V předchozím článku (Minulost ve znamení FUP) jsem se snažil stručně popsat historii uplatňování Fair User Policy v České republice u služeb určených spíše domácím zákazníkům než firmám. Většina z nich přitom byla založena na měření a počítání objemu přenesených dat a na následném omezování toho, kolik dat smí uživatel přenést za určité období. Tedy na existenci objemových limitů. Jak ale ukazují nejnovější změny i vyjádření samotných poskytovatelů, trend nezadržitelně spěje k ústupu od této dosavadní strategie a k jejímu nahrazování jinou strategií. Takovou, která už nepočítá se striktním počítáním přenesených dat ani se stanovováním konkrétních objemových limitů.
Zásadní otázkou ale je: můžeme takovéto nabídky, s absencí konkrétních limitů, považovat za neomezené? A co je vůbec ono „neomezené“? Co si pod tímto termínem vlastně představit?
Paralela s hlasovými službami
Než se pustíme do dalších úvah nad omezeností či neomezeností internetových přípojek, ukažme si nejprve zajímavou paralelu se světem klasické telefonie a hlasových služeb. I zde totiž došlo k obdobnému vývoji, směrem od „měřených“ služeb ke službám „neměřeným“.
I ve světě klasické telefonie bylo na počátku vše velmi jednoduché: uživatel platil podle délky svého hovoru. Ať již skutečné délky nebo zaokrouhlené na celé minuty či ještě delší intervaly, aby si operátor více vydělal. Současně to fungovalo i jako velmi účinná pojistka proti eventuálnímu přetěžování sítě, protože lidé si sami a ve vlastním zájmu dávali pozor, aby neprovolali příliš mnoho peněz. A tak poskytovatelé neměli potřebu vytvářet nějaké „Fair Use Policy“.
Jenže vývoj šel dál a poskytovatelé hledali cesty, jak motivovat své zákazníky k větší útratě. A tak je napadlo vnutit jim určité počty minut, které zákazník vždy zaplatí (aby měl poskytovatel své jisté), a podle svého uvážení a potřeb je může čerpat. Je přitom celkem jedno, zda to poskytovatel prezentuje jako předplacené služby, nebo jako post-paid tarif zahrnující X minut k provolání v ceně paušálu. V obou případech může poskytovatel stavět svůj byznys na garantovaném příjmu a také na tom, že zákazník mnohdy nevyčerpá všechny minuty, které již zaplatil, resp. následně zaplatí. Z našeho pohledu je to obdoba internetového připojení s určitým objemovým limitem.
Ovšem z pohledu zátěže vlastní sítě se ani zde nic až tak zásadního nezměnilo: poskytovatel hlasových stále může velmi dobře odhadnout základ této zátěže, daný součtem všech prodaných minut (v rámci paušálů či předplatného). A vůči tomu, co tento základ překročí, mu stále funguje „přirozená“ pojistka v podobě zpoplatnění každé minuty nad objem předplacených minut.
Jenže i u hlasových služeb šel vývoj nezadržitelně dál. V zájmu získání, či mnohdy jen udržení zákazníků byli poskytovatelé časem ochotni zcela ustoupit od měření minut a sekund, které jejich zákazník provolá, a začít nabízet takové služby, které jsou zpoplatněny jen paušálně, bez ohledu na počet hovorů a objem provolaných minut. Samotným jim to ušetřilo náklady na detailní sledování, měření a billing jednotlivých hovorů, což v jejich nákladech rozhodně nemuselo být zanedbatelné. Otázkou i zde ale je: byly, resp. jsou takovéto služby neomezené?
Neměřené, nikoli neomezené
Sám svět telekomunikací si pro takovéto služby, které již neměří a nepočítají provolané minuty a sekundy, zavedl výstižné označení: říká jim „unmetered“ neboli „neměřené“, zatímco ty původní označoval jako „měřené“ (metered). Povšimněte si dobře, že „neměřené“ je něco podstatně jiného než „neomezené“. Fakticky je to jen změna ve způsobu zpoplatnění zákazníka, který místo placení podle míry své konzumace (ať již skutečně naměřené, či ve formě limitu a event. překročení) platí za všechny poskytnuté služby jen paušálně.
O tom, že „neměřené“ rozhodně neznamená „neomezené“, svědčí asi nejlépe odpor inkumbentů vůči zavedení modelu FRIACO (Flat Rate Internet Access Call Origination) pro potřeby internetového dial-upu, a to nejen u nás. Pravidelní čtenáři Lupy si snad ještě vzpomenou na „líté boje“ kolem snah o zavedení FRIACO v ČR, v letech 2003 a dále. Tehdejší Český Telecom však uhájil tezi, že jeho telefonní síť není na skutečně trvalé a neomezené hovory stavěna. A i když později sám FRIACO nabídnul, zabudoval do něj tolik „pojistek“ proti příliš dlouhým hovorům (dlouhému připojení přes dial-up), že to nakonec znegovalo celou podstatu modelu FRIACO.
