Neodpustím si jeden až příliš obligátní exkurz do historie WWW – něčím podobným sice začíná každá publikace typu Internet pro každého, tentokrát to však bude mít jistý smysl. Na počátku internetového boomu stála idea hypertextových dokumentů a potažmo vytvoření jazyka HTML. Ten umožňoval provázat více stránek pomocí odkazů a navíc do nich vnesl strukturu. Pomocí HTML značek bylo možné specifikovat, která část textu je nadpisem, citací z jiného zdroje, která je adresou, ukázkou programového kódu, či která představuje řádky a sloupce nějaké tabulky (např. ceník či hospodářské výsledky).
To byla první verze HTML, řekněme HTML 1.0. Velmi záhy poté, co web zaháčkoval dostatečný počet uživatelů, chopila se jej komerční sféra, jíž pochopitelně pouhá strohá informační hodnota takových WWW stránek nestačila a začala tlačit autory do hledání nových možností. Ti měli ze stávajícího jazyka vyždímat, co jen šlo, ve prospěch výraznější, zajímavější a potažmo obchodně úspěšnější prezentace. Těmto požadavkům se současně snažili vycházet vstříc noví výrobci prohlížečů – na základě nejpopulárnějšího NCSA Mosaicu (který později koupil Microsoft jako základ pro svůj vlastní produkt) vznikala celá řada browserů, z nichž se nejvíce uchytily dva: Netscape Navigator (NN) a Microsoft Internet Explorer (MSIE). Netscape, zpočátku nejrozšířenější i nejlepší prohlížeč, vycházel v nových verzích NN autorům vstříc především v technické oblasti – přišel s programovacím jazykem Javascript, ladicími mechanismy, podrobnějšími informacemi o dokumentech. Microsoft (se svou jednoznačně komerční orientací) spíše rozšiřoval možnosti směrem k pestřejšímu designu stránek – lepší podpora práce s písmy, barvami, pohyblivé texty (marquee) atd.
Během vývoje nových verzí obě firmy neustále přebíraly vylepšení z konkurenčního produktu a přitom samy přicházely s novými nápady. Začal velmi rychlý kolotoč – během jednoho roku se objevilo vždy několik nových, vyšperkovaných verzí každého z prohlížečů, aby druhá společnost záhy kontrovala dalšími. Přitom zůstaly zcela opomenuty a dlouhodobě skryty snahy o nějakou standardizaci a ukotvení norem jazyka HTML. Takže ačkoli v jakémsi odtažitém mezisvětě skupinky nadšenců byly postupně publikovány normy HTML 2, HTML 3, HTML 3.2, reálný svět je naprosto ignoroval a řídil se pouze specifikacemi funkcí té které verze NN či MSIE, jež ve všech ohledech tyto normy nahrazovaly.
Možnosti prohlížečů i potřeby autorů týkající se designu a dynamického obsahu stránek byly totiž vždy daleko před těmito standardy. Weby musely být barevné a pohyblivé, měly se na jedné straně funkčností a ovládáním co nejvíce blížit počítačovým programům a multimediálním prezentacím (rozbalovací menu, animace), na něž již byli uživatelé zvyklí – a na straně druhé možnostmi formátování zase klasickému DTP, na které byla zvyklá firemní marketingová oddělení. Pro odlišné, inovativní a dynamické stránky se hodila každá, byť netradiční funkce skriptovacího jazyka, pro jejich formátování se zase začaly hromadně používat nástroje HTML původně určené jen pro tvorbu tabulek – ty totiž jako jediné z celého HTML umožnily zobrazit obsah stránky ve více sloupcích, v rámečcích, s barevným či dokonce obrázkovým podtiskem, dokázaly zarovnat náplň rámečků doprava či na střed.
Byla to klopotná doba velkého víření a zmatku, kdy se teprve míchalo a hnětlo těsto webu; až během používání WWW se zjišťovalo, co vlastně společnost potřebuje. Na začátku dostala zcela nový, neznámý nástroj, aniž předem věděla, k čemu bude dobrý – až během práce s ním se průběžně k nově objeveným účelům doplňovaly chybějící prostředky – cokoli kdo postrádal, bylo záhy dolepeno.
