Před deseti lety se Patrick Zandl v článku Digitální děti zamyslel nad otázkou, zda se s narůstající všudypřítomností a samozřejmostí digitálních technologií „digitalizují“ také naše děti a jejich myšlení. Poukázal tak na debatu, která se rozhořela v USA koncem devadesátých let a dodnes nebyla ukončená ani v médiích ani společenskými výzkumníky.
Představa přirozeného využívání ICT nejmladší generací se i dnes bere jako fakt, který stojí na dvou argumentech. Za prvé, z vlastní zkušenosti mnoho z nás ví, že dospívající i malé děti používají myš a klávesnici s často zarážející samozřejmostí. Druhý argument vychází ze statistik užívání ICT dle věku, které ukazují, že na rozdíl od starších generací využívají skoro všichni dospívající Internet a mobilní telefon.
Právě na těchto dvou argumentech postavil americký autor Don Tapscott svoji knihu z roku 1998 Growing Up Digital: The Rise of the Net Generation, která celou diskusi odstartovala (v Čechách ho můžete znát prostřednictvím knih Digitální ekonomika a Wikinomie). Kniha se stala bestsellerem: na Amazon.com se stala nejprodávanější knihou v kategorii non-fiction a postupně byla přeložena do dvaceti jazyků. K jeho označení N-Gen a digitální generace se brzy začaly přidávat další: digitální domorodci (Prensky 2001), homo-zappiens (Veen a Vrakking 2006), I-Kids (Prensky 2008), digitálně narození (Palfrey a Glasser 2008), generace I, generace Z, M, C, V,…
Tapscott se jako jeden z prvních proslavil rozvedením myšlenky, že v rodině jsou tradiční mocenské vztahy narušeny tím, že jsou to právě děti, kdo učí rodiče orientovat se v digitálním prostředí, a nikoli naopak (jako tomu bylo např. s televizí, automobilem, apod.). Podle něj „poprvé v historii děti předběhly své rodiče v znalostech, přehledu a zacházení s technologickou novinkou, která je pro společnost klíčová. A právě prostřednictvím užívání těchto digitálních technologií si N-generace rozvine kulturu, která zasáhne celou společnost. (…) Již teď se tyto děti učí, hrají si, komunikují, pracují a navazují kontakty zcela jiným způsobem než jejich rodiče. Jsou silou zásadní společenské přeměny.“ Podle Tapscotta musí rodiče, učitelé, marketéři, novináři a politici začít měnit svůj přístup k nastupující generaci, aby v nových podmínkách obstáli a získali její pozornost a kupní sílu (touto generací Tapscott myslí ty, kdo se narodili mezi roky 1977 a 1997).
Marc Prensky v roce 2001 rozvinul Tapscottovu myšlenku rozlišením generací, které nazval digitální domorodci [digital natives] a digitální imigranti. Základním rozlišujícím kritériem je věk a s ním související vztah k ICT: podle Prenskyho jsou počítačové hry, Internet, e-mail a IM pro děti stejně přirozeným prostředím jako stromy, slunce, nebo silnice. V důsledku jsou digitální domorodci „zvyklí velmi rychle přijímat nové informace. Mají rádi paralelní procesy a multitasking. (…)“. Pokud Prensky a další autoři mluví o užívání ICT digitální generací (pod jakýmkoli označením), používají slovesa jako „immersed“, „surrounded“, „plugged into“ a „bathed in bits“. Takové děti se neliší ani tak novými hodnotami a způsobem života, jako spíše „radikálně odlišným způsobem myšlení, zpracování informací a učení se novým věcem“. Oproti nim pak „digitální imigranti jen velmi málo rozumějí těmto novým dovednostem, které si domorodci vypěstovali léty zkoušení a interakce. Tyto dovednosti jsou téměř něčím cizím pro imigranty, kteří se je učí (…) pomalu, krok za krokem, jednu po druhé, individuálně, a především, s vážnou tváří.“ Prensky proto patří k hlavním propagátorům opuštění tradičního způsobu individualizovaného učení. Primát má hrát digitalizace třídy, propojení hraní s učením, zvýšení interaktivity při výuce. Pokud by byl konfrontován s nedávnými zjištěními o problémech českých školáků s dovedností porozumět psanému textu, viděl by zřejmě dva důvody: neschopnost škol a učitelů přizpůsobit se způsobu myšlení žáků a jejich práci s informacemi, a nepřirozené podmínky testů (tzn. bez internetu a mobilního telefonu), příliš zaměřených pouze na „neinteraktivní“ text.
Prenskyho a Talcottovy představy se staly velmi vlivné a pokusilo se je podpořit či vyvrátit již několik výzkumníků (přehledné shrnutí diskuse může čtenář nalézt v přehledovém článku Bennettové, Matona a Kervinové z roku 2008). Jak jsme viděli výše, podle těchto představ by mladí lidé měli mít daleko vyšší dovednosti práce s počítačem, než jaké má starší generace, potažmo rodiče. Dále by nastupující generace měla být daleko zběhlejší v multitaskingu, tedy v paralelním vykonávání většího množství aktivit. V tomto miniseriálu bych chtěl na základě dostupných dat ukázat, do jaké míry jsou tato tvrzení v ČR platná.
tabulka č. 1
Míra užívání Internetu a počítačová gramotnost jistě nejsou na nejvyšší úrovni ihned po narození. Do určitého věku budou tyto ukazatele zřejmě růst, pak se zastaví na pomyslném vrcholu, odkud budou dále se zvyšujícím se věkem klesat. Pokud by byla teze o digitální generaci platná, tak by se tento vrchol nalézal alespoň částečně u dnešních teenagerů. Švédsko, jako jedna ze zemí s největším rozšířením užívání Internetu, vydalo v roce 2010 překvapivou výzkumnou zprávu, podle níž neustále klesá věk, v němž malé děti začínají s užíváním Internetu – podle švédských rodičů v roce 2009 užívala Internet již více než polovina čtyřletých dětí (!). V České republice podobná data nebyla dříve k dispozici, díky zapojení České republiky do evropského projektu EUKids online si ovšem již můžeme určitou představu udělat. V tabulce č. 1 můžeme vidět procenta českých dětí v jednotlivých věkových skupinách užívajících Internet (rozlišení dle pohlaví, zdroj zde). Vidíme například, že u českých chlapců starých 6–7 let již více než polovina používala Internet, přičemž k maximálním hodnotám se procenta uživatelů dostávají ve dvanáctém až třináctém roce života. Podíváme-li se na česká data za populaci starší dvanácti let (viz tab. 2), zjistíme, že v letech 2005–2008 byl podíl uživatelů Internetu nejvyšší mezi teenagery a dále s přibývajícím věkem klesal (došlo sice k určitému narovnání, ale u nejstarších věkových skupin je rychlost růstu zanedbatelná).
tabulka č. 2
Druhý argument teze o digitální generaci tedy zatím data podporují – populace stará zhruba 12–18 let je skutečně „připojenou populací“. Klesají ovšem s věkem i dovednosti práce s počítačem a Internetem? Jak je na tom ono proklamované „multitaskingové myšlení“ nejmladší populace? A jak jsou na tom ve srovnání reálně rodiče a děti? Na tyto otázky se pokusíme najít odpověď za týden ve druhém díle tohoto miniseriálu.
Apendix:
Data za Českou republiku byla získána prostřednictvím účasti autora na řešení dvou velkých projektů dotýkajících se problematiky.
Pod označením WIP-CZ se v textu skrývají výsledky ze „Světového projektu o Internetu – Česká republika“, který probíhal v letech 2005–2008 jako součást celosvětového měření dopadu rozšíření internetu na společnost, rodinu a jedince World Internet Project. Řešitelem projektu byl doc. David Šmahel z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity, který dílčí výsledky projektu popularizoval i zde na Lupě. Data z české části projektu byla reprezentativní pro populaci celé ČR starší dvanácti let, velikost souboru se pohybovala v jednotlivých letech mezi 1200 a 1500 respondenty. Autor tohoto článku se projektu účastnil jako externí spolupracovník a konzultant.
Pod označením INFOGRAM se v textu skrývá část výsledků sekundární analýzy dat z Výzkumu informační gramotnosti, který pro Ministerstvo informatiky zpracoval v roce 2005 STEM/MARK. Sekundární analýza dat z tohoto projektu proběhla v letech 2008–2009 v rámci projektu „Problematika kybernetických hrozeb z hlediska bezpečnostních zájmů České republiky“, jehož sociologickou část řešil tým sociologů pod vedením dr. Petra Soukupa z Fakulty sociálních studií Univerzity Karlovy v Praze. Původní datový soubor, reprezentativní pro populaci ČR, obsahoval 16334 respondentů věkového rozmezí 18–60 let a dvakrát 500 respondentů mladších osmnácti a starších šedesáti let.
ČLÁNKY DO MAILU