Neobvyklou rychlostí se v institucích Evropské unie řítí do cílové rovinky Akt o digitálních službách (Digital Services Act, DSA). Nařízení má přinést řadu nových povinností pro provozovatele online služeb. Týkají se hlavně jejich odpovědnosti za obsah, který na ně nahrávají uživatelé, a také mazání nelegálního obsahu.
PARTNER SERIÁLU
Digitalizace, umělá inteligence, ochrana osobních dat. Témata, která se objevují v médiích stále častěji, jelikož se týkají každého z nás. Ať už jde o cílenou reklamu narušující demokracii, rozpoznávání tváří na veřejnosti nebo odstraňování obsahu pod rouškou ochrany proti terorismu.
Za svobodný Internet a moderní technologie, které respektují občanská práva, bojuje místopředseda Evropského parlamentu za Pirátskou stranu Marcel Kolaja. Ten je stínovým zpravodajem pro Akt o digitálních trzích a Akt o digitálních službách, v rámci kterých aktivně prosazuje svobodné, otevřené a bezpečné technologie.
Jak z Rady EU a z europarlamentu proudí nové pozměňovací návrhy, začíná být jasné, že původní kompromisní návrh Evropské komise může doznat velkých změn. „Typicky větší členské státy, třeba Francie, Německo a další, říkají, že by provozovatelé měli být více odpovědní. Například online tržiště by podle jejich návrhů měla být odpovědná za veškerý obsah, který na nich je,“ popisuje Ondřej Ferdus, manažer pro digitální ekonomiku ze Svazu průmyslu a dopravy, který jednání sleduje.
V Evropě podle Ferduse také sílí hlasy požadující zavedení povinnosti, aby provozovatelé zajistili, že se jednou smazaný obsah už na jejich službách znovu neobjeví. To by znamenalo plošné zavedení preventivního monitorování uploadovaného obsahu, říká pro Lupu.
O intenzitě debaty o návrhu DSA postupuje, svědčí i to, že ode dne, kdy byl tento rozhovor pořízen, byly publikovány další nové návrhy.
Část rozhovoru jsme přepsali do textové podoby, celý si jej můžete poslechnout ve formě podcastu:
Kam se debata o návrhu o Aktu o digitálních službách (Digital Services Act, DSA) od představení návrhu v prosinci loňského roku posunula?
To je těžké hodnotit. Nicméně za těch zhruba deset měsíců jsme byli na evropské úrovni i v rámci členských států svědky obdivuhodného množství jednání. Snaha najít kompromis a zároveň fungující řešení, jak regulovat online podnikání, je velmi patrná.
Aktuálně jsou na stole dva pozměňovací návrhy, první představil gesční výbor Evropského parlamentu pro vnitřní trh a ochranu spotřebitelů (IMCO). A jak už to tak bývá, v europarlamentu návrhy obvykle doznávají velkých změn. V tomto návrhu jsou zásadní změny – například úplné vypnutí cílené reklamy nebo zařazení fulltextových vyhledávačů mezi obecné služby online platforem, takže by se na ně nahlíželo jako na subjekty, které hostují obsah a v plné šíři spadají pod DSA.
V září také přišlo se svým kompromisním textem slovinské předsednictví Rady. Znění jednotlivých kapitol vydávají postupně a projednávají se v rámci pracovních skupiny Rady.
V obou návrzích je řada problematických bodů. My například nechceme, aby se měnilo nastavení odpovědnosti, jak je zakotveno ve směrnici o elektronickém obchodu. Původní návrh Komise prošel dlouhými debatami se zainteresovanými stranami a byl relativně vyrovnaný, zatímco v nových návrzích se objevují nové rámce odpovědnosti.
Takže podle vás hrozí, že by se dosavadní princip odpovědnosti za obsah nahraný uživateli, které se může provozovatel online služby za určitých podmínek zprostit, v konečném návrhu změnil? Že by se odpovědnost zpřísnila?
