Pravidelným čtenářům Lupy nejspíše není nutné připomínat, jak smutná je situace kolem mikroplateb v České republice. Ačkoli bylo mikroplatebních systémů už několik, Česká národní banka (ČNB) si v určité fázi postavila hlavu a prosadila si požadavek, aby i elektronické platební systémy mohly provozovat pouze banky s řádnou bankovní licencí.
Provozovatelé mikroplatebních systémů (jako např. I Like Q, Monetka, DirectPay atd.) samozřejmě neměli šanci sami „dosáhnout“ na bankovní licenci a stát se řádnou bankou. Stejně tak se jim nepodařilo se s nějakou bankou spojit, protože na přelomu let 2002 a 2003 neměly banky o mikroplatby zájem. A vlastně jej nemají dodnes.
Takže k 1. lednu 2003, kdy nabyl účinnosti nový zákon č. 124/2002 Sb. (o platebním styku), musely již existující a fungující mikroplatební systémy v ČR „zavřít krám“.
Nejen „mikro“, ale také „intra“
Pravda, zmíněný zákon o platebním styku přece jen pamatoval na to, že „mikroplatby“ jsou něco jiného než „platby“ bez apriorního omezení výše částek, převáděných v rámci transakcí či hromaděných na účtech klientů. A tak přece jen dal šanci tomu, kdo by chtěl provozovat elektronický platební systém, nakládající jen „s malými penězi“, a nemusel k tomu mít bankovní licenci.
Na první pohled vypadají konkrétní podmínky rozumně:
- na účtu žádného jednotlivého klienta nesmí být více jak 4500 korun,
- provozovatel nesmí nikdy „nahromadit“ více jak 150 mil. korun,
- je nutný předchozí souhlas ČNB,
- provozovatel pravidelně „reportuje“ ČNB a celkově podléhá jejímu dohledu.
Toto všechno ještě vypadá smysluplně a nemuselo vést k zániku existujících mikroplatebních systémů. Likvidační byl až následující požadavek, který omezil použitelnost takovýchto mikroplatebních systémů:
elektronické peněžní prostředky jsou přijímány pouze omezeným počtem poskytovatelů služeb, kteří jsou ve vztahu k vydavateli osobou ovládanou, osobou ovládající nebo osobou ovládanou stejnou osobou jako vydavatel, nebo kteří jsou s vydavatelem spojeni finančním či obchodním vztahem, kterým je zejména společný postup při získávání odbytišť (marketing) nebo společná distribuční síť.
Takže provozovatel nějakého elektronického (mikro)platebního systému může své platby nabízet vlastně jen sám sobě nebo svým sesterským, rodičovským či dceřiným subjektům. Případně „dalším příbuzným“, přičemž míru „příbuznosti“ zřejmě posuzuje ČNB v rámci udělení předběžného souhlasu. Takže žádné mikroplatby „komukoli, kdo o ně má zájem“. Tím ale vše ztrácí efekt.
Pokud je mi známo, dodnes se touto cestou (souhlas ČNB a mikroplatby jen „uvnitř sebe“) vydala pouze resuscitovaná Monetka ze stáje Computer Pressu (Monetka se vrací – uspěje?). Ta využila jak možnost platit na serverech „z vlastní stáje“, tak i na cizích serverech – tím, že s nimi uzavřela „Smlouvu o zprostředkování prodeje zboží a/nebo poskytnutí služeb“, čímž naplnila požadavek zákona na společný marketing či společnou distribuční síť.
Další alternativy
Od počátku roku 2003, kdy zákon č. 124/2002 znemožnil další existenci tehdejším mikroplatebním systémům, se situace přece jen změnila. Alespoň v tom, že vznikla větší poptávka po (mikro)platebních mechanismech. Tedy po takových způsobech placení, které by z pohledu platícího zákazníka byly co nejjednodušší, nejrychlejší, nejspolehlivější, dostatečně bezpečné a často i anonymní (třeba pro placení nějakého obsahu pro dospělé) a hodily se i pro placení opravdu malých částek.