Návrat ke koncepci HTML
Nyní je těsto uhněteno. Lidé již web znají a už se ví, co dokáže a k čemu všemu jej lze použít. Nové verze prohlížečů přicházejí ve stále delších intervalech a změny v nich už dávno nejsou revoluční. Již nepřinášejí nějaké převratné, dříve nevídané možnosti a jejich výrobci se věnují spíše vylepšením pro uživatele – vytvářením nových doplňků pro snazší práci s browserem – a také se začali více rozhlížet po oněch dosud upozaděných standardech. Těžko říci, co z následujícho je příčinou a co důsledkem: Microsoft je členem sdružení W3C, které tyto standardy připravuje; současně W3C přináší novou specifikaci HTML 4 – a zároveň je již známo, co lidé od WWW požadují.
A k velkému překvapení se zjišťuje, že prakticky vše, co bylo do HTML postupně doplňováno, tam povětšinou být nemuselo. Že tím hlavním, co uživatelé postrádali, byly totiž takřka výhradně formátovací možnosti; možnosti určit stránkám jejich vzhled do posledního detailu. Právě tyto funkce (což je asi nejzásadnější přínos) byly v HTML 4 nadále vyčleněny mimo strukturu dokumentu a přesunuty do samostatného jazyka CSS, který dává designérům do rukou mohutný grafický nástroj – nyní již skutečně srovnatelný s možnostmi DTP. Všechna kdysi překotně doplňovaná formátovací rozšíření byla z HTML zase vyhozena, zakázána – a nové prohlížeče, začínající postupně standardy dodržovat, je přestávají podporovat. A to, co v HTML zbylo, se kupodivu příliš neliší od prvotního návrhu HTML 1.0 – což rozhodně potvrzuje jeho genialitu.
S touto zásadní změnou přichází také zásadní proměna celé koncepce HTML – radikální vzhledem k dosavadní praxi, zatímco se oklikou vrací k původnímu záměru, na němž v zásadě nemění ani čárku. Ovšem ve stávajícím přístupu k webu nenechává kámen na kameni. Proč?
Se stále širším použitím Internetu přibývá případů využívání WWW stránek i jinými způsoby, než když si je čtenáři pouze prohlíželi ve svých (obvykle nejmodernějších) prohlížečích: stále častější je přístup k webu z nestandardních zařízení (mobilní telefony, palmtopy, webTV, hlasové výstupy, slepecké browsery), stránky jsou „čteny“ roboty (vyhledávací automaty, indexování stránek na vyhledávačích, rešeršní systémy) a navíc s časem přibývá reziduálních starých prohlížečů (ne co do počtu, ale co do šíře druhů) – tedy té části uživatelů, kteří zůstavají mnoho let u stejné verze svého browseru. A v neposlední řadě se HTML formát začíná využívat také pro interní výměnu informací, které je potřeba následně zpracovávat. Ve všech těchto případech jsou dokumenty, zahlcené převážně formátovacími příkazy (na stránce zformátované pomocí vnořených tabulek tvoří příkazy bez informační hodnoty až tři čtvrtiny objemu stránky), prakticky nepoužitelné. Navíc se zde příkazy HTML aplikují mimo svůj původní účel: místo k definování logických vazeb obsahu k vymezení jeho vzhledu. Dokument tak ztrácí svou strukturu – ta už je viditelná pouze lidským očím při zobrazení ve vhodném prohlížeči; při jiném zpracování jsou podstatné informace utopeny hluboko v kódu stránky, napřeskáčku a často jsou související texty roztrženy a rozsypány na mnoha nesouvisejících místech. Formátování pomocí vnořených tabulek je nejčastější příčinou jejího totálního selhání na vyhledávačích.
Na druhou stranu weby užívající HTML výhradně k vyznačení logické struktury jsou použitelné všeobecně. HTML je zpětně kompatibilní, takže stránku v HTML 4 může zpracovat i nástroj, který zná jen HTML 1 – značky v dokumentu, které nezná, sice ignoruje, ale jelikož jádro HTML se od původní verze nezměnilo, ve většině případů bude dokument stále dobře použitelný. A moderním prohlížečům je možné k dokumentu navíc poskytnout definici vzhledu v CSS, pomocí níž jej zformátují podle představ designéra.
Velké přerozdělování prohlížečů
Relativně nedávno bylo zastoupení MSIE a NN srovnatelné – a tím myslím i poměr cca 70:30, který platil na našem webu ještě před pár lety. Existovaly tři jasně definované skupiny prohlížečů, které se lišily v podstatných detailech (MSIE, NN a ostatní), a bylo smysluplné a běžné připravovat stránky v různých verzích podle jejich možností. Bylo dokonce časté (a nepříliš ohleduplné) „optimalizovat“ web pouze pro jeden z nich. Design se často řešil pomocí již zmíněných tabulkových struktur HTML a na tomto úzu se webdesignérský svět dlouhodobě ustálil.
