Přístup státu a politické reprezentace k našemu směrování k tzv. informační společnosti nebyl až dosud příliš aktivní, a pokud se určité aktivity přeci jen odehrávaly, měly spíše direktivní charakter – v tom smyslu, že stát něco naplánuje, vyčlení na to prostředky z rozpočtu a pak vše zrealizuje. S takovýmto přístupem se nelze daleko dostat, zvláště pak v situaci, kdy manažerské schopnosti státu nejsou valné a státní kasa zeje prázdnotou. Navíc snad všechny rady, doporučení i praktické zkušenosti říkají, že by tomu mělo být jinak – že hlavním hnacím motorem budování informační společnosti by měl být privátní sektor, zatímco stát by se měl soustředit především na vytváření podmínek a mantinelů pro takovýto rozvoj „tažený“ privátní sférou (a samozřejmě by mu neměl stát v cestě).
V poslední době se naštěstí zdá, že i u nás konečně dochází k určité změně strategie směrem k realističtějšímu přístupu „nestát v cestě a poskytnout prostor …“. Prvním signálem bylo nedávné oslovení podnikatelské sféry aby pomohla s realizací státní informační politiky (resp. strategie PPP, Public-Private Partnership, viz např. tento článek zde na Lupě).
Dalším signálem je nyní konkrétní návrh na daňové zvýhodnění nákupu počítačů pro osobní použití – tedy vlastně opatření, které má za cíl pomoci lidem aby se o svou informační gramotnost postarali sami.
Co je předmětem návrhu?
Podstatou celého návrhu jsou dva různé způsoby, jak lidem zvýhodnit pořízení počítače pro osobní použití.
První způsob je určen pro ty , kteří si počítač koupí sami a přímo (za své vlastní peníze). Tito lidé si pak mohou odečíst pořizovací náklady od svého daňového základu, a to v maximální výši 36 000 Kč. Konkrétní mechanismus je takový, že počínaje měsícem následujícím po koupi uplatní daňový poplatník odečet v měsíční výši jedné třicetišestiny ceny počítače (maximálně ale 1000 Kč), a toto může činit po následujících 36 měsíců. Takže pokud si například koupíte nyní v srpnu nový osobní počítač za 40 000, budete si moci za rok 2000 odečíst ze základu daně 4×1000 Kč (odpočet uplatňujete poprvé v září), za rok 2001 a 2002 pak shodně 12 000, a za rok 2003 pak 8 000 Kč, které zbývají do maximální částky 36 0000.
Druhý způsob spočívá v tom, že zaměstnavatel může „investovat do svých zaměstnanců“ – může sám nakoupit počítače (nejspíše ve velkém a tudíž výhodněji než při samostatném nákupu), a pak tyto počítače jednotlivě odprodat svým zaměstnancům za stejnou cenu za jakou je sám pořídil (bez marže). Důležité je, že tento prodej vlastním zaměstnancům může mít formu splátek, přičemž zákon nestanovuje podobu splátkového kalendáře. Zaměstnavatele zvýhodňuje tím, že pořizovací náklady si může započítat do svých výdajů (půjde o daňový výdaj související s dosažením, zajištěním a udržením příjmů), a zdaňovaným příjmem pro něj budou až skutečně inkasované splátky od zaměstnanců. Pro zaměstnance je pak takto poskytnuté zvýhodnění osvobozeno od daně z příjmu fyzických osob.
Účinnost zákona je navrhována od 1.1.2001 na dobu 4 let, s tím že faktické uplatnění odpočtu se týká již zdaňovacího období roku 2000:
v měsíci lednu 2000 může poplatník uplatnit poprvé snížení základu daně v případě domácích počítačů pořízených v měsíci prosinci 1999.
Kdo navrhuje?
Aby si lidé mohli odpočítat jednorázové pořizovací náklady na osobní počítač (určený k osobnímu, nikoli podnikatelskému použití), je nutné změnit ustanovení zákona o daních z příjmu (a pro možnost odprodeje zaměstnavatelem je ještě nutné vyřešit otázku DPH, novelizací příslušného zákona o dani z přidané hodnoty). Proto příslušný legislativní návrh má formu novely zákona o daních z příjmu a zákona o DPH. Jde přitom o poslanecký návrh, jehož předkladateli jsou poslanci Vladimír Mlynář, Vlastimil Tlustý, Bohuslav Sobotka a Cyril Svoboda – tedy opět čtveřice z hlavních politických stran, ovšem poněkud jiná než ta která se „sešla“ u zákona o elektronickém podpisu (kde za ODS byl Ivan Langer a za ČSSD Stanislav Gross). Plný text celého návrhu, včetně Důvodové zprávy, si můžete přečíst zde (jako parlamentní tisk). Skutečnost, že jde o poslanecký návrh, přitom znamená že se k němu ještě musí vyjádřit vláda a vyslovit své stanovisko. Ani její negativní verdikt přitom nemusí znamenat že by návrh neměl šanci na přijetí (viz nedávný příklad zákona o el. podpisu, který byl také vládou původně odmítnut, ale po výrazném přepracování byl nakonec úspěšně schválen).
Vláda přitom předmětný poslanecký návrh již projednávala, a to na svém zasedání 26. července. Její verdikt komentoval na následné tiskovce místopředseda Rychetský takto:
vláda sice se záměrem tímto způsobem přiblížit internet občanům souhlasí, s legislativním zpracováním však měla vážné potíže, protože pojem domácí počítač náš právní řád nezná a těžko by se v daňových předpisech mohl objevit. Výsledek byl ten, že vláda nepřijala žádné usnesení, pokud se týče souhlasu či nesouhlasu a jenom poslanecké sněmovně sděluje jaké nedostatky tento návrh má a musely by být odstraněny, aby byl průchodný
Jak vypadá osobní počítač?
Výtka vlády, že zákon nedefinuje co je osobní počítač, mi nepřipadá příliš opodstatněná, protože v navrhované novele je obsažena následující explicitní definice:
Domácím počítačem se pro účely tohoto zákona rozumí osobní počítač včetně přídavných zařízení a standardního programového vybavení, vybavený zařízením umožňujícím připojení k Internetu, který nebyl poplatníkem pořízen v rámci podnikání nebo jiné samostatné výdělečné činnosti. Poplatník prokáže nárok na odpočet od základu daně písemnou kupní smlouvou, předávacím protokolem a dokladem o připojení k Internetu.
Za povšimnutí jistě stojí skutečnost, že je povinně požadováno připojení k Internetu! Důvodová zpráva je dokonce ještě explicitnější, když konkrétně rozvádí co je považováno za standardní programové vybavení
Standardním programovým vybavením se rozumí minimálně operační systém, software pro komunikaci prostřednictvím elektronické pošty, internetový prohlížeč a textový editor.
K čemu to povede?
Na navrhovaném opatření by se určitě dalo polemizovat s některými konkrétními aspekty – například s tím, proč se osobní počítač „odepisuje“ celé tři roky, což je často doba delší než jeho morální věk. Nebo s omezením na 36 000 Kč či se skutečností, že návrh řeší pouze jednorázové pořizovací náklady a nikoli průběžné náklady na používání (zejména telekomunikační poplatky spojené s komutovaným přístupem k Internetu). I přesto si ale dovolím hodnotit navržené opatření velmi kladně, věřím že pomůže mnoha lidem postarat se o svou vlastní informační gramotnost. Optimismem mne naplňuje i samotný princip, který tento návrh přináší: stát méně odčerpá z kapsy daňových poplatníků a naopak dá jim dá větší šanci postarat se o svůj vlastní rozvoj. Teď ještě aby celý návrh na své cestě ke konečnému schválení a vstoupení v platnost nedoznal nějakých zásadních změn, které by jeho pozitivní efekt znegovaly.
ČLÁNKY DO MAILU