V současné době existují dva (možná tři) modely propojovacích center.
V USA jsou to takzvané MAE a NAP, což jsou propojovací centra provozovaná jednotlivými telekomunikačními operátory (jako je MCI WorldCom nebo Sprint). Tyto společnosti vlastní příslušná centra, nicméně jejich provoz je založen na principu minimálního zisku (provozovatelé se živí na datových okruzích, které prodávají ISP).
V Evropě je většina propojovacích center provozována sdruženími ISP, což reflektuje hlavní princip propojení, tj. nezávislost na jednotlivých operátorech. Tato sdružení kromě provozu propojovacích bodů také často zastupují své členy na jednáních se státní správou nebo dominantním (v horším případě monopolním) operátorem.
Jako variantu druhé možnosti uveďme, že v Evropě je několik propojovacích bodů fakticky provozováno sítěmi národního výzkumu (NREN). Je tomu například ve Francii, Rakousku nebo na Slovensku.
S rozmachem Internetu se ukazuje, že všechny předchozí modely mají své hranice. Rozšiřování potřeb kvality a kvantity jednotlivých ISP klade na provozovatele MAE a NAP velké nároky. Několik těchto bodů dokonce přestalo přijímat nové zákazníky s ohledem na zaplněnost prostor používaných k provozu. A protože provozování bodů v režii velkých operátorů nepatří k oblastem s nejvyšší mírou zisku, další rozvoj této skupiny není příliš dynamický.
Propojovací centra provozovaná sdruženími disponují několika výhodami. Jednak fungují na neziskovém základě, což přináší úsporu nákladů, a jednak jsou schopna získat výhodné ceny od dodavatelů (i díky neziskovosti). Nicméně i tento model má pihy na kráse. Ve sdruženích vznikají neshody mezi „malými“ a „velkými“, což se projevuje například v rozdílných názorech při nákupu nových technologií či obecně při rozšiřování funkcionality. Druhou problematickou oblastí je akceschopnost takových sdružení. Při třicetičlenném fóru je polovina, která je obvykle potřeba k tomu, aby bylo sdružení usnášeníschopné, patnáct členů. To je ještě snesitelné. Nicméně londýnský LINX má členů kolem stovky a sehnat padesát lidí (většinou z managementu) z různých společností na jedno místo se jeví jako velmi složitých problém.
Samostatným problémem je fakt, že v Evropě nejsou stanovy jednotlivých sdružení unifikovány a při existenci různých právních podmínek v jednotlivých zemích mají nadnárodní ISP problém s uplatňováním globálních pravidel.
Protože je Internet dynamické médium, v posledních dvou letech se vyvinul další druh propojovacího centra. Je jím centrum provozované nezávislým provozovatelem, jehož klienti jsou ISP. Taková organizace v podstatě prodává připojení do svého centra operátorům. Lokalita centra může být ve vlastnictví organizace (potom jde o tzv. poskytovatele kolokačních služeb), nebo si jí provozovatel pronajmout.
Klíčovým požadavkem na takového provozovatele propojovacího centra je nezávislost, respektive neutralita na telekomunikačním trhu – nesmí být ISP ani telekomunikační operátor. To vysvětluje fakt, že takoví operátoři vznikají až v poslední době. Mít podnikatelský plán a získat investora na takovou aktivitu vyžaduje, aby investor viděl zdroj příjmů, v lepším případě nějaký exit.
A zde je zakopaný pes. Pokud tento exit vidí investor, dá se čekat, že ho uvidí i zákazníci ISP. Pakliže má být aktivita úspěšná, nutně musí vstoupit do konkurenčního boje s již existujícím propojovacím centrem (centry). Neutralita současných center je právě ta věc, která ISP vyhovuje na klasickém modelu. A pokud myslí provozovatel nového propojovacího centra na exit, kupujícím bude v konečné fázi nějaký telekomunikační operátor, což ISP příliš nevoní.
Aby takové centrum vzniklo, musí především existovat dostatečně velký trh. Jak bylo výše naznačeno, jako klíčoví hráči celého procesu ho tvoří ISP, kteří jsou vlastněni velkými nadnárodními korporacemi. Jim je možné ve velké části Evropy dodávat služby bez toho, že by měli podepsáno několik desítek smluv a byly členy sdružení, jejichž provozu sami nerozumí.
Při malém trhu je třeba získat na svou stranu zákazníky již etablovaného propojovacího centra, což vede k ostré reakci jeho provozovatele. Je jasné, že takovou věc bude konkurent brát jako přímé ohrožení a spolupráce s ním bude nemožná. Takové situace nastala v roce 1999, kdy společnost Gemma hodlala otevřít nezávislé propojovací centrum v Praze. Díky odmítavé reakci sdružení NIX.CZ se jí nepodařilo sehnat dostatečné množství zákazníků, aby takový projekt měl šanci přežít.
Na druhou stranu bývalý ředitel LINXu Keith Mitchell založil společnost Exchange Point, která si klade za cíl vybudovat panevropskou infrastrukturu pro propojení ISP.
Michal Krsek
ČLÁNKY DO MAILU