Tenké klienty a web 2.0
Když se před rokem či dvěma objevily prognózy, že online aplikace mohou začít reálně konkurovat těm desktopovým – a to i v tak sofistikovaných oblastech, jako jsou kancelářské balíky – jen těžko si asi někdo představoval, jak rychle se začnou naplňovat. Myšlenka tenkých klientů a vzdáleně umístěných aplikací je přitom mimořádně stará, ale nyní se začínají objevovat ty správně funkční služby, které vyhrávají přízeň uživatelů a z desktopu dělají jen čím dál tím více přebytečný rámeček pro webový prohlížeč. Že online aplikace začínají mít navrch, lze nejpádněji podložit porovnáním aplikací v segmetech, které vznikly zcela nově. Zatímco u kancelářských balíků tak je přechod na web vzhledem k náskoku desktopových programů a navyklosti uživatelů na jejich uživatelské prostředí spíše dlouhodobější záležitostí, mezi RSS čtečkami, mapami atd. jednoznačně vede web.
Internetová síť byla – a stále do značné míry je – vnímána především jako nové médium vedle tisku, rádia a televize. Web pak měl být sumou více či méně statických stránek s jednoznačným obsahem tvořeným především textem a sem tam nějakým tím obrázkem. Každá stránka má mít svou jednoznačnou adresu, na které člověk pokaždé najde ten správný obsah. Dynamicky tvořené weby přitom samozřejmě nejsou ničím novým, také vzájemná interakce uživatelů tu s námi je „odjakživa“. To, jak někteří lidé vnímají nálepku web 2.0, vyjadřuje razantní proměnu poměru mezi onou „vysílací“, mediální složkou a interaktivní, „aplikační“ složkou webu. Ačkoliv nevnímáme žádné revoluční změny, během posledních let se web podstatně změnil.
Dinosaurus operační systém
Ponechme stranou otázku vývoje internetových aplikací, o dvou platformách, které jsou dnes nevíce v kurzu – Flash a Silverlight – si na Lupě můžete přečíst jinde a jistě se jim ještě budeme široce věnovat. Pokud se zaměříme spíše na uživatelský přístup, zajímavým důsledkem rozvoje webových aplikací je čím dál tím víc jasně se projevující zastaralost rozhraní operačního systému, v něm okno webového prohlížeče a v jeho prostředí konečně samotný web. Takto byly operační systémy navrženy pro zcela jiný způsob práce s počítačem a takovéto rozhraní je plně přizpůsobeno využívání desktopových aplikací – jim je věnována plocha, pro ně je určena celá lišta a menu Start. A online aplikace jsou naproti tomu uvězněny v prohlížeči s jeho vlastními tlačítky, adresovým řádkem atd., přístup do prostředí operačního systému jim je víceméně upřen.
Že si web, se kterým uživatelé často tráví většinu svého času u počítače, zaslouží lepší zacházení, je tak naprosto jasné. Prvním pokusem prolínání webu a desktopu jsou moduly (gadgety, widgety či miniaplikace, chcete-li). Ty jsou buď součástí nějaké postranní lišty, nebo mohou dokonce jako malá okénka volně plout po ploše. Umí je Mac OS X, umí je Google Desktop, Yahoo Go i nové Windows Vista. Otázkou zůstává, jakou oblibu si získají, nejedná se totiž obvykle o žádné pořádné aplikace, ale třeba o hodiny, primitivní hru apod.
Online aplikace mimo prohlížeč
Jednoduchou, ale zajímavou možnost, jak online aplikace přiblížit desktopu je NetJaxer či WebRunner, o kterém psal Adam Hauner. Tato malá utilita umí přidat vybranému webu ikonku na plochu, do menu Start apod. Po spuštění se objeví v okně prohlížeče, ale bez jakýchkoliv jeho ovládacích prvků, prostě jen okno a nic víc. Navíc si jej můžete schovat do systémové části lišty a později odtud zase rychle vyvolat. Pozoruhodné je, jak velký má něco takového psychologický efekt. Když se v takovém okně podíváte na třeba nějaký online tabulkový procesor a porovnáte jej se svým desktopovým, nepoznáte na první pohled, který že to má být ten lepší. Prakticky stejné ovládání, prakticky stejné rozhraní – že jsou webové kancelářské aplikace za svými desktopovými bratříčky o obrovský kus pozadu, zjistíte až při podrobnějším prozkoumání. A hlavně – online aplikaci začnete vnímat jako aplikaci, nikoliv jako webovou stránku.
