Studie se opírá o výsledky průzkumu Alexe Dodge z katedry „Businnes and Management“ výše jmenované univerzity, který oslovil 217 hráčů. Metoda jejich výběru mi není známa, nicméně předpokládám, že šlo především o muže mezi 15 až 25 lety, s největší pravděpodobností studenty samotné univerzity, tedy pokročilé uživatele rychlého a neomezeného Internetu.
Z průzkumu vyplynulo několik zajímavých čísel, např. že 80 procent dotazovaných považuje stahování nelegálních kopií her za velmi jednoduché a 65 procent z nich se domnívá, že pravděpodobnost jejich odhalení je nízká. Více než 70 procent tvrdí, že si hru stáhnou, pokud by museli čekat příliš dlouho na oficiální vydání (ve Velké Británii), a 58 procent prohlásilo, že by si staženou hru ani nekoupili. Věřím, že k podobným číslům bychom došli i na českých středních a vysokých školách. Je to skutečně takový problém?
Jako člověka, který se pohybuje v herní branži, by mě měla uvedená čísla děsit, ovšem jako hráče, který si hry kupuje v obchodě, mě děsí spíše jejich cena, která se u nových titulů pohybuje mezi čtyřiceti a padesáti dolary. Proto investuji jen do prověřených titulů, přečtu si několik recenzí, pozeptám se kamarádů a také se podívám, zda hra není k dispozici v mém oblíbeném bazaru. Ale nedopouštím se tak pirátství z pohledu vydavatele, který do hry investoval nemalé finanční prostředky?
Zkusme si herní zážitek přirovnat k zážitku filmovému, ostatně herní průmysl je tomu filmovému v poslední době dáván za příklad. Pokud chci vidět nějaký film, mám několik možností: jít do kina, počkat na uvedení do prodeje a posléze do půjčoven nebo čekat, až film uvede televize. Každá z těchto možností přináší rozličné výhody i nevýhody, ale hlavně různou pořizovací cenu. Nabízí něco podobného herní průmysl?
Nejjednodušším způsobem, jak si zahrát nejnovější trhák, je objednat si ho v obchodě. Můžeme také počkat, až bude uveden v levné reedici nebo zda si ho nevybere některý z papírových magazínů jako plnou hru pro DVD přílohu. Vypadá to podobně, ale je tu jeden háček. Málokdo má doma k dispozici zvuk a obraz, který by se vyrovnal tomu v kinosále, naproti tomu zakoupená hra existuje v plné kvalitě od doby, co je vylisována.
Jinými slovy, stáhnout z Internetu si můžete film i hru, ale pokud nemáte soukromé kino, z filmu budete mít menší zážitek, úměrný velikosti vašeho monitoru. Naproti tomu hra je určena pro počítač nebo konzolu, a je tak přesně v té kvalitě, jakou najdete v krabici originálního balení. Pokud tedy filmoví fanoušci chodí do kina za velkým plátnem, co nutí hráče nakupovat hry v obchodě? Podle mého názoru je to prostá poctivost.
Znám celou řadu lidí, kteří si hry kupují až poté, co si zahrají nelegálně opatřenou kopii a hra se jim zalíbí. Někdy dokonce až po jejím dohrání, takže mají doma na polici neotevřené krabice. Proč? Protože se jim hra líbila a poskytla jim několik hodin kvalitní zábavy, za kterou jsou ochotní zaplatit. Podobně si někteří známí vybírají film v kině až podle verzí stažených z Internetu. Co s tím?
Prosté řešení problému nelegálních her neznám, ale jistý směr naznačují online hry pro více hráčů, obvykle zvané MMORPG (Massive Multiplayer Online Role Playing Game), které hrajete, jak dlouho chcete, dokud platíte měsíční paušál, podobně jako u internetového připojení.
Možná se časem dočkáme něčeho podobného s rozsáhlejším portfoliem herních titulů. Chcete si zahrát pár hodin GTA: San Andreas? Tak to bude pět dolarů. Chcete si stáhnout plnou verzi na váš počítač? Tak to bude 20 dolarů. Chcete i krabici s manuálem, plakátem a modelem nejnovějšího Buicku? Tak to bude 40 dolarů plus poštovné. Pirátů „z povolání“ se tím těžko zbavíme, ale nabídneme širší možnosti těm, kteří hry kradou z prosté lenosti.
ČLÁNKY DO MAILU