Pravdou je, že telefonní sítě (pevné i mobilní) skutečně nejsou stavěny na opravdu jakýkoli způsob svého využití, který by mohl připadat v úvahu. Jde zejména o jejich „přepojovací“ kapacitu, určující maximální počet souběžně vedených hovorů. Tento počet rozhodně není roven počtu všech zákazníků, resp. jeho polovině, ale je nižší o několik řádů – vzhledem k předpokladu, že zdaleka ne všichni budou telefonovat současně. Největší problém pak takovéto síti způsobují dlouhé hovory, které na delší dobu obsazují příslušnou část přepojovací kapacity a mohou způsobit, že jiní zákazníci se nedovolají. Proto se provozovatelé sítě potřebují nějak jistit hlavně proti takovýmto příliš dlouhým (souvislým) hovorům.
Jiným, možná názornějším příkladem mohou být existující hlasové služby neměřeného charakteru. Tedy například tarify jako O2 Nonstop, O2 Volno či O2 Volno Plus, kde se operátor jistí tím, že neúčtuje („neměří a nepočítá“) pouze prvních 30 minut hovoru, a pak již zpoplatňuje každou skutečně provolanou minutu. Neomezuje ale svého zákazníka v tom, kolik bude mít hovorů.
Jiní operátoři, jako například Vodafone, se zase jistí proti nebezpečí příliš dlouhých hovorů obecným ustanovením ve svých cenových podmínkách[PDF,674 kB]:
Maximální délka každého hovoru v síti Vodafone může být ze strany provozovatele omezena s ohledem na technické prostředky na dobu trvání 60 minut. Po uplynutí této doby pak v případě ukončení hovoru musí účastník uskutečnit nový, samostatně účtovaný hovor.
Tolik tedy k věcné stránce kolem neměřených hlasových služeb: nejsou, a ani nemohou být skutečně neomezené v tom smyslu, že by žádný aspekt jejich použití nemusel být jakkoli omezován. Jinak by celá telefonní síť musela být dimenzována úplně jinak (s přepojovací kapacitou rovnou maximálnímu možnému počtu souběžných hovorů) – ale to by ji opravdu neúnosně prodražilo.
Jinou otázkou ale je marketing neměřených hlasových služeb. Mají, resp. mohou být inzerovány a nabízeny jako neomezené, když z věcných důvodů musí vždy být nějak omezeny? Jak moc smí být popis příslušného omezení někde „zastrčen“? Ale také jinak: jak moc se existující omezení dotknou běžného uživatele, který neměřené služby využívá běžným způsobem?
Neměřený Internet
Vraťme se nyní zpět od hlasových služeb k broadbandu, resp. k připojení k Internetu. Ponaučení, které bychom si měli přinést, je především paralela dimenzování telefonní sítě s datovými sítěmi, které zajišťují přístup k Internetu. Kromě určité části přístupových sítí totiž fungují obecně na principu přepojování paketů, a tedy také s možností dimenzovat síť nikoli podle teoretického maxima zátěže, ale podle očekávaného průměru. Internetoví provideři této možnosti samozřejmě využívají, což se konkrétně projevuje sdílením dostupné přenosové kapacity (a konkrétně vyšší úrovní agregace než 1:1), a nikoli jejím vyhrazením (což by odpovídalo agregaci 1:1). Vzhledem k tomu jejich sítě prostě nejsou stavěny na to, aby všichni jejich zákazníci trvale stahovali plnou rychlostí své přípojky.
Na druhou stranu ale díky tomu také platíme jako zákazníci nižší cenu za poskytované služby, než jakou bychom platili při dimenzování sítí na maximální možnou zátěž (při absenci sdílení, resp. při agregaci 1:1). Jen tento fakt musíme vzít na vědomí, respektovat ho, a také s ním korektně nakládat – a to obě strany, jak zákazníci, tak i poskytovatelé.
Dalším ponaučením, které bychom si měli vzít ze světa hlasových služeb, je rozlišování mezi měřenými a neměřenými službami, které nám poskytovatelé nabízí. Služby na bázi objemových limitů jsou měřenými službami a služby bez objemových limitů jsou pouze službami neměřenými. Nikoli službami neomezenými, viz výše. Vlastně se liší jen v tom, jak moc detailně poskytovatel hlídá to, co jeho zákazník přenese, a jak moc mu na tom záleží – až do určitého okamžiku (do překročení určité míry, resp. laťky), kdy chování zákazníka začíná kolidovat s očekávanou zátěží a dimenzováním jeho sítě.