Nutno podotknout, že onen zlom, kdy W3C přišlo s HTML 4, není žádnou žhavou novinkou: nastal již v roce 1999, před dvěma lety. Za tu dobu se i Microsoft začal více řídit standardy, v MSIE 5 je již velká podpora HTML 4 i CSS (i když nekompletní a s chybami), nedávno pak vydal MSIE 6, který podporuje standardy nejvíce v celé v historii. Netscape provedl radikální řez, zahodil všechna proprietární rozšíření NN 4 a na základě projektu Mozilla.org vznikl NN 6 – a z téhož kadlubu se pak rodí také stejnojmenný open-source prohlížeč Mozilla. Obdobným směrem se vydali i ostatní autoři alternativních browserů: Opera, linuxový Konqueror, macovský iCab a další. Smývají se tak rozdíly v zobrazovacích možnostech prohlížečů a zůstává pouze jejich větší či menší podpora standardů – které tak poprvé v historii WWW začínají dostávat nějaký smysl.
Ale během vývoje Internetu přicházely neustále nové browsery. Část uživatelů upgraduje svůj prohlížeč často a používají vždy některou z jeho nejnovějších verzí – druhá část (ti, kteří nechtějí, nemohou, či nevědí) zůstává u verze staré. Přesto ale i ti nejkonzervativnější časem narazí na nějakou novější verzi, zkusí ji a už si ji ponechají; těm, kteří počítačům vůbec nerozumí, jednou spadne systém, a když jim servisní technik nabídne upgrade, někteří na to přistoupí; i ve velkých korporacích (sice po mnoha letech) jednou dojde na nutnost upgradu. Celá komunita uživatelů se tak stále posunuje k novějším verzím prohlížečů – mnohdy pomalu, ale přesto nezadržitelně. Zatímco před pár lety bylo zastoupení MSIE:NN přibližně srovnatelné a dominovaly prohlížeče MSIE 4 a NN 4.x, dnes již převažují prohlížeče MSIE 5 a vyšší, Mozilla či Opera; podíl NN 4 i MSIE 4 klesl pod 10 procent, zastoupení ostatních browserů se většinou pohybuje v řádu jednotek procent.
Strategie výroby webů pro MSIE a pro NN je tak už mrtvá. V minulosti si webdesignér musel zvolit nějakou dominatní skupinu prohlížečů a pro ni web vytvořit. Jak se postupně posouvalo složení uživatelů k jiným dominujícím skupinám prohlížečů, přizpůsovaly se tomu i příslušné weby. Není důvod si myslet, že se tento trend v budoucnu změní. Změnil se ale jiný, podstatný fakt: v toku prohlížečů nastal onen velký zlom (mezi MSIE 4 a 5, mezi NN 4 a 6, nástup Mozilly a Opery), kdy se jejich výrobci obrátili směrem k dodržování standardů. Před dvěma lety byl tento Bod Zlomu v seznamu používaných browserů na spodní hranici, zastoupení prohlížečů s podporou HTML 4 a CSS bylo minoritní. Během pouhých dvou let se přesunul na opačnou stranu spektra, zastoupení „standardizovaných“ browserů tvoří v součtu většinou již více než tři čtvrtiny všech uživatelů, na některých webech i přes 90 procent.
Nyní se tak prohlížeče již nedělí podle výrobců, ale pouze podle své úrovně dodržování standardů. Majoritou se stala skupina tvořená prohlížeči MSIE 5 a vyšší, NN 6 a Mozilla, Konqueror či Opera. Minoritní skupinou je potom zbytek, který standardy na nějaké rozumné úrovni nepodporuje – její složení je přitom velmi labilní, jak v závislosti na typu webu tak i v čase: někde a někdy převažuje MSIE 4, někde a někdy zase NN 4, jinde a jindy jiný prohlížeč. Většinou už ale žádný z nich není dominantní; navíc postupně přibývá oněch „reziduálních“ prohlížečů – tedy od těch uživatelů, kteří z nějakého důvodu zůstávají u svého starého prohlížeče. Takže zatímco majoritní skupina se stává stále těsněji semknutou kolem standardů W3C, ta druhá se co do pestrosti neustále rozrůstá a tříští a začíná být nemožné najít pro ni jiný sjednocující prvek, než je čisté HTML.
Nové paradigma
A zde dochází k oné zásadní změně strategie. Světová komunita webdesignérů, stejně jako koszorcium W3C, zaujaly vzácně jednotný postoj a nastolily nové paradigma webdesignu. Oklikou po mnoha letech se jím vrací k původním kořenům: HTML slouží výhradně ke definování logické struktury dokumentu, jeho vzhled se pak určuje pomocí CSS. HTML dokumenty tak mají obsahovat pouze strukturovaný obsah, který je dobře čitelný a použitelný v jakémkoli (i pouze textovém) prohlížeči, při strojovém zpracování i např. na hlasovém výstupu. Veškeré formátovací příkazy se z jazyka HTML vyčleňují a jsou umístěny pouze v CSS. Tento přístup má jednak již zmíněné nesporné výhody z hlediska technického a bezproblémového vybudování tzv. bezbariérového webu, ale navíc je dnes již široce použitelný.
Stačí, aby si webdesignér vybral takovou část specifikace CSS, kterou majoritní skupina browserů na jeho webu podporuje, a pomocí ní dokumenty zformátoval – i s relativně nízkou úrovní podpory CSS v MSIE 5 je možné vytvořit graficky plnohodnotný design. Když se takový popis vzhledu předá pouze těm prohlížečům, které s ním umí správně naložit, bude mít zajištěno, že majoritní skupina uživatelů dostane stránku zformátovanou tak, jak si designér představuje; minorita pak dostane pouze strukturované HTML (případně jí může poskytnout jednoduché náhradní styly, které „zvládne“ prohlížeč i s minimální podporou CSS – např. styl textu a popis barevného prostoru).
Otázkou tak jen zůstává, kdy lze udělat ten radikální řez a na změnu filozofie webdesignu přistoupit. Jsou specializované servery s netypickou komunitou uživatelů a dominantní zde zůstává např. NN 4 – tam samozřejmě ještě žádný přelom nenastal a dosud není k nějaké změně strategie čas. Je jen na vůli designéra a majitele webu, kdy a zda se k podobnému kroku odhodlá. Bylo by to sice odvážné a z mnoha pohledů užitečné, ale ne nezbytné. Nezbytností se takový krok ale stává tehdy, pokud se hranice onoho Bodu Zlomu přehoupne na vašem serveru přes hranici 75 procent uživatelů.
Na většině českého webu, na stránkách navštěvovaných širokou veřejností, kde platí výše uvedené složení uživatelů a Bod Zlomu se pohybuje nad hranicí 80 procent, přelom již nastal a strategii je nutné změnit – raději dříve než později, ale nezbytně. Web se velkou oklikou vrací k svému původnímu záměru poskytovat především strukturované, hypertextově provázané dokumenty. Všechno, co do nich nepatří, musí být umístěno pro případné použití stranou, mimo tyto dokumenty. Nevýhody proprietárních řešení a formátování pomocí tabulek jsou zřejmé: několikanásobně větší objem dat (zvlášť pokud majitel webu platí za objem přenesených dat), pomalé vykreslování stránek, nekompatibilita a především rozpad struktury dokumentu. Provozovatel navíc musí hradit vyšší náklady za vytváření speciální verze webu pro malé procento uživatelů – pokud se web vytvoří kompromisně pro „všechny“ prohlížeče, platí za to všichni: uživatelé lepších browserů nedostanou tolik, kolik by mohli využít; pro uživatele těch horších je zase stránka většinou nepoužitelná (jediné společné všem prohlížečům je HTML 1, ve všem dalším už dochází k nekompatibilitám). Naopak výhody použití strukturovaného HTML jsou nesporné (pravý opak předchozího).
A postupně, s přechodem ke XML, k sémantickému webu, na kterém autoři původního HTML právě pracují, bude oddělení obsahu od designu zásadnější a nevyhnutelnější. Je nutné si také uvědomit, že specifikace HTML 4 z roku 1999 byla vůbec poslední verzí HTML – to již definitivně skončilo. Vývoj přeskočil další laťku a současným aktuálním jazykem pro web je XHTML, jakási spojovací linka mezi HTML a XML. A budoucnost se jmenuje právě XML, kde je striktní dodržování syntaxe a naprosté oddělení informací od popisu jejich vzhledu naprostou nezbytností.
Zda už i pro vás nastal čas se nové filozofii webdesignu přizpůsobit, nebo si ještě můžete dovolit počkat, můžete posoudit sami. Mnozí již Rubikon překročili a mají před vámi náskok – jak velký jim ho necháte, je na vás.
ČLÁNKY DO MAILU