Na půl cesty mezi cenzurou a službou zákazníkovi

Ilustrace: Nenad Vitas

Když český mobilní operátor Vodafone poprvé oznámil, že u všech svých datových služeb blokuje přístup k některým závadovým webovým stránkám, netušil jsem, jakou diskusi to na českém Internetu vyvolá. Nechci spekulovat, do jaké míry na tom má svůj podíl probíhající okurková sezóna a nedostatek žhavějších témat.

Faktem je, že služba operátorem propagovaná jako velké plus pro zákazníky vyvolala různé reakce. Vodafone blokuje přístup na weby obsahující dětskou pornografii nebo podporující hnutí směřující k potlačení práv a svobod člověka. Dalo by se říci, že jde o chvályhodný pokus odstřihnout takové stránky, byť ten, kdo je chce navštěvovat, si vždycky nějakou cestu najde.

Jenže z různých úst je v souvislosti s touto službou až moc často slyšet slovo cenzura. Původně jsem si říkal, že je to moc silné slovo, které by se nemělo nadužívat, aby neztratilo na vážnosti. Na druhou stranu podle definice např. české Wikipedie může být v jistém ohledu na místě. Wikipedia říká, že cenzura je kontrola a omezování sdělování informací.

Dalším střípkem do mozaiky je všeobecnější diskuze o tom, jestli lze cenzuru dělit na prospěšnou a škodlivou. Jednoduše řečeno, jestli ve vážných případech, jako je dětská pornografie, neexistuje nějaký vyšší celospolečenský zájem, aby se k cenzuře (ať už s uvozovkami nebo bez) přistoupilo.

Nehodlám se do hledání odpovědí na tyto filosofické otázky pouštět. Pro mě je důležité, že Vodafone sám ze sebe udělal autoritu téměř rovnou soudu, která může svým klientům určovat, na které weby smí a na které už nesmí. Nechci zpochybňovat důvěryhodnost organizace Internet Watch Foundation, o jejíž databázi škodlivých webů se Vodafone opírá. Ale ani ona není nezávislým soudem.

Opravdu tu nejde o to, že bych se chtěl zastávat pedofilních a extrémistických webů. Jde mi o princip svobodného zprostředkování obsahu Internetu. Tento případ je podle mého názoru ještě z jistého úhlu pohledu akceptovatelný a pochopitelný, ale jádro pudla je velmi nebezpečné s ohledem na budoucnost. Poskytovatelé připojení by neměli být tím, kdo bude rozhodovat, který obsah je košer a který už není. Od toho tu přece máme úplně jiné subjekty a lidi: soudy a soudce.

Pokud chce Vodafone nabídnout uživatelům ochranu před závadovými weby, nechť ji nabídne jako volitelnou službu. Pokud podobné samozvané regulátory budeme akceptovat, časem bychom se mohli dostat do bodu, že o přístupnosti těch či oněch webových stránek bude rozhodovat telekomunikační operátor, výrobce firewallů, tvůrce operačního systému, autoři webových prohlížečů apod. Třeba i výrobci monitorů zabudují funkci, aby obrazovka zčernala, když se na ní objeví něco nevhodného. A to snad nechceme. Nebo ano? Za sebe říkám, že dobrovolná filtrace na přání uživatele či zákazníka ano. Svévolné rozhodování o závadovosti webů ze strany poskytovatele připojení rozhodně ne.