Řečeno jinými slovy, příslušná laťka se díky posilování sítí a jejich kapacity neustále posouvá (zvyšuje). V určitém okamžiku může přerůst hranici, která poskytovateli umožňuje změnit jeho chování vůči zákazníkům: už nepotřebuje definovat tuto laťku (navenek, směrem k zákazníkům) poměrně striktně, skrze objem přenesených dat, a zákazníkovi počítat jím přenesená data. Může začít inzerovat zrušení objemových limitů …
Jenže zmíněná „laťka“ ani se zrušením objemových limitů samozřejmě nezmizela, jen se posunula do jiné polohy. Poskytovatelé to samozřejmě velmi dobře vědí, a tak si ponechávají otevřená vrátka v podobě přetrvávající Fair Use Policy. Tento samotný fakt jim určitě není možné zazlívat, bez něj by asi zrušení limitů nešlo realizovat.
FUP u neměřeného Internetu
Jiná věc je ale konkrétní definování pravidel Fair Use Policy u služeb bez limitů (říkejme jim pro jednoduchost a korektnost nadále „neměřené“). Z pohledu marketingu poskytovatelů je asi žádoucí, aby nová FUP pro neměřené služby byla co nejméně „vidět“ a působila co nejméně restriktivně, tak aby se aktuální i potenciální zákazník cítil omezen co možná nejméně. Na druhou stranu FUP musí skutečně fungovat, neboli dávat poskytovateli prostor k tomu, aby si zajistil řádné fungování své sítě. A to i za cenu „násilného umravnění“ těch zákazníků, kteří nebudou ochotni se dobrovolně „vejít“ pod poskytovatelem stanovenou laťku.
Oba tyto požadavky jsou ve své podstatě vzájemně protichůdné a jejich vhodné vyvážení může být pořádným oříškem. Vše je navíc komplikováno ještě tím, že technická opatření pro zajištění propustnosti a stability sítě, používaná při absenci objemových limitů, mohou být značně různorodá a relativně složitá. Takže i jejich vysvětlení běžnému zákazníkovi může být dalším velkým problémem.
Zatímco při existenci objemových limitů šlo příslušnou FUP formulovat tak, aby jí rozuměl skutečně každý („smíš přenést jen X bytů za měsíc, jinak …“), při absenci limitů se pravidla začínají komplikovat. Popsat, jak přesně je kde aplikována prioritizace, traffic shaping či podobná opatření, tak aby to pochopil i úplný laik, skutečně není jednoduché. Mnozí operátoři pak určitě řeší otázku, zda je vůbec vhodné tato pravidla exaktně formulovat a zveřejňovat, nebo zda je nějak neobejít vágní formulací typu „vyhrazujeme si právo zakročit … proti tomu, kdo narušuje/zneužívá naše služby …“ atd. To ale na druhé straně může vyvolávat negativní sentiment mezi zákazníky (jak o tom svědčí i diskuse zde na Lupě), kteří si stěžují, že neví, na čem jsou a kam vlastně poskytovatel posunul příslušnou laťku poté, co zrušil objemové limity. Ještě další možností je samozřejmě i to, že se poskytovatel vůbec nenamáhá zveřejnit nějakou FUP, či dokonce připustit její existenci, ale na druhou stranu ji tvrdě aplikuje.
Aby to ale bylo ještě komplikovanější: aplikování technických opatření na principu prioritizace (neboli upřednostňování jednoho druhu provozu před jinými druhy), případně techniky traffic shapingu (úpravy toku dat), včetně úplného blokování některých druhů provozu (například P2P, VOIP apod.), jsou věci, které jdou proti obecnému principu síťové neutrality. Tedy principu, že přenosové sítě se mají ke všem druhům provozu chovat stejně, každému poskytovat stejné služby a přenášená data neměnit. A to už se rázem dostáváme do velmi citlivé oblasti bojů mezi zastánci a odpůrci principu síťové neutrality, který se v sítově vyspělém zahraničí řeší až v nejvyšších politických sférách. Jde v něm hlavně o to, do jaké míry mohou či naopak nesmí provozovatelé sítí rozhodovat o provozu, který skrze jejich sítě prochází, a zasahovat do něj – a také zda takovéto právo (či naopak zákaz) mají být ošetřeny zákonem, či ponechány na působení trhu.
Ale to už jsme se zase dostali o kus dále, do oblasti kterou si necháme na další pokračování.
ČLÁNKY DO MAILU