Na rozdíl od novinářů jsem minulý týden strávil na bývalém letišti Tempelhof celé čtyři dny spolu s ostatními „campuseros“. Pozornost jsem věnoval zejména přednáškám s tématikou sociálních sítí, ale také hudby, designu a práv. Jak shrnout toto setkání jednou větou? Byl to povedený team-building zaměstnanců Telefonica O2 a jejich kamarádů, mezinárodní turnaj v několika počítačových hrách a v oblasti mého zájmu spíše podprůměrná konference.
Campus Party Europe je setkáním, které navazuje na tradici založenou v roce 1997 ve Španělsku. Postupem času se z víkendových setkání pro technologické nadšence stalo něco mezi konferencí a kempem. Následně si organizátoři padli do noty se současným hlavním sponzorem, společnosti Telefonica O2. Proč hned ze začátku zmiňuji něco tak nepodstatného jako sponzora? Protože to tak úplně nepodstatné není. Česká pobočka O2 vyhlásila soutěž o 500 lístků – stačilo málo, v podstatě jen projevit zájem. Ani tak nízké nároky na rozdání lístků nestačily, protože nejen že jsme všichni dostali informaci, že můžeme k sobě přibrat dalšího člověka, ale zbývající lístky se (relativně neúspěšně) distribuovaly např. přes Google User Groups. Z českých účastníků tak lístek v ceně 128 € platili čtyři lidé. O2 hradilo ještě místo ve stanovém městečku v ceně 64 € (a stan si nakonec účastníci mohli odvézt) a společnou cestu autobusem z Prahy do Berlína a zpět. Podobně tomu bylo i v případě ostatních zemí, snad s výjimkou domácích Berlíňanů.
No a nejen v případě Čechů platilo, že mnozí pojali tuto akci jako dárek od sponzora, který jim umožnil podívat se zadarmo do Berlína, a samotné akce se nijak neúčastnili. Chodili po památkách nebo hospodách a na letiště Tempelhof, kde se Campus Party konala, se vraceli jen přespat do improvizovaného stanového městečka. Nakonec to nemuselo být špatné rozhodnutí: Berlín je velice zajímavé město s cenovou hladinou podobnou Praze, spoustou kulturního, kulinářského i geekovského vyžití.
Campus party není campus, ani party
Kdo se do Berlína nevypravil, mohl pocity české výpravy sledovat průběžně na Twitteru pod hashtagem #czcampuseros. Od začátku se ukázalo, že organizační záležitosti budou trochu problémem: řada lidí stála na letišní ploše několik hodin a čekala na „odbavení“ spojené s kontrolou zavazadel. Bezpečnostní opatření (žádné drogy, alkohol či zbraně) byla v zásadě pochopitelná, ale způsob jejich zajištění byl dost tristní. Vedle mě ve frontě si dvojice mladíků v pohodě nabila bong (vodní dýmku) a můj soused zas úplně v klidu pronesl slivovici – takže to čekání bylo upřímně řečeno zbytečné.
Dalo by se rýpat i v tom, že na ploše letiště (o Templehofu si stojí za to přečíst víc, má skutečně pohnutou historii) mohlo být více informačních ukazatelů, případně že první den se vlastně „nic nedělo“, a tak se campuseros rozprchli po Berlíně.
A tak to pokračovalo i následně. Někteří bloumali po Berlíně, jiní celou dobu hráli hry (byla to rozhodně zároveň jedna z největších herních parties, na které jsem byl). Kdo si chtěl něco poslechnout, měl často smůlu: jednotlivé stage byly blízko sebe, takže se přednášející téměř vždy navzájem překřikovali. Nechci hodnotit celkově úroveň přednášek, protože jsem se držel až na výjimky dvou stagí: Michelangelo (hudba, umění, design, video) a Gutenberg (social media a blogy). A po pravdě řečeno, na leckterém BarCampu (pár jsem jich zažil) byla úroveň speakerů lepší. Z toho, co jsem viděl, se střídali řečníci, kteří neumí mluvit, s těmi, kteří nemají co říct. Jsem si jistý, že stage zaměřené na roboty, bio- či nano-technologie, ale i Hypatia věnovaná podnikání, byly lepší volbou. Záznamy všech přednášek jsou k dispozici online, takže doufám, že zafunguje crowdsourcing a oddělí zrno od plev.
Ani známé osobnosti nemusí být bravurní řečníci
Campus Party lákala i na velká jména. Letos privilegium poledních projevů (konaly se na hlavní stage a kromě nich v tu chvíli nic dalšího neprobíhalo) získaly čtyři velmi různorodé osobnosti. Ve středu Paulo Coelho, světoznámý spisovatel, prohlásil (jako všichni ostatní), že se právě dívá na budoucnost naší planety a že sdílení je dobré. Svoje moudro ovšem ilustroval pouze na vlastním příkladu. Podle mě to je trochu komunikační faul, protože přeci není možné srovnávat běžného autora a celosvětovou celebritu (s davem naprosto nekritických fanoušků k tomu). Kromě proklamací jsme se ničeho dalšího nedočkali – ale já si tím po pravdě řečeno jen potvrdil, co jsem si myslel o Coelhovi i bez zkušenosti s jeho řečnickým projevem.