Je to ve hře. Hlasy v Evropském parlamentu a typicky větší členské státy, třeba Francie, Německo a další, říkají, že by provozovatelé měli být více odpovědní. Například online tržiště by podle těchto návrhů měla být odpovědná za veškerý obsah, který na nich je.
Původní návrh Komise přišel s principem Know-Your-Business-Customer, tedy že by online tržiště měla vědět, s kým obchodují. Teď se objevují hlasy, že by se to mělo rozšířit na Know-Your-Product. To znamená, že by tržiště měla mít informace o každém produktu, který se přes ně prodává. To je třeba u velkých tržišť technicky nemožné a poškodilo by to i menší a střední firmy, pro které tržiště bývají vstupem na mezinárodní trhy.
Jaké zdůvodnění snahy o zpřísnění odpovědnosti mají? Jde o snahu o vyšší ochranu spotřebitelů, zákazníků online tržišť?
Osobně si myslím, že z části ano, a tuto argumentaci slýchám. Z části to ale je také politikum.
Odpovědnost za obsah je důležité téma s velkými možnými dopady. O jakých dalších tématech se kolem návrhů debatuje?
Jednání v Radě se samozřejmě odehrávají za zavřenými dveřmi, takže máme jen kusé informace. Podle neoficiálních zdrojů by Slovinci chtěli dosáhnout tzv. obecného přístupu, který je nezbytným předpokladem pro postup do další fáze legislativního procesu, už do konce letošního roku. Pak nastupuje francouzské předsednictví, takže lze očekávat, že se tempo projednávání určitě nesníží.
Mezi nejcitlivější témata momentálně patří princip „země původu“ versus „cílová země“, pak tzv. „stay down“ obligations nebo například rychlost odezvy – doba, do které platforma musí případně stáhnout obsah.
Pojďme k jednotlivým tématům podrobněji. O co třeba jde u principů země původu (Country of Origin) a cílová země (Country of Destination)?
Pro mnoho členských států, Českou republiku nevyjímaje, jde o zásadní téma. Princip „země původu“ byl zakotven v e-commerce směrnici a původní návrh Komise ho převzal. Jde o to, že poskytovatel služby podléhá jurisdikci toho státu, z nějž pochází, respektive kde má své sídlo. Některé členské státy ale chtějí posílit národní regulátory a prosazují změnu na tzv. princip „cílové země“. To znamená, že by regulátor z jednoho státu mohl tlačit poskytovatele online služeb, aby stáhl obsah v jiných zemích.
Tlaky na změnu jsou poměrně silné a celou snahu neoficiálně vede Francie. Irsko nedávno zahájilo určitou protiofenzívu a vytvořilo koalici stejně smýšlejících států, které se účastní i Česko. Ta pak vydala společný neformální dokument, ve kterém princip „země původu“ označují za zcela zásadní pro to, aby firmy měly při přeshraničním obchodování právní jistotu, jasně chápaly pravidla a předpisy, které musí dodržovat, a věděly, s kterými příslušnými orgány musí jednat. Ten materiál podepsalo myslím deset zemí.
Zásada „země původu“ je podle nich pro digitální služby klíčová, protože jsou ze své podstaty přeshraniční. Pokud bychom přešli na princip „country of destination“, zatížilo by to hlavně malé a střední podniky regulačními náklady, protože by musely splnit požadavky dvaceti sedmi různých jurisdikcí. To by podkopávalo i jednotný evropský trh, který se všichni snaží už řadu let budovat.
Dalším kontroverzním tématem jsou „stay down“ obligations. To znamená, že by se online služby musely po případném odstranění nezákonného obsahu ujistit, že tento obsah zůstane i nadále offline a nikdo jej na službu znovu nenahraje. To nejde bez obecného monitoringu uploadovaného obsahu, který ale původní návrh Komise vylučuje. Jenže kdyby měl platit princip „stay down“, musel by zároveň platit i obecný monitoring.