Něčím podobným, ale podstatně sofistikovanějším je Adobe AIR s dřívějším pojmenováním Apollo. Základem AIR je de facto prohlížeč (což ostatně vede některé lidi okolo Mozilly k úvaze, proč v této oblasti není aktivní ona). AIR by měl umět zobrazit normální web, podporuje JavaScript, pochopitelně Flash a vyloučen není ani Silverlight. Je určen pro online aplikace, které chtějí uniknout z okna prohlížeče a využít dalších výhod AIR. Aplikace se „instalují“ a mají plnou kontrolu nad podobou svého rozhraní, místo obyčejného okna prohlížeče si tak svůj program mohou libovolně naskinovat. Hlavní výhodou AIR však pravděpodobně budou spíše funkce umožňující práci s daty uloženými na počítači, práci offline apod. Vystoupení z prostředí prohlížeče je však mimořádně důležité a trend prorůstání webu a desktopu tím jistě zdaleka nekončí.
WebOS jako online kopie Windows
Pro poněkud zvláštní směrem vývoje uživatelského rozhraní se zažil poněkud zavádějící název webOS. Ve skutečnosti nejde o žádný nový operační systém, ale pouze o webovou obdobu toho, co si uživatel pod OS obvykle představuje – tedy jeho rozhraní. Pokud něco takového chcete vidět naživo, jedním z nejzdařilejších pokusů je G.ho.st vytvořený ve flashi. WebOS se obvykle pokoušejí replikovat rozhraní Windows s plochou, startovací lištou i jakýmisi „okny“. Paleta aplikací je obvykle omezená na demonstrace vytvořené samotnými tvůrci webOS typu hodin, poznámkového bloku apod. Poněkud úsměvně působí integrovaný „prohlížeč“, který je fakticky jen inframem uvnitř prohlížeče, ve kterém webOS spouštíte.
Jakkoliv zbytečné se takové experimenty zdají být, vůbec se nedá vyloučit, že nějak takto může vypadat budoucí uživatelské rozhraní pro uživatele žijící převážně na síti. Většina argumentů, které proti webOS lze vyslovit, není nepřekonatelná. Využití AIR by umožnilo opuštění rámečku prohlížeče, zlepšení mimořádně mizerné rychlosti i práci s lokálně umístěnými daty a offline. Dostupnost potřebných aplikací se odvíjí od toho, jak kvalitní webové služby budou a jestli budou do webOS integrovatelné. Přesto bych na ně příliš nesázel, nikoliv snad pro jejich úplnou nesmyslnost, ale spíše vzhledem k tomu, že je hlavní proud vývoje jednoduše míjí. Nahradit Windows (respektive jeho rozhraní) je velmi ambiciózní záměr, a pokud se nezapojí nějaká významná společnost disponující dostatečným množstvím vývojářů i nabídky online služeb, je pro Microsoft stále konkurencí spíše nějaká verze Linuxu či Mac OS X. WebOS totiž přinášejí jen velmi málo přidané hodnoty, snad jen jednoduchou aktualizaci a dostupnost odkudkoliv – oboje lze ovšem vyřešit i bez podobně zběsilých přístupů.
Jsou OS i Google a Facebook?
V podobně pochybném významu se tvorba nových, online operačních systémů přisuzuje i velkým portálům či Internetu jako takovému. Zvláště Google je aktivní ve vývoji online aplikací v celé řadě oblastí a stále intenzivněji je mezi sebou propojuje. Aby začal vypadat jako OS, chybí pouze nějaké jednotící rozhraní, proto se neustále objevují nové zaručené spekulace o Google Linuxu, Google prohlížeči apod. Problémem této vize je uzavřenost portálových služeb. Pokud je v emailu poslaném na Gmail uvedena nějaká adresa, Google vám ji automaticky umožní zobrazit na mapě. Ale výhradně na jeho mapě. A s podobnými drobnosti se lze setkat všude. Je proto velkou otázkou, jestli se dnešní web rychleji otevírá, nebo vytváří nové překážky.
Samozřejmě je pravdou, že téměř každá významná služba má dnes různě limitované API umožňující dalším vývojářům její využití. Za otevřenost lze považovat i to, když MySpace povolí, aby jeho uživatelé na své profily vkládali videa z YouTube. Vrcholem pak zřejmě je Facebook, který svou platformou umožňuje externím vývojářům přístup k svým datům a integraci jejich aplikací přímo do svého rozhraní, a vysloužil si tak další podivnou nálepku „sociální OS“. Pokud by se jednou chtěl Facebook vyvinout z komunitního portálu v jednotící platformu online aplikací, mohlo by to velmi pomoci nezávislým vývojářům. Pravděpodobně nejsofistikovanější aplikací na Facebooku je kalendář 30Boxes. Ten řada lidí označuje za lepší alternativu Google Calendaru, ovšem počet jeho uživatelů bude mnohonásobně menší. Otevřená platforma, jakou je Facebook, může tuto výhodu největšího do značné míry eliminovat.
Otevřenost jen zdánlivá
Jason Kottke i Facebooku vytýká, že zdaleka není tak otevřený, jak tvrdí. Pro svou platformu využívá zvláštních upravených formátů FBML a FQL odvozených od HTML a SQL, které jsou však přizpůsobené potřebám Facebooku. To pochopitelně umožňuje užší integraci do systému, ale vzniklé aplikace nejsou jednoduše přenositelné jinam, jsou využitelné výhradně na Facebooku. Obdobně nestandardizované jsou i moduly na personalizovaných domovských stránkách, sjednocení pravidel chybí ve většině, kde se děje něco nového, kde spolu soupeří různé koncepce od různých společností.
Jason Kottke tak Facebook přirovnává k někdejšímu AOL, které fungovalo jako podobně uzavřený systém, a považuje jeho platformu spíše jako krok zpět. S trochou nadsázky si můžeme představit, že by takovou omezenou platformu spustil každý portál a Internet se de facto rozdělil – zvláště by se programovaly aplikace pro Facebook, zvláště pro Google, Yahoo, MySpace, Microsoft atp. Domnívám se však, že Jason Kottke je vůči Facebooku přehnaně kritický, jeho platforma je v tuto chvíli to nejlepší, s čím kdo přišel. Že je provázání aplikací různých tvůrců a jejich komunikace a spolupráce na jednom základě nutná, je čím dál tím zjevnější. Pokud vedle sebe postavíme Google a Facebook, je přístup Facebooku perspektivnější.
HTML 5, OpenID a mikroformáty – příslib změny
Nestandardizace je obecný problém webu, aniž by si toho příliš někdo všiml, během posledních let došlo k podstatnému „rozklížení“ technologií. Zatímco dříve stačilo pro zobrazení prakticky jakéhokoliv webu použít některý z prohlížečů, dnes se bez flashe a postupně i dalších pluginů téměř neobejdete. Krásně je to demonstrovatelné na multimédiích – prakticky každý prohlížeč umí sám od sebe zobrazit obrázek, s audio či video souborem si bez doplňku neporadí žádný. O iniciativě HTML 5, která se tento stav snaží změnit, na Lupě dlouhodobě píše Martin Hassman. Jestli se skutečně podaří zvrátit běh dějin a vrátit prohlížečům roli výhradního a jediného potřebného softwaru pro zobrazení čehokoliv na Internetu, je ale dosti nejisté.
V delším horizontu se však pro web jako „operační systém“ zdá být nezbytné, aby v hlavních oblastech standardizace proběhla. Podobně jako HTML 5 může do jisté míry bojovat s Flashem a Silverlight, protikladem uzavřeného řešení standardizace v podobě platformy Facebooku jsou mikroformáty a OpenID. Vše, co Facebook nabízí vývojářům, lze teoreticky vyřešit skutečně otevřeným a standardizovaným způsobem. OpenID řeší možná nejpalčivější problém – jednotnou identifikaci. Ta je naprosto nezbytná, pokud online aplikace hodlají nahradit desktop – ostatně do Windows jsou také zaheslovány pouze při spuštění. OpenID navíc může umožnit inteligentní správu profilu – u vašeho providera mohou být uloženy i další informace o vás, které je vhodné sdílet napříč různými aplikacemi.
Mikroformáty jsou nadějí pro lepší komunikaci aplikací mezi sebou. Vytvoříte-li ve Wordu textový dokument, jste jej dnes reálně schopni zobrazit i kdekoliv jinde jiným programem. Vytvoříte-li dokument v Dokumentech a tabulkách Google, člověk používající balík Zoho si jej prostě nepřečte. Podobné to je i s výše zmíněnými mapami apod. Mikroformáty by mohly přinést trochu sémantiky a sjednoceným způsobem označit ten který objekt správným způsobem, aby bylo jasné, že se jedná třeba o telefonní číslo a podle vašeho nastavení jste byli odkázáni na tu telefonní službu, kterou používáte.
Standardizace je nevyhnutelná
Paradigma webu se mění a online aplikace prožívají bouřlivý rozvoj. Každá společnost vidí dnes budoucnost trochu jinak, a tak se společný postup hledá obtížně. Plná kontrola nad svými produkty je ostatně na první pohled lákavá a podle úspěchu Applu s iPodem a nyní s iPhone může být i úspěšná. Úplné uzavření je však v delším horizontu nevýhodou, pro víceúčelová zařízení (ať už je to mobil nebo web) je možnost výběru nezbytná. Druhým stupněm je limitovaná, kontrolovaná otevřenost po vzoru Facebooku, který vývojáře pouští tak právě daleko, jak se mu to zdá vhodné. Pokud se mu však nepodaří dominovat na trhu webových OS, stejně jako Windows dominuje na desktopu, bude časem tlačen ke sladění přístupu s ostatními a ustanovení standardů. A jelikož webové OS jsou zatím jen velmi senzačním označením pro něco, co ještě ani reálně neexistuje, nedá se dominance čekat od Facebooku, od Googlu ani od nikoho dalšího. Ačkoliv se tedy nyní může zdát, že vývoj kráčí daleko rychleji než vytváření standardů, jsou to jen průvodní jevy zrodu nového způsobu práce s počítačem.
ČLÁNKY DO MAILU