Existuje celá řada definic P2P. Nejčastěji se uplatňují definice ryze technické, které plně vycházejí z dnešního stavu věcí. Tyto definice většinou srovnávají peer-to-peer paradigma s předchozím paradigmatem klient/server. Uveďme si jednu z nich:
P2P sítě eliminují nutnost serverů a dovolují všem počítačům rovnocenně komunikovat a sdílet zdroje. Mnoho populárních klientských aplikací, jako je ICQ a Napster, spoléhá na P2P technologii. (Zdroj: About.com)
Pak tady máme definice přechodové. V článku „Co je a co není P2P“ popisuje Clay Shirky skutečnost, že:
P2P aplikace operují ve velmi proměnlivém prostředí s nestabilní konektivitou. Nemohou proto využívat služby DNS systému (musí si tedy vytvořit vlastní způsob adresování) a navíc musí operovat se značnou nebo úplnou nezávislostí na centrálních serverech.
Jako významnou vlastnost P2P aplikací zároveň Clay uvádí jejich schopnost využít dosud nevyužité zdroje. A odsud je již jen krůček k vlastnosti, kterou na P2P oceňuji jako nejvíce podstatnou: k adaptibilitě. Uveďme si tedy volnější definici peer-to-peer, ve které nenajdeme ani pracovní stanice, ani jiné technologie dnešní doby, která však – právě díky tomu – může být trvalejší. Tato definice byla uveřejněna v Chipu 02/2001:
Cílem Peer-to-peer paradigmatu je odstranění bariér bránících vzniku „ad-hoc“ komunit, bez ohledu na to, zda jsou tyto komunity tvořeny lidmi, programy, nebo distribuovanými zdroji. V první fázi se bude jednat o oddělení lidí, programů a zdrojů od specifických počítačů. Díky tomu bude usnadněn vznik samoorganizace a podpořen přirozený vznik hierarchií.
Distribuční systém budoucnosti
Poté, co jsme sjednotili naše používání termínu P2P, se vraťme k původní myšlence eWorkshopu. Pokusme se navrhnout takový systém distribuce autorské práce, který by vhodný pro nové prostředí Internetu. Osobně nejvíce věřím takovým systémům, které fungují automaticky a přirozeným způsobem – s minimální nutností na ně dohlížet a násilně v nich prosazovat „pravidla hry“. Jen takové systémy jsou totiž dlouhodobě udržitelné.
Jaké produkty autorské práce jsou tedy vhodné pro šíření v prostředí Internetu?
Zranitelný systém
Začněme modelem, který vhodný není. Naším produktem bude software a my se budeme chtít živit jeho masovým prodejem. Tento model bude ve světě Internetu velmi zranitelný. Kdokoliv, kdo si zakoupí i jen jediný kus našeho díla, jej dokáže velmi snadno zkopírovat a poskytnout každému jinému zájemci. K tomu mu samozřejmě notně pomohou výměnné systémy souborů. V podstatě kterýkoliv náš zákazník nás tedy může připravit o celé naše živobytí.
Abychom tomu zabránili, museli bychom nasadit donucovací prostředky – například právní nástroje. Tím ale získáváme systém, ve kterém je nutno prosazovat „pravidla hry“ velmi silně a důrazně. Je jen otázkou času, kdy takový systém selže.
Méně zranitelný systém
Zkusme to tedy jinak: neprodávejme software a místo toho provozujme službu. Její zkopírování je složitější – v tom původním smyslu slova dokonce nemožné. Nicméně ani v tomto případě nejsme chráněni stoprocentně. Někdo může naši službu pozorovat a postupně připravit službu identickou. Bude mu to sice chvíli trvat, ale úspěch se časem dostaví. Pokud je naší službou například interaktivní hra, plagiátor dokáže zkopírovat obsah (stejně jako v prvním systému) a navíc ještě „opsat“ pravidla hry. Náš náskok je tím smazán.
Odolný systém
Pokusme se tedy udělat ještě jeden krok: připravme takovou službu, která se v čase vyvíjí. V takovém případě plagiátorství ještě více ztížíme: je totiž nutné nejen zkopírovat obsah a pravidla, ale navíc to plagiátor musí činit opakovaně. I když bude dotyčný naši službu neustále pozorovat a kopírovat, nikdy nedokáže dohnat náskok, který máme.
Náskok nám tedy zůstává trvale a nepřetržitě odlišuje náš produkt od konkurence. V tomto smyslu je dynamicky se vyvíjející služba odolným produktem autorské práce, vhodným pro vysoce propojené prostředí Internetu.
A jsme zpátky u P2P aplikací
Tímto způsobem jsme ale zpět u P2P aplikací. Není tedy náhodou, že právě P2P aplikace jsou díky své adaptabilitě velmi odolnými produkty pro internetové prostředí.
P2P aplikace ale mají i jednu velkou vrozenou nevýhodu – zacházení s nimi je nesmírně složité. Právě díky adaptivnosti mají totiž P2P aplikace schopnost se svému zakladateli rychle vymknout z rukou.
Úkol druhého dne
Pokusme se tedy identifikovat „ideální aplikaci“ Internetu. Jak jsme si odvodili, nadějné aplikace Internetu budou vysoce adaptivní. To ale znamená, že pod pojmem aplikace bychom si neměli představit žádnou konkrétní službu – pouze soubor pravidel, jak tuto službu neustále obměňovat a vyvíjet.
Dovolil bych si tedy začít návrhem osnovy pro rámcový popis takových pravidel – první dva body této osnovy zazněly již ve včerejší diskusi:
Úspěšná peer-to-peer aplikace budoucnosti se skládá ze tří složek:
- Definice standardu
- Definice motivačního mechanismu, který nám pomůže daný standard masově prosadit
- Existence klíčového prvku, který si ponecháme pouze pro sebe. Jinak se nám standard vymkne z rukou a nebudeme z něj profitovat
Pojďme si zkusit popsat tímto způsobem některé stávající P2P aplikace (která složka například chybí Napsteru?). A pokud se nám to podaří, pokusme se takto popsat i některé aplikace zcela nové.
ČLÁNKY DO MAILU