Ano, původní návrh Komise obsahuje ujištění, že preventivní monitoring nahrávaného obsahu (upload filtry) není podle pravidel Evropské unie možný. Takže kolem tohoto tématu jsou nějaké posuny?
Obecný monitoring byla zakázán v článku 7 původního návrhu Komise. Teď ale některé hlasy prosazují opak. My jsme přesvědčení, že upload filtry není možné aplikovat plošně. Pokud by se to změnilo a přišla povinnost zajistit, že smazaný nelegální obsah zůstane smazaný, bez upload filtrů to nepůjde.
DSA má přitom být horizontálním rámcem, něčím, jako je v oblasti ochrany osobních dat GDPR. Týkalo by se tak úplně všech služeb v kategorii hosting, to znamená třeba i diskusní fóra a další.
Můžeme samozřejmě debatovat o tom, do jaké míry mohou být při moderování obsahu účinné automatizované nástroje, ale v tuhle chvíli tyto technologie mají problém se sémantikou. Různé výrazy můžou mít v různých kontextech různé významy. V jednom z těchto kontextů může být něco považováno za hatespeech nebo rasistický projev, ale v jiném kontextu to může být třeba běžně používané slovo. A při zavedení upload filtrů by byla cenzurována i tato slova.
Napadá mě nacistická symbolika. Je rozdíl mezi tím, když je použita v dokumentárním filmu a když se objeví v propagandistickém videu. Upload filtry by ale mazaly všechno, protože si firmy řeknou: hrozí mi pokuta, tak to radši stáhnu.
Tyto problémy známé ze služeb, které už dnes upload filtry používají – třeba YouTube. Vždycky se hodně debatuje o hraničních případech. Ale asi se dá čekat, že kdyby přišla nová povinnost udržet nelegální obsah smazaný, budou provozovatelé pro jistotu mazat raději více, aby jim nehrozila pokuta. Jak velká je podle vás pravděpodobnost, že upload filtry do DSA nakonec projdou?
To je milionová otázka (smích). V tuhle chvíli se to nedá říct. Tlaky tady jsou a my doufáme, že neuspějí. Ale ještě je před námi dlouhá cesta a hodně debat.
Má se podle DSA nějak změnit i současná praxe nahlašování nelegálního obsahu? A jak vůbec nelegální obsah definuje?
DSA neříká, co je nelegální obsah, to zůstává v kompetenci jednotlivých členských států. Na druhou stranu DSA říká, že jakákoliv informace sama o sobě nebo s odkazem na nějakou aktivitu musí být v souladu s právem Evropské unie nebo členských států. Problematické je to „s odkazem na“. Může jít třeba o video, které referuje o nelegální aktivitě, a už je problém.
Ale definice toho, co je nelegální, je samozřejmě na členských státech. Každá země může mít určitá specifika v tom, co je na jejím území ilegální. V této souvislosti je také dobré zachovat princip „země původu“, aby platformy nemusely aplikovat postup z jednoho členského státu i dalších zemích EU.
V článku 14 je popsáno, že by nahlášení nelegálního obsahu měla obsahovat konkrétní informace a mít určitý formát. Poskytovatelům služeb zároveň ukládá povinnost zřídit poměrně detailně vymezený mechanismus, který umožní komukoli oznámit něco, co za nezákonný obsah považuje.
Byly tady snahy, aby se DSA rozšířilo i na tzv. škodlivý (harmful) obsah. Ale myslím, že je stěžejní, aby DSA zůstalo u toho, že řeší jen nelegální obsah. Škodlivý – ale zároveň legální – obsah vyžaduje úplně jiná opatření než ten nezákonný. Je totiž kontextuální, těžko definovatelný, může být kulturně subjektivní.
Co dalšího návrh DSA obsahuje a jaké změny se objevují v průběhu jeho projednávání? Jaké lhůty by provozovatelé služeb měli mít na smazání nezákonného obsahu? A jak by DSA mohl zasáhnout personalizovanou reklamu? Poslechněte si celý rozhovor ve formě podcastu:
ČLÁNKY DO MAILU