Klasické platební mechanismy, jako například skrze platební karty, nejsou pro tento účel příliš vhodné, a to hned z více důvodů. U nízkých částek vychází jejich transakční náklady poměrně vysoké, nehledě již na strach ze strany uživatelů a neochotu a nevstřícnost ze strany bank (v ČR). Svou roli jistě sehrává i opačný princip uplatnění odpovědnosti, který funguje v ČR a ve vyspělém zahraničí. Tam má odpovědnost za eventuální zneužití banka, klient má spoluúčast. V ČR nese odpovědnost klient, banka má v lepším případě spoluúčast.
Šanci v oblasti mikroplateb proto dostávají u nás i takové mechanismy, které nemají charakter elektronických platebních systémů (nepracují s elektronickými penězi, nevydávají je atd.), ale přesto mohou sloužit k placení za zboží či služby po relativně malých částkách. Jde zejména o placení skrze telefonní účet, vedený u některého z mobilních operátorů. Čeští mobilní operátoři jsou totiž výrazně pružnější než banky, a tak se k možnostem „mobilního placení“ staví mnohem proaktivněji. Na druhou stranu ovšem cítí i svou sílu, a tak se také snaží na všem co nejvíce vydělat.
Když si k tomu ještě připočítáme problémy s DPH, které se prý u mobilních plateb započítává hned dvakrát, vychází ekonomické podmínky příslušných mechanismů dost specificky – tak, že poskytovatel služby dostává nakonec jen relativně malou část z toho, co jeho zákazník zaplatí. A to je problém.
Role agregátorů
Zůstaneme-li u placení „přes telefonní účet“, zprostředkovávaného mobilními operátory, pak i zde existuje více možností, resp. mechanismů – různých m-plateb, PR SMS, a nově třeba i MT SMS (Mobile Terminated SMS). Postupně se mění (rozšiřují) i možnosti využití těchto plateb, od původní vazby jen na mobilní služby směrem k obecné využitelnosti, pro jakékoli služby či zboží.
Podrobnější popis vývoje mobilních plateb jste si mohli zde na Lupě přečíst nepříliš dávno (např. v článku Mikroplatby zamrzly. Nahradí je SMS? (2.), který se nebudu snažit dublovat). Spíše se zastavím ještě u jiného aspektu.
„Drobní“ poskytovatelé služeb, kteří by chtěli mikroplatby využívat, obvykle nejsou pro mobilní operátory dostatečně velkými partnery, aby byli ochotni se s nimi bavit a jednat. Navíc mobilní operátoři jsou tři a poskytovatel služby by musel sjednávat podmínky se všemi – a pak také vhodně provázat své řešení se systémy všech tří mobilních operátorů.
To je pro něj většinou neúnosné, a tak se zde otevírá prostor pro další článek celého řetězu – pro zprostředkovatele, označované jako „agregátory“. Nejspíše proto, že z pohledu mobilních operátorů agregují poptávku po jejich službách a z pohledu poskytovatelů služeb agregují nabídky mobilních operátorů.
Jenže jako další článek celého řetězu si i tito agregátoři zákonitě ukusují své sousto z celkových výnosů. Takže na samotného poskytovatele služby pak zbývá ještě méně. Kolik přesně, se už neříká moc nahlas. Není to totiž moc příjemné čtení.
Kolik zbude na poskytovatele?
Abychom nechodili dlouho kolem horké kaše, ukažme si, jak je na tom nová služba pipay.cz společností Pipeline a Wirenode, představená právě tuto středu. Princip jejího fungování, alespoň z hlediska dělby výnosu, je jednoduchý: koncový zákazník platí tak, že odešle SMS zprávy v nominální hodnotě 50 korun nebo 79 korun. Tuto částku mu jeho mobilní operátor strhne z jeho kreditu (pokud má předplacenou kartu), nebo následně naúčtuje (pokud je tarifním zákazníkem).
Z uvedené nominální částky 50 korun, resp. 79 korun si nejprve vezme svých 19 procent stát. Ze zbytku si pak ukousne svůj podíl agregátor, a pak ještě mobilní operátor. Teprve to, co zbude, dostává jako výnos ten, kdo poskytuje službu (či zboží), za které zákazník platí.
Výši těchto výnosů pro poskytovatele služby, pro pipay.cz, najdete na stránkách služby. Je odstupňována ještě podle toho, jak velký je měsíční „obrat“ na příslušné službě (tj. kolik celkem zákazníci zaplatí), ale tato závislost je relativně malá. Podstatně větší je závislost na tom, přes kterého mobilního operátora platba jde. Různí operátoři zřejmě mají dosti odlišné podmínky a „ukusují si“ různě velkou provizi pro sebe sama. Zde je část ceníku pipay.cz, pro nejmenší celkové objemy plateb, která ukazuje, kolik zbude na poskytovatele služby:
| přes T-Mobile | přes Eurotel | přes Oskar/Vodafone | |
|---|---|---|---|
| SMS v ceně 50 korun | 21,5 korun | 18,5 korun | 15 korun |
| SMS v ceně 79 korun | 34 korun | 32 korun | 27 korun |
Takže zrekapitulováno: když zákazník zaplatí 50 korun (včetně DPH), poskytovatel služby dostane nejvýše 21,5 korun (pokud platba šla přes T-Mobile), a nejméně 15 korun (pokud platba šla přes Oskara). Zbytek tedy spolkne stát na DPH a agregáror a mobilní operátor na svých provizích (ze kterých snad mobilní operátor také odvádí DPH).
Je tedy na každém zájemci o využití služby pipay.cz (v roli poskytovatele služeb), aby si sám zvážil, zda se mu vyplatí poskytovat službu v ceně 50 korun a inkasovat za ni 15 až 21,5 korun. Nebo jinak: zda se mu podaří takovouto službu prodat za 50 korun. Zda by přece jen nebylo pro něj výhodnější zvolit nějaký jiný způsob zpoplatnění zákazníka, který by neměl tak velké transakční náklady.
To všechno jsou ale otázky, na které si různí poskytovatelé služeb odpoví nejspíše různě. Určitě se najdou takoví, pro které budou provize operátorů a agregátorů neúnosně vysoké. Záležet bude asi hlavně na reálných nákladech na poskytování služby – pokud budou prakticky nulové, pak ani tak velká provize nemusí být překážkou.
Aby mi ale bylo dobře rozuměno: nechci zde vytvářet dojem, že právě služba pipay.cz je specificky vydřidušská. Její ekonomické podmínky jsou předurčeny platnou legislativou (DPH atd.) a podmínkami mobilních operátorů. Stejná „dělba“ je u Premium SMS a také u dalších služeb stejného typu, které již na trhu existují. Například nedávno byla zde na Lupě popisována služba SMSden, jejíž ceník je velmi podobný.
V neposlední řadě jsem přesvědčen o tom, že vysoké provize, resp. nízké výnosy u mikroplateb na mobilní bázi (jako je pipay.cz, SMSden atd.) jsou možné i díky tomu, že zde neexistuje reálná a rozumě použitelná konkurence. Až se objeví, předpokládám, že mobilní operátoři budou muset slevit ze svých vysokých provizí.
V jednoduchosti je síla
Výraznou předností nové služby pipay.cz, kterou bych rád ocenil, je jednoduchost její implementace na straně poskytovatele služby. Ten se totiž musí nějakým způsobem propojit s hlavní částí celého systému, který přijímá a zpracovává platby. Kdyby nebylo agregátorů, musel by se poskytovatel propojit s každým mobilním operátorem a splnit jeho požadavky na toto propojení. Díky agregátorům stačí poskytovateli služby propojit se jen jednou, právě s tímto agregátorem. A způsob propojení, jaký vyžaduje nová služba pipay.cz, je opravdu zjednodušen na maximum.
Předpokladem je, že poskytovatel služby provozuje vlastní WWW server. Agregátor (provozující službu pipay.cz) s ním pak komunikuje tak, že si z jeho serveru načte jednu konkrétní stránku. Činí tak vždy, když přijme nějakou „platební SMS“ pro danou službu – a do příslušného URL pak zadá údaj o tom, o jakou službu jde, jaká je nominální cena SMS, a event. další text, který platící zákazník do své SMS naťukal.
Například: pokud platící zákazník zaslal na zadané tel. číslo SMS zprávu ve tvaru
PAY ZVONENI 12345
vygeneruje agregátor požadavek s URL ve tvaru
http://adresa/stranka.php?text=12345&price=50
kde klíčové slovo ZVONENI identifikuje poskytovanou službu a jeho vazba na adresu „http://adresa/stranka.php“ je pevně dána (vzniká při zprovoznění celé služby). Důležité jsou parametry „text“ a „price“, které obsahují právě to, co uživatel zadal ve své SMS zprávě.
Provozovatel služby na takovýto požadavek reaguje, jak umí a chce. Může jej zpracovat PHP skriptem, přes CGI rozhraní atd. Výsledkem zpracování by měl být kód, který server poskytovatele vrátí jako odpověď na požadavek agregátora (tj. vlastně jako vygenerovanou WWW stránku). Takže místo obligátního <HTML> atd. bude nejspíše začínat něčím jako Dekujeme, vase platba probehla v poradku …. Začátek tohoto kódu (stránky) pak agregátor vezme a odešle původnímu plátci ve formě potvrzující SMS zprávy.
Důležité je, že poskytovatel služby se vlastně nedozví, kdo je jeho platící zákazník. Od agregátora se nedozví ani číslo jeho mobilu. Přesto ale může poskytovatel služby svého zákazníka jednoznačně identifikovat a poskytnout příslušnou službu právě a pouze jemu. Může toho dosáhnout dvěma způsoby:
- přes „platící SMS“: když zákazníkovi na svém webu říká, kam má poslat zpoplatněnou SMS zprávu a s jakým textem, přidá mu tam nějaký unikátní parametr (místo výše uváděného parametru 12345). Když pak zákazník zaplatí, poskytovatel ho pozná podle toho, že se mu vrátila stejná hodnota parametru v URL od agregátora.
- přes „potvrzení“: když zákazník zaplatil a agregátor vygeneroval URL požadavek vůči webu poskytovatele, ten do odpovědi zanese nějaký unikátní parametr. Například vygeneruje odpověď ve smyslu „Dekujeme, byl vam pridelen kod XYZ“. Zákazník pak dostane potvrzující SMS zprávu s touto odpovědí a unikátní kód XYZ použije ke svému následnému přihlášení k placené službě.
V úvahu přitom připadá i varianta, kdy agregátor vůbec negeneruje žádný požadavek vůči WWW serveru poskytovatele služby. To má smysl tam, kde příjemce nemusí nijak explicitně reagovat na platbu. Například u nějakých sponzorských příspěvků. Agregátor přitom vždy vede evidenci všech přijatých SMS, připravuje vyúčtování atd.
V byrokracii je síla
Nová služba pipay.cz, prezentovaná ve středu na tiskové konferenci, byla představena jako služba s maximálně jednoduchým zřízením i zprovozněním, kterou může používat (v roli poskytovatele služeb, resp. příjemce plateb) skutečně každý. Třeba i fyzická osoba, která má svůj server na nějakém jednoduchém freehostingovém serveru. Po technické stránce to nejspíše je pravda, viz výše naznačený mechanismus provázání poskytovatele s agregátorem, který už těžko může být jednodušší.
Ovšem další podmínky služby pipay.cz, které mají svůj původ v platné legislativě, už vše začínají komplikovat. Jde třeba o to, že poskytovatel služby musí na požádání zákazníka vystavovat daňový doklad. A také by měl provozovat helpdesk. Tedy telefonní linku, na kterou mohou volat zákazníci a řešit své problémy se službou či vyřizovat reklamace. Podle podmínek by takovýto helpdesk měl být provozován nejlépe nepřetržitě, a pokud ne, tak alespoň v pracovní dny od 9:00 do 17:00. A to už také není nic levného, resp. „malého“ a zanedbatelného.
ČLÁNKY DO MAILU