Hlavní navigace

O kategorickém imperativu, autorském příživnictví a velmi veselých webech

23. 11. 2004
Doba čtení: 4 minuty

Sdílet

Jsem člověk dosti liberální - ale kdykoli ochotný k nedodržení zákona, který se neslučuje s jediným meta-zákonem, který uznávám: "Nečiň ostatním, co nechceš, aby oni činili tobě". Nejtěžším úkonem je mi ale smiřovat se s lidmi, kteří stejnou zásadu nectí a mají svá morální kritéria nastavená naprosto odlišně, mají-li je nastavena vůbec.
Petr Staníček

Ilustrace: Nenad Vitas

Poznámka autora: Tuto glosu jsem napsal v neděli v noci, netuše, že současně se mnou vloží do redakčního systému Lupy glosu na stejné téma i někdo jiný (Ano, a můj ďábelský plán opět vyšel!, praví na to František Fuka). Chtěl jsem ji nejprve smazat, Františka proklít a sebe opít. Ale nakonec jsme se shodli, že pohled z jiné strany na totéž nemůže pro jednou uškodit…

Tož tedy tak. Jsem člověk dosti liberální – z něčího pohledu málem anarchista, z pohledu jiného snad jen nepříliš konformní. Kdykoli ochotný k nedodržení zákona, který považuji za bytostně blbý: totiž neslučujícího se s jediným meta-zákonem, který uznávám. Je jím cosi na způsob Kantova kategorického imperativu, nejsnáze snad formulováno jako „Nečiň ostatním, co nechceš, aby oni činili tobě“. V jádru se shoduje s myšlenkami obvyklých ústav i mnoha zásad většiny náboženství, která se tak – ač sám pochybovač o ideálu demokracie a nevěřící ateistický pes – mimoděk snažím dodržovat.

Vše, co dělám, řídí se tímto Zlatým pravidlem. Jakékoli rozhodnutí činím, je moje Jednero na prvním místě. Těžko se smířit, že bych udělal něco, u čehož bych těžce nesl, kdyby jiní provedli mně – a naopak snažím se dělat věci, jež bych sám uvítal, kdyby dělali i ostatní. Nejtěžším úkonem je mi pak smiřovat se s lidmi, kteří stejnou zásadu (nebo alespoň cosi vzdáleně podobného) nectí a mají svá morální kritéria nastavená naprosto odlišně, mají-li je nastavena vůbec.

Na českém webu najdeme ne jeden, ale hned několik webů typu „Veselosti pro každý den“, „Vtípky a fórky k vašemu popukání“ či „juchanda-řachanda.cz“. Weby specializované na shromažďování, třídění a další distribuci fórů, vtipů, veselých obrázků, rozpustilých animací a jiné třeskuté srandy pro každý den. Pohříchu jsem také sám autorem několika rozpustilých koláží, fotomontáží, rádobyvtipných básniček a jiných rozverností. A nikoli ojediněle je mi postavit se skutečnosti, že se podobný estrádní web rozhodne některé z mých dílek publikovat. Ovšem nikoli tak, že by si je našli na mém webu a optali se, zda nemám nic proti zveřejnění na jejich stránkách.

Realita je jiná. Tato svěží dílka žijí tak trochu svým vlastním životem a šíří se po webu živelně, jako lidová slovesnost v dobách minulých. Občas se i stane, že do mé schránky doputuje email s nějakým fórkem či žertovným obrázkem, který jsem kdysi sám stvořil a nyní mi jej nějaký známý posílá ku pobavení, „tohle jsi ještě neviděl“… Ale budiž. S tím se nic nenadělá a každý autor by se měl dmout pýchou, stane-li se jeho práce „lidovou“.

Jsou tu ovšem ony Velmi Veselé Weby (VVW). Dorazí-li podobný artefakt k jejich branám, jeho lidové putování končí, anonymní život je uťat, je zajat a polapen. VVW jej odchytí, katalogizuje a označkuje. Obrázku se dostane „autorského“ podpisu v podobě přetisku logem VVW.CZ – patrně proto, aby nikdo další už nemohl provozovatelům „jejich“ obrázek ukrást a nevydělával na něm jako oni. A je pochopitelné, že tyto weby na takto ukradených a „zotročených“ dílech vydělávají. Zcela nepokrytě – zasílají je za poplatek jako MMS, zobrazují kolem nich reklamní sdělení či provozují další komerční činnosti. A přitom ne a ne pochopit, co vlastně dělají špatně. Ti nejvstřícnější se sice začnou omlouvat a nabídnou vám, jakožto autorovi, že z vašeho obrázku své logo ihned odstraní. Ale proč jen z něj? Copak těch deset tisíc ostatních obrázků nemá svého autora? Copak se přes noc vylíhly kdesi pod kamenem a spadly provozovateli do klína, aby mu ku jeho prospěchu zadarmo oblažily dosud fádní stránky?

Nejde mi o žádný konkrétní web. Kolik jich jen takových je, které tyjí z cizí práce. Popravdě je to výborný a naprosto bezkonkurenční šolich. Zadarmo si přivlastníte cizí práci, umístíte ji na server provozovaný (téměř) zadarmo a necháte ji, aby vám semo-tamo přinesla nějakou tu korunku. Skvělý byznys, jistý výnos a nulové náklady.

BRAND24

Jenže se tak trošku neslučuje s tím mým Zlatým pravidlem. Já nechci, aby jiní podepisovali obrázky, nad kterými jsem někdy strávil i mnoho hodin práce, svým jménem, vydávali je za vlastní a aby (zne)užívali mou práci k svým výdělkům – a sám to proto jiným nedělám. Jistě, lze namítnout, že tvořím-li koláž či fotomontáž, užívám také bezostyšně díla jiných autorů (jistě by zde své mohli vypovědět i třeba pánové Kolář či Horníček). Ovšem za předpokladu, že činím-li tak pouze pro radost a bez nároku na výdělek, lze snad alespoň přimhouřit oko. Autorský zákon také na podobné excesy pamatuje („se vznikem koláže vznikají autorská práva na ni jejímu autorovi, ale nijak to neomezuje autorská práva autorů zdrojových materiálů“) – z tohoto hlediska to patrně ovšem přitěžuje spíše oněm Velmi Veselým, kteří tak porušují autorská práva hnedle vícenásobně.

Trápí mě ovšem jedna otázka. Pokud si obrázek, který jsem kdysi sám vytvořil a nyní je označen logem VVW.CZ, z Velmi Veselého Webu stáhnu a vystavím pod svým jménem na svých stránkách – porušuji autorský zákon a měl bych být potrestán? Taky ne? Vše v pořádku? Jede se dál, močálem černým kol bílých skal…

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Autor je UX/UI analytik a designér. Kromě svých stránek provozuje i dílnu webdesignu WellStyled.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).