Pokrytec je online

Ilustrace: Nenad Vitas

P2P sítě, výměna souborů, technologie sdílení obsahu a decentralizované svobodné distribuční systémy. To jsou jen některé eufemismy užívané k označení téhož. Zakopaným psem většinou ukrytým pod pojmem „obsah“ nebo „data“ jsou pirátské kopie

• hudebních nahrávek,
• filmů a televizních pořadů,
• softwaru,
• fotografií a grafiky,
• jinak stěží dostupných komerčních dokumentů a knih,
• záznamů vysílání všeho druhu.

BitTorrent, ale v podstatě libovolná výměnná síť podporující externí linky na konkrétní soubor, se dá využít k levné a efektivní distribuci „legálních“ dat. To je hlavní argument právních obhájců takových sítí. Také se tak využívají – je třeba podotknout – čím dál tím více. To ale nic nemění na skutečnosti, že tato „hodná“ data představují patrně jen malý zlomek jejich skutečného obsahu. Ten zbytek patří bez výjimky do výše uvedených šesti kategorií. Kdyby tomu bylo naopak, pak by tři nejvýznamnější sítě, u kterých lze měřit velikost (například u BitTorrent ne a u Gnutelly je to spekulativní), neměly kumulativně sedm milionů uživatelů. Tito lidé na své počítače jen těžko nainstalují výměnného klienta a nechají jej tam běžet pouze proto, aby si stáhli poslední verzi oblíbeného Debianu. Troufám si tedy tvrdit, že hledají a sdílejí filmy, muziku, software a tak dále.

Vzhledem k rozměru, kterého P2P sítě s ilegálním obsahem dosahují, je nelze ignorovat, a také se to neděje. Fakt, že představují zajímavou a inovativní technologii, která se dá využít i jinak, je sice důležitým, ale nikoliv rozhodujícím argumentem, proč si jich všímat. Rozhodujícím faktorem je jejich rozšířenost a počet aktivních uživatelů.

Asi neexistuje časopis pro IT profesionály, který by někdy v průběhu posledních dvou let nezveřejnil obsáhlý článek radící administrátorům, jak zablokovat provoz takových systémů v jejich hájemství. Vzhledem k vynalézavosti autorů P2P jde o úkol, který je – zejména v rozsáhlejších systémech – podle mého názoru k naprosté dokonalosti neproveditelný. Ba co víc. Existují firmy, respektive jejich vysoce postavení pracovníci, kteří jsou schopni admina za obstrukce při stahování muziky pořádně vyplísnit. Totéž se pak týká v oboru doslova proslulých vysokých škol a  – myslím – i dalších veřejných institucí. A nejen jich. Vzpomínám si například na článek ve kterémsi odborném časopise. Jeho autor popisoval z technického hlediska administraci sítě na Lanparty. Nemalá část výkonu sloužila k radostné výměně dat (jakých asi) mezi jejími účastníky a tak bylo možné na reálné situaci sledovat možnosti techniky. Diskuze o tom, k čemu se asi využijí ty miliony kusů prodaných zapisovatelných CD a DVD médií, když na jediné se vejdou tisíce dokumentů, by pak asi byla bezpředmětná.

Jediné vysvětlení, které mne vzhledem k výše uvedenému napadá, je, že výměnné systémy v různých podobách a nelegální soubory jsou všudypřítomné. Otázkou zůstává, jestliže nelze ignorovat je, můžeme ignorovat příčinu jejich existence? Tedy právě onen eufemicky podaný „obsah“? Žádný seriozní server pochopitelně poslední hollywoodský trhák nenasdílí, ale štítit se odkazu na pochybné torrenty a nezařadit jej z morálních důvodů na konec článku o technologii, vymyšlené – slovy samotného autora – k tomu, aby představovala svobodu slova na Internetu, by podle mého názoru bylo pokrytectvím. Online.