Národní broadbandová strategie končí, přijde Digitální Česko!

Čtenáři, kteří čtou Lupu již nějaký ten rok, si určitě vzpomenou na to, jak ještě za vlády Stanislava Grosse – a hlavně za působnosti samostatného Ministerstva informatiky ČR – schválila vláda České republiky svým usnesením č. 105/2005 dokument s názvem Národní politika vysokorychlostního přístupu, známý spíše jako „Národní broadbandová strategie“. Stalo se tak již před dlouhými pěti lety (konkrétně 26. ledna 2005) a jednalo se o dokument, kterým stát vymezil své cíle a priority, pokud jde o rozvoj broadbandu.

Když pak bylo v roce 2007 ministerstvo informatiky zrušeno, došlo k zajímavému rozštěpení: problematika elektronických komunikací přešla na resort průmyslu a obchodu, zatímco samotná Národní broadbandová strategie přešla do působnosti resortu vnitra. O tom, proč právě takto, se ve své době moc nemluvilo.

Nejspíše i proto, že v roce 2007 se – alespoň podle mého názoru – už tímto dokumentem nikdo moc nezabýval ani neřídil. Z vnějšího pohledu se mohlo zdát, že jde o zcela mrtvý dokument. A i aktivity vlády (od roku 2006) tomu plně nasvědčovaly, když o nějaké podpoře rozvoje broadbandu nikdo nemluvil. Spíše bylo dáváno najevo, že to je věc, do které by stát neměl nijak zasahovat. Dokonce ani ne na úrovni nějakých konkrétnějších vlastních cílů a očekávání. A pokud přece jen, pak pouze „na vlastním písečku“, tedy v oblasti veřejné správy a e-governmentu.

Ostatně, právě tady (v souvislosti s e-governmentem) je asi možné hledat vysvětlení toho, proč Národní broadbandová strategie přešla pod vnitro, zatímco elektronické komunikace pod průmysl a obchod.

O konkrétní (ne)podpoře broadbandu ze strany státu asi nejlépe svědčí trapná epizoda s rozdělováním unijních peněz na rozvoj broadbandu  na venkově, podrobněji popisovaná v tomto článku zde na Lupě: všechno, do poslední koruny,  jsme dali zemědělcům na úplně jiné věci, než je broadband. Hlavně na dotace na mléko. A ještě jsme se za to sami pochválili, způsobem, který to podstatné vlastně úplně zakrývá:  

Pro ČR to znamenalo … dodatečných 873 mil. Kč určených na podporu vysokorychlostního Internetu. V souladu s usnesením Evropské Rady a tzv. principem flexibility byly tyto prostředky plně využity pro rozvoj venkova a zemědělské oblasti.

Nicméně: v samotné strategii bylo konstatováno, že vláda by její plnění měla pravidelně aktualizovat, a také hodnotit její plnění. První hodnocení  – za rok 2006 -  připravilo již ministerstvo vnitra (které celou strategii mezitím „převzalo“ do své působnosti), a vláda jej vzala na vědomí v červnu 2007. Další hodnocení, za rok 2008, vzala vláda na vědomí v lednu 2009 (plné znění).  Opět podle mého názoru ale byla tato hodnocení jen formální záležitostí (pouhým „splněním úkolu“, skrze sepsání alespoň nějakého textu), a nikoli serióznějším zamyšlením nad problematikou broadbandu. Natož pak tolik potřebnou aktualizací obsahu broadbandové strategie, jak co do jejích cílů, tak i samotné definice broadbandu. Ostatně, udělejte si sami představu, viz odkazy na plná znění těchto hodnocení.

No a tento týden vláda vzala na vědomí další hodnocení Národní broadbandové strategie, tentokráte za rok 2009. Jeho plné znění najdete zde. Výše uvedený citát, o „flexibilnosti“ ve využití peněz na podporu broadbandu, pochází právě z tohoto hodnocení.

Přechod z vnitra na průmysl a obchod

Hlavním závěrem nynějšího hodnocení je ale konstatování, že hlavní cíl strategie – kterým bylo dosažení penetrace broadbandu na úrovni 50 % populace – byl splněn dokonce již v roce 2008 (zatímco strategie tento cíl požadovala do roku 2010).

