Prezident Václav Havel včera jmenoval novou koaliční vládu, složenou ze zástupců ČSSD, KDU-ČSL a US-DEU. Své programové prohlášení chce tato vláda sepsat již do konce měsíce, kdy tedy budeme moudřejší, pokud jde o její konkrétní cíle a priority. Již dnes ale lze o mnohém usuzovat, zejména z uzavřené koaliční dohody a dalších dokumentů.
Pokud se omezíme na oblast informačních a komunikačních technologií (resp. na ICT), pak prvním významným signálem je samotné jmenování poslance Vladimíra Mlynáře ministrem. Čeho se ale stal ministrem? Ministrem bez portfeje, jakým byl v předchozí vládě Karel Březina, s „politickým řízením“ Úřadu pro veřejné informační systémy? Nebo ministrem „s portfejí“, neboli s vlastním resortem, konkrétně ministerstva pro informační technologie?
Z dostupných informací lze soudit, že záměrem je to druhé. Tedy vznik samostatného ministerstva pro informační technologie, které by se jednak staralo o informační technologie jako takové, ale současně převzalo pod svá křídla i úzce související oblast telekomunikací (kterou dosud „zastřešuje“ ministerstvo dopravy a spojů). Něco takového ale dnes není možné, protože tomu brání stávající podoba kompetenčního zákona. Proto je nutné postupné řešení: Vladimír Mlynář byl nejprve jmenován ministrem bez portfeje, a teprve později, až dojde k potřebné změně kompetenčního zákona, by měl převzít samostatný nový resort (ministerstvo pro informační technologie).