Jednoruký robot, který v areálu jezdil
Ve čtvrtek nadšené publikum uvítalo Yossi Vardiho. Můžete si o startupové horečce myslet co chcete, ale tento sedmdesátník je startupový veterán ještě mnohem déle než od roku 1996, kdy po 19 měsících fungování prodal firmu Mirabilis, která stvořila ICQ, za více než 400 milionů dolarů. Ve své přednášce se ukázal jako vtipný řečník – prý se nebál prohrávat (což považuje za klíčové pro průkopníky), protože mu matka odmalička tvrdila, že je oproti svým bratrancům naprostá nula. Ale hlavní jádro jeho přednášky spočívalo v kombinaci osobních zkušeností a statistik. Odvolával se zejména na Startup Genome Report – v této publikaci jsou shrnuty výzkumy více než 650 startupů. Dozvíte se, jestli je statisticky pravděpodobnější úspěch těch, kteří dostanou na začátku hodně peněz (není) nebo která z trojice faktorů „byznys / technologie / kreativita“ je klíčová, abyste prorazili a dostali se na vrchol.
Páteční keynote byla pro mě tím nejlepším z celé Campus Party Europe. Není to proto, že by Don Tapscott byl tak inovativní nebo že by byl nejlepší řečník. Ale jeho hluboké přesvědčení o tom, že změna společnosti není něco abstraktního, ale děje se nyní díky internetu, nejlépe a nejopravdověji rezonovalo s celým vyzněním berlínské Campus Party. Nejde jen o vědu nebo ekonomiku, ale o fundamentální změny, které se dějí natolik rychle, že stávající estabilishment není – podle Tapscotta – schopen na ně adekvátně a včas reagovat. Jeho slova tak krásně navazovala na debatu, kterou jsem s několika campuseros vedl večer předtím: o možnosti zcela měnit např. proces tvorby zákonů nebo o zavádění SCRUM běhů do státní správy.
No a nakonec v sobotu Sir Tim Berners-Lee, zakladatel World Wide Webu a ředitel konsorcia W3C. Zajímavé téma, pozoruhodná osobnost, přesto posluchači odcházeli, protože prezentační dovednosti asi nejsou jeho nejsilnější stránkou. Ale i tak byla jeho výzva k zachování otevřeného webu jednou z těch podstatných myšlenek, které mají obecnější platnost a jejichž připomínání je nanejvýš důležité. Kdybychom poslouchali dnešní největší hráče, internet by zcela jistě byl ještě mnohem sešněrovanější, komerčnější, ovladatelnější. Kdybychom poslouchali státy, možná bychom ani žádný internet neměli.
Přednášky si můžete prohlédnout sami na adrese http://live.campus-party.org/ – doporučuji např. tu o Cyberpunku (Keren Elazari – Cyberpunk: From Fiction to Fact), nebo představení různých robotických vynálezů (v podstatě celý program Galileo stage – k vidění bylo ledacos, od robotů hrajících fotbal, přes návrh na soukromé výzkumné lety k Marsu až po modding počítačů v různých stylech). Poutavě prý mluvil Alex Barrera a ve své prezentaci The startup story: From shit to great rozbíjel různá klišé. Bylo vidět, že v těchto oblastech jsou si organizátoři jistější výběrem zajímavých hostů. Líbila se mi ovšem i část věnovaná ženám – celý čtvrtek měl podtitul Women in Tech (a žen a dívek bylo vůbec mezi účastníky docela dost).
Mám jet napřesrok?
Celkově ale musím říct, že kdybych bral Campus Party Europe jako placenou akci, nikoliv promo Telefonica O2, byl bych asi lehce nespokojený. Tip pro organizátory: když už dostanete na jedno místo osm tisíc geeků (a zakážete jim alkohol), musíte jim pomoci se seznamovat. Mohlo být klidně méně přednášek (a kvalitnější výběr) a v uvolněném čase se mezinárodní týmy o 6–8 lidech mohly snažit něco společně vymyslet. Tyto týmy by se mohly vytvořit už dopředu a tak by sloužily také jako motivace, proč se Campus Party na plno účastnit.
Pokud přemýšlíte, jestli má smysl jet příští rok: ano, má. Podíváte se na nová místa a pokud budete chtít, můžete se seznámit se spoustou zajímavých lidí z celé O2 Evropy. Ale nečekejte konferenci typu LeWeb, to byste odjížděli zklamaní.
ČLÁNKY DO MAILU