V další části článku se pokusím ukázat, že toto konstatování je přeci jen dosti optimistické. A to hned z několika důvodů. Například proto, že v mezidobí nikdo tento cíl, vytyčený při přípravě strategie (tj. již v roce 2004) nikdo průběžně neaktualizoval, podle skutečného vývoje kolem nás. Takže když se dnes pyšníme více jak 50% penetrací uživatelů Internetu v celé populaci, které jsme dosáhli v roce 2008, pak bychom měli dodat také to, že svět nám mezitím ještě více utekl, a dnes jsme s touto penetrací pod průměrem EU. A nejen to: nikdo průběžně neaktualizoval ani definici broadbandu, která tak zůstala na původních 256 kbit/s. I to umožnilo „hodnotitelům“, aby si nelámali hlavu s nějakým rozlišováním broadbandu (a “narrowbandu“), a jednoduše položili rovnítko mezi „broadband“ a „počet uživatelů Internetu“.

Pouze díky těmto „trikům“ pak mohli autoři posledního hodnocení dospět k závěru, že cíl strategie byl naplněn. A na základě toho nalinkovat další osud celé problematiky broadbandu. Jaký tedy bude?

Především bude narovnáno dosavadní „rozštěpení“: problematika broadbandu přejde z vnitra pod resort průmyslu a obchodu, kam i podle mne správně patří (kvůli tomu, že pod tento resort spadají i samotné elektronické komunikace).

A dále: samotná Národní broadbandové strategie posledním vyhodnocením končí a vnitro již nebude dále předkládat hodnotící zprávy. Místo toho budou další vize a záměry státu v oblasti broadbandu zahrnuty do širší koncepce, kterou připravuje resort průmyslu a obchodu. Tak to ostatně vyplývá i z Předkládací zprávy (k hodnocení Národní broadbandové strategie):

Na základě informací uvedených v předkládané zprávě se navrhuje, aby problematika vysokorychlostního přístupu k internetu byla napříště zahrnuta do strategie zaměřené na celkový rámec služeb elektronických komunikací, kterou na základě § 105 odst. 1 písm. a) zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, připravuje Ministerstvo průmyslu a obchodu v rámci státní politiky elektronických komunikací. Splněním cílů stanovených Broadband strategií ČR a přenesením působnosti ve věcech vysokorychlostního přístupu k internetu na Ministerstvo průmyslu a obchodu se také ukončuje povinnost Ministerstva vnitra předkládat pravidelnou zprávu o plnění opatření obsažených v tomto dokumentu.

Strategie, kterou připravuje resort průmyslu a obchodu, by měla být „státní politikou elektronických komunikací“, ale známější asi bude pod označením „Digitální Česko“. Z konkrétních oblastí, které by měla pokrývat, lze kromě problematiky rozvoje broadbandu již dnes jmenovat například:

• budování a rozvoj sítí nové generace (sítí NGN, což úzce souvisí s problematikou broadbandu),
• využití tzv. digitální dividendy (tj. kmitočtů, uvolněných v důsledku vypnutí analogového TV vysílání) a priority státu ve správě spektra,
• digitalizaci rozhlasového a televizního vysílání
• další služby elektronických komunikací

Mohu-li soudit, nejde o nějaký uzavřený a již dále neměnitelný výčet. Již jen proto, že na samotné strategii se teprve pracuje, a příští týden (na této konferenci) bude provedeno něco jako „první výkop“ (první představení záměrů a cílů strategie). Věřím, že se o ní bude široce diskutovat – a jakmile budou známy další podrobnosti, určitě se o nich dozvíte i zde na Lupě.

Na to, co a jak hodlá stát dělat v oblasti broadbandu a při podpoře jeho rozvoje, si tedy musíme ještě počkat. Určitou představu si ale lze udělat již dnes, z toho co je obsaženo v Předkládací zprávě k nynějšímu hodnocení. A není to nic překvapivého: žádné peníze, ale jen lepší regulační prostředí. A také digitální dividenda: 

Z hlediska budoucího vývoje bude hrát jistě důležitou roli přijetí revidované legislativy v oblasti sítí a služeb elektronických komunikací (tzv. telekomunikační balíček) a následně zvažovaná novelizace evropské směrnice o univerzální službě týkající se rozsahu univerzální služby a také plánované harmonizované využití digitální dividendy, která by měla poskytnout nový impulz k rozvoji služeb vysokorychlostního mobilního internetu. Vzhledem k absenci finančních nástrojů podpory ovlivněných zejména finanční krizí tak bude stát hrát důležitou roli zejména při nastavení příznivého regulačního prostředí a podmínek rovné hospodářské soutěže. Zásah státu do přirozeného působení trhu má pak zajistit nabídku vysokorychlostního přístupu k internetu v regionech, které kvůli nedostatečně fungujícímu trhu nemohou být připojeny.

Broadband, nebo využití Internet?

Nyní již k samotnému hodnocení toho, jak byla naplněna Broadbandová strategie.

To hlavní jsem už naznačil výše: hodnotitelé si pomohli tím, že místo údajů o „využití broadbandu“ použili statistiku „využití Internetu“. Takže místo na otázku po tom, kolik lidí může využívat skutečný broadband, odpovídali na otázku: kolik lidí alespoň někdy použilo Internet? Díky tomu dostali tak vysoká čísla, jaká potřebovali: 58,4 % v populaci 16 až 74 let, resp.  54 % v přepočtu na celou populaci starší 16 let. Původ těchto čísel je v nejaktuálnější statistice ČSÚ, viz následující tabulka:

Je ale možné tento „počet uživatelů“ Internetu prezentovat jako „využití broadbandu“, tak jak to hodnotící zpráva činí?

Zatímco v roce 2005 měla přístup k Internetu necelá třetina populace, v roce 2008 vzrostlo využití Internetu jednotlivci na 54 %, resp. 58,4 % v kategorii 16–74 let. Tím se České republice již nyní podařilo splnit základní cíl stanovený v Broadband strategii, a to dostat se na úroveň využití vysokorychlostního přístupu k internetu v cca 50 % populace.

Obávám se, že to možné není, a že jde o příslovečné míchání jablek s hruškami. A to i přesto, že i původní Národní broadbandová strategie má své „máslo na hlavě“, protože svůj cíl nijak nekonkretizuje a neříká, co přesně rozumí pod „využitím vysokorychlostního přístupu v cca 50 % populace“.

Původní strategie totiž neříká, jak „časté“ využití má na mysli. Zda má jít o rutinní využití „každý den či téměř každý den“, nebo zda stačí využití několikrát do týdne apod. Ani třeba zda se jedná jen o využití broadbandu v domácnostech, či obecně (kdekoli). A tak si jen ukažme, jak se tyto dva faktory (místo a frekvence využití) promítají do počtu uživatelů. Viz následující dva obrázky, ze stejné statistiky ČSÚ:

Za zmínku stojí jistě i to, že zatímco původní strategie nehovoří o věkovém omezení (ale jen o „populaci“), autoři hodnocení pracují s populací 16 až 74 let, resp. 16+ (protože tak to dělá už ČSÚ). Osobně si ale netroufám ani odhadovat, jak by dopadl přepočet na populaci 0+ (tedy včetně nejmladších). Mohl by celkové procento jak dále snížit, tak možná i zvýšit.

Nejzávažnějším argumentem proti tomu, co autoři hodnocení udělali, je ale úplné ignorování rozdílu mezi „vysokorychlostním“ (alias: broadbandovým) a „nízkorychlostním“ (narrowband-ovým) připojením. Když v roce 2004 strategie vznikala, bylo asi smysluplné stanovit minimální hranici na broadbandu na 256 kbit/s – s důležitým dovětkem, že tuto hodnotu bude třeba pravidelně aktualizovat podle toho, jak porostou potřeby uživatelů, nároky služeb a aplikací, možnosti poskytovatelů atd. Jenže tuto veledůležitou věc nikdo neudělal, protože celá broadbandová strategie nebyla vůbec aktualizována (ale jen velmi povrchně hodnocena).

Nicméně: i při původní a stále neaktualizované definici broadbandu, kterou mezitím převzalo i ČSÚ (místo své původní hranice 144 kbit/s, nadiktované Eurostatem), stále existuje významný rozdíl mezi „všemi přípojkami“ a „broadbandovými přípojkami“. A to navzdory tomu, že většina dnešních nabídek ADSL i kabelového Internetu je bohatě „nad“ uvedených 256 kbit/s. Stále však existují, zejména mezi domácnostmi, takové které využívají jen dial-up, ISDN, či jiné varianty „narrowbandu“. Kolik jich je, právě mezi domácnostmi (kde se k Internetu připojuje na 83,5 % uživatelů Internetu), ukazuje následující graf, opět od ČSÚ:

Autoři hodnocení ale tento aspekt neberou v úvahu. Místo toho ho jakoby zakrývají, třeba skrze následující konstatování, kde se snaží protlačit ČR dokonce na první místo v rychlosti broadbandu:

O vysoké kvalitě připojení k internetu hovoří ve své zprávě „Europe's Digital Competitiveness Report“ rovněž Evropská komise, která uvádí, že veškeré vysokorychlostní přípojky dosahují rychlosti vyšší než 2 Mb/s, což v mezinárodním srovnáním všech 27 zemí Evropské unie řadí Českou republiku na první místo.

Pokud si zmíněnou studii nalistujete, skutečně zde najdete tvrzení, že v ČR jsou všechny broadbandové přípojky rychlejší než 2 Mbit/s /i to, že nás to staví na 1. místo v EU. Jenže když se začtete hlouběji, zjistíte, že jde jen o „pevné“ přípojky  (u nás ADSL a kabel), které skutečně dosahují rychlostí nad 2 Mbit/s (alespoň nominálně). Už zde ale nejsou započítány velmi početné bezdrátové přípojky, hlavně na bázi WiFi a mobilních technologií, kde už 2 Mbity rozhodně nejsou samozřejmostí.

Navíc sama tato studie konstatuje, že podíl broadbandových přípojek (na všech internetových přípojkách v ČR) vzrostl z 23 % v roce 2004 na 79 %  v roce 2008. Pokud bychom stejných 79 % aplikovali i na procento uživatelů Internetu (54% v kategorii 16+), dostali bychom se na nějakých 42,6 % uživatelů uživatelů broadbandu Internetu (vysokorychlostního přístupu k Internetu) – a to by již neopravňovalo k závěru, jaký učinili autoři hodnocení: že již v roce 2008 jsme překročili plánovaných 50 %.

Jsme opravdu nejlepší v Evropě?

Připomeňme si znovu, že optimistické vyznění závěrečného hodnocení  Národní broadbandové strategie je možné jak díky výše popsaným „zjednodušením“, tak především díky tomu, že samotnou strategii nikdo nikdy neaktualizoval. Tudíž ani neměnil definici broadbandu, ani neaktualizoval cíl, původně (ještě v roce 2004, kdy strategie vnikala) vytčený na 50% „využití broadbandu celou populací“. Jen díky tomu může studie prezentovat Českou republiku málem jako ráj broadbandu, jako jednoho z leaderů, který v této oblasti nemá žádné problémy a ostatním může být příkladem. Pokud chcete vědět, jak jsme na tom doopravdy ve srovnání se zahraničím, podívejte se na následující dva obrázky (ze stejných statistik ČSÚ, jakými operuje i nynější hodnocení studie).

První ukazuje počet uživatelů Internetu, a druhý penetraci broadbandu mezi domácnostmi. Snad je z nich dostatečně patrné, že žádnými leadery rozhodně nejsme. A také jak moc bylo zapotřebí původní cíl, formulovaný v roce 2004 a vládou schválený v lednu 2005, průběžně aktualizovat.

Kolik (ne)šlo na podporu broadbandu

Stejně tak se nynější hodnocení strategie vůbec nezabývá záležitostmi, jako byl broadbandový fond (poskytující dotace na broadbandové projekty), broadbandové fórum či broadbandový server, kterými stát chtěl aktivně přispět k rozvoji broadbandu v ČR. Jakkoli dnes mohou tyto věci vyznívat kontroverzně, v hodnocení není o nich ani zmínka, natož pak nějaká jejich reflexe. Hodila by se už jen proto, aby pomohla uvést na pravou míru to, jak jsou dnes některé dotované projekty prezentovány.

Třeba známý Peprnet: čtenářům Lupy si dovolím doporučit nejnovější číslo Pražské pětky, kde je obsáhlý rozhovor se Slávkem Bourou, autorem tohoto projektu. Pokud se začtete, dozvíte se třeba, že Slávek Boura vlastně vymyslel sociální sítě:

Víte, hlavní problém Peprnetu byl v tom, že byl vymyšlen na principu sociálních sítí, které ale v té době na internetu ještě neexistovaly. Ty pak přišly z USA a vytvořily v internetovém světě úplně nové principy. Takže v době, kdy jsme přišli s Peprnetem, bylo těžké lidem vysvětlit, co to vlastně má být.

A také že Peprnet vlastně byl takovým českým Facebookem, byť „mnohem kvalitnějším“, a že celkově předběhl dobu. No, raději to nechám na vaše zhodnocení v diskusi.

Na závěr si dovolím znovu připomenout, jaké částky byly v ČR původně alokovány na podporu rozvoje broadbandu, a jak to nakonec s nimi dopadlo:

• do broadbandového fondu mělo být vloženo celé 1 procento z privatizace Českého Telecomu (tj. přes 800 mil. Kč), k čerpání v průběhu let 2006 až 2010. Fakticky přiděleno bylo cca 147 milionů v roce 2006, zbytek zůstal ve státním rozpočtu.
• z unijních peněz v roce 2009 (873 milionů, na rozvoj broadbandu na venkově) nešlo na broadband nic, peníze byly využity na dotace zemědělcům (na mléko apod.).