Polda: když retro, tak takhle!

Dvacet let není zas tak moc, abyste nebyli schopni se s novou realitou sžít, ale není to zas tak málo, aby vám ty rozdíly nepřipadaly jak z jiného světa. A teď si představte, že jste devadesátky prožili na plné koule, spousta věcí vám dnes připadá tak nějak jako blátivá kaše bez chuti (stejně tak jako po dvaceti letech probuzenému poručíku Břízovi) a najednou vám televize naservíruje seriál, kdy je tento relikt minulosti, který doslova a do písmene zaspal v devadesátých letech, prezentován ne jako troglodyt, ale jako normální chlap, který se nestydí být chlapem.

David Matásek coby poručík Bříza má něco z Gene Hunta ze seriálu Life on Mars a něco z Johna McClanea ze Smrtonosné Pasti. Po tom prvním zdědil obhroublou machistickou tvrdou hlavu, po tom druhém zase sarkasmus, který – haleluja! – ani v českých podmínkách nevyznívá trapně (a největší zásluhu na tom má právě Matásek). Pokud jsou vám obě tyto postavy sympatické, budete Poldu Břízu milovat. Je to chlap, který vám prostě v dnešním světě chybí.

Na první dobrou, od první scény, je jasné, že tento seriál se fakt nebude zdržovat kravinami, a že věren komediálnímu žánru bude házet za hlavu logické lapsy, které v čistokrevných komediích tak rádi odpouštíme. Když se poručík Bříza po 20 letech probudí z kómatu (čím jiným než dotekem hebké dívčí dlaně), začne okamžitě bez přípravy zřetelně mluvit a artikulovat a hned v následující scéně se na rotopedu pokouší dohnat fyzičku.

Postaví ho na nejmodernější stroje, které simulují běh v lese, ale hipsterský (či bezdomovecký, podle vkusu) plnovous mu nechají vesele trčet. Pak už ale rekonvalescence postupuje neuvěřitelně rychle. Pár povinných zádrhelů („nebude mi žádná ženská v mým městě napovídat kudy mám jet!“ prohlásí, když mu kolega poprvé ukáže navigaci do auta) a svému kolegovi ukáže, jak se dělala policejní práce v době, kdy se ulice hledaly na mapě, a ne v navigaci, když jste plácli ženskou po zadku, tak vás čekala maximálně facka, a ne soud, a když jste potřebovali ze svědka vytáhnout přiznání, tak jste si prostě vymysleli výpovědi svědků a trošku ho přitlačili ke zdi. Hlavně, že to fungovalo. Povolení k prohlídce? Kdo by se s tím zdržoval, seženete si ho později.

Velká očekávání nebo prostě dobrá role

Celý humorný kontrast seriálu je založen na konfliktu zatuchle mrtvého dneška a drsně živé minulosti. Protest proti statické realitě a uhlazené korektnosti můžete dělat několika způsoby: buď natočíte seriál, jako je Kosmo, uděláte mu mega hype PR, dopředu budete zdůrazňovat jeho politickou nekorektnost a pak přizabijete polovinu nadšeného očekávání prvním dílem plným vtípků, které byste očekávali spíše ve filmech Zdeňka Trošky (pořád ale doufejme, že ten zbytek bude lepší – prej je, uvidíme – ostatně génius jako Baldýnský nemůže natočit špatný seriál, tomu nevěřím).

Nebo vezmete Davida Matáska, jednoho z nejlepších herců své generace, necháte ho hrát roli, která mu sedne jak prdel na hrnec, necháte ho neustále kouřit, cedulky se zákazem kouření zahazovat do kouta, plácat ženské po zadku, vloupávat se bez povolení do zamknutých podniků, když potřebuje získat důkazy – a nemusíte dělat PR vůbec žádné a ono to funguje. Stejně tak jako to funguje v Německu, kde pod názvem Der Letzte Bulle běží od roku 2010 už pátá série, nebo ve Francii, kde se seriál jmenuje Falco a od roku 2013 běží série čtvrtá. Holt některý věci nezmění ani kóma 4. stupně.

No a soundtrack je kapitola sama pro sebe. Po levných hudebních doprovodech jiných českých seriálů uvedu jen tituly: Robbie Williams – Supreme, Aerosmith – Living on the Edge, Coldplay – The Scientist, Guns’n’Roses – Sweet Child O’Mine (v poslechu téhle písně chlastá Bříza whisky z láhve ve sklepě, který mu pronajala jeho stará známá barmanka), Hall and Oates – Maneater, Hoobastank – The Reason a na úplný závěr, když přes veškerou nedůvěru vyřeší svůj první případ po probuzení z kómatu, stojí Bříza na okraji střechy, vítězoslavně pije pivo, usmívá se, veškeré nástrahy moderního světa jsou mu ukradené a do toho zní Verve – Bittersweet Symphony. Pak je vám najednou úplně fuk, že je zápletka vlastně strašně primitivní. Že se vyšetřovaní složí vlastně ještě dřív, než na ně stačí pořádně houknout.

Když kdysi (ano, v devadesátých letech to bylo) vyšel během jednoho roku Forrest Gump a Pulp Fiction, říkalo se, že pokud se vám líbí jeden film, nemůže se vám líbit druhý (a naopak). Polda a jeho retrosexuální pózy by se pro někoho stali nominanty na Sexistické prasátečko, kdežto pro někoho jiného jsou symbolem přirozenosti. Ti první budou tento seriál nenávidět, ti druzí milovat. Není těžké uhodnout, do které skupiny se řadí autor této recenze.