Nahlašování podle DMCA je v boji proti pirátství nanic, uznává šef RIAA

Digital Millenium Copyright Act (DMCA) měl být nástrojem na ochranu autorských práv, který měl na internetu zjednodušit nahlášení a odstranění takového obsahu, který tato práva porušuje. 

Za dlouhé roky víme, že se často používá i jako nástroj cenzury a umlčování těch, kteří říkají věci, jež se někomu nehodí. DMCA masově zneužívá i samotný hudební a filmový průmysl, který takřka automatizovaně nahlašuje i obsah, který ničí práva neporušuje.

Cary Sherman, šéf RIAA (Recording Industry Association of America), se současnou podobou DMCA rozhodně spokojený není, ale otázkou zůstává, jak to vlastně myslí. Na jedné straně si v čerstvém Forbesu stěžuje, že v rámci DMCA musí s poskytovateli internetových služeb hrát v zásadě známou „whack-a-mole“ hru, aby je přinutili k odstranění obsahu, který porušuje práva. 

Nekonečná hra

Zdůrazňuje ale také, že jde o „nekonečnou hru“, která přispěla k tomu, že se pirátství vymklo kontrole. Shermanovi navíc dost zjevně vadí, že DMCA dává internetovým společnostem ochranu v případech, kdy obsah není čistě jejich.

To všechno podle Shermana také přispělo k rozvinutí možností, jak získat hudbu legálně a levně, ale hudební průmysl se prý stává rukojmím těchto nových, zejména streamovacích služeb. Nakonec jde o názory vcelku očekávatelné od někoho, kdo zastupuje zájmy hudebních vydavatelů.

Na druhou stranu Sherman správně zdůrazňuje, že DMCA fungovalo poměrně dobře v době, kdy se porušování autorských práv týkalo v zásadě ojedinělých případů na statických stránkách (DMCA pochází z roku 1998). Dnes, kdy jak sám říká, se odstraněné odkazy okamžitě objeví znovu, jde o „nekonečnou hru, která je jak nákladná, tak stále více nesmyslná“.

Kdo bude hlídačem

V jeho kritice ale zaznívá jeden nebezpečný podtón: je dost nepochybné, že by RIAA (a podobné organizace) ráda zodpovědnost přenesla na internetové společnosti. 

Představa Googlu zcela zodpovědného za všechna porušování autorského zákona je velmi lákavá. Znamenalo by totiž proměnu poskytovatelů internetových služeb v aktivní hlídače obsahu. Ale také likvidaci toho, jak dnes internet funguje.

Pro hudební průmysl (a pro organizace zamrzlé kdesi v minulém století) by to bylo vítané. Splnil by se jim sen, že „ten internet konečně zmizí“ a vrátí se staré dobré časy. Proč nakonec hledat nové cesty a proč se přizpůsobovat? Vždyť nakonec prodej gramodesek v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století byl perfektní obchodní model generující velké peníze.