Záběry automobilů, tramvají, ulic, domů, prostě naší matičky Prahy neotřele seznamují diváky s hlavním městem. Co tedy na tom, že tyto četné záběry absolutně nesouvisejí s příběhem samotným.
O čem je první detektivka? Kdosi vraždí přesně podle toho, jak to popsala ve svém novém románu slavná autorka Klaudie Wolfová. Nejprve je zavražděn vodník (muž za něj přestrojený) a pán, který ho objeví vykřikne: „Proboha!“ Jiná postava prohlásí později: „Nemůžu uvěřit tomu, že se to stalo.“ Což je jako ze špatného dabingu. Čech by řekl: Nechápu to – nebo – Nevěřím tomu, že se to mohlo stát – nebo – Je to nepochopitelné…
Posléze je zavražděna redaktorka z bulváru a na silnici dojde k legrační strkanici aut – myslím, že do sebe raději ani neťukly. Mezi tím vše vyšetřuje jeden kriminalista, kterému se kolega posmívá, další mu dává bulvární noviny a velitel jeho oddělení, mordparty, nad ním přísně, ale otcovsky dohlíží.
Dokonce mu jako parťačku přidělí svoji bývalou spolužačku, dnes slavnou spisovatelku Wolfovou. Ta mu pak s případem pomáhá na místech činů i jinde. Podpoří ho i při výsleších. Nic nevadí, že pro vyšetřovatele je právě ona hlavní podezřelou z dvojnásobné vraždy. Máme detektivky, které bereme jako pohádky a příjemně se u nich bavíme. U Holmese, Marplové, Poirota…
Jsou detektivky, které máme brát vážně, protože vycházejí z reality. Do které skupiny asi patří V.I.P. vraždy? Řekl bych, že do žádné. O realitě se nedá mluvit. Ve skutečnosti by na takových případech pracoval tým policistů a ne samotný detektiv. Myšlenka na to, že by kdokoliv, jakýkoliv civilista, natož hlavní podezřelý z vražd, vstupoval do vyšetřování, chodil bez omezení na místa činu a byl u výslechů, může napadnout pouze duševně chorého.
Takže – pohádka o geniálním detektivovi, který svými šedými buňkami mozkovými prohlédne vraha? Ne. Wolfová nikoho neprohlédne, je hloupá a vůbec ji nenapadne, kdo vrah je. I když je to, z jejího pohledu, nasnadě. Skládat důkazy proti spisovatelce a jednak vraždit lidi a jednak osnovat past na tu, která jí ublížila (Wolfová), to je docela složité a musí to být dokonale propracované.
A pak, až v závěru, se autor musí rozhodnout, zda zvítězí vrah, či vyšetřovatel. Tady vražedkyně skládá jednu indicii za druhou, které vedou k jejímu odhalení. Je to tedy případ hloupé vražedkyně. To už jsou tu hloupé dvě spisovatelky. Ne, je to případ dvou autorek, které na sebe vrší bez ladu a skladu stovky velmi křehkých vztahů. Škoda, že sestry Bártů nezůstaly u dramat, v nichž jde pouze o jediné: Má mě ráda (rád), nebo ne… Psát detektivky by vážně neměly.
Herecké výkony pod režijní taktovkou Jaroslava Fuita jsou prachbídné. Vlastně se o nich nedá mluvit. Herci tvoří evidentně na první dobrou a odříkávají naučené, papírem šustící dialogy. Prostředí je – zdá se – ateliérové, doplněné těmi edukativními záběry Prahy, o nichž byla řeč v úvodu, a několika exteriérovými dotáčkami, v nichž jsou herci stejně kožení jako v ateliéru. Bez citů, vznětů, bez úvah o tom, co a proč říkají, o tom, jaké jejich postavy jsou.
Jde pouze o to to nějak, co nejrychleji, oddrmolit, vzít peníze a hurá na další kšeft. A to jak u herců menších (Soňa Norisová, Patrik Děrgel, Jan Révai), tak i větších kvalit (Jiří Dvořák, Ladislav Frej, Milan Kňažko, Miroslav Vladyka). Vysloveně komicky působí Jiří Hána, na němž je vidět (na podání jeho role), že pokoj na psychiatrii je pro něj připraven.
Samostatnou kapitolou je to, co předvádí Sandra Nováková. Když ji člověk sleduje, to, jak přehrává, „jak zuby nehty rve oponu“, napadne člověka otázka na téma – jaké jsou vůbec možnosti k odstranění herečky? Je to vyslovený trapas a ostuda. Po několika pozitivních kritikách píšu nyní o tomhle dílku.
Již se mi nechce psát, že je to to nejhorší, co jsem kdy viděl, protože to bych se opakoval. Místo toho napíši, že pokud bylo záměrem TV Prima dělat jak z našich policistů, tak ze svých diváků naprosté idioty, pak vykročila správným směrem. U nás se pořád v televizích často vedoucí pracovníci drží rčení, že co je levné, to je dobré.
Zajímalo by mě, kdy už konečně někdo pochopí, že tyhle papundeklové příběhy bez špetky realističnosti na jedné a kousku fantasie na druhé straně jsou zapomenutelné již ve chvíli vysílání, že jsou kamkoliv do zahraničí neprodejné a našim divákům, kteří, nemajíce jiné volby, je sledují, kazí vkus a otravují jejich čas.
ČLÁNKY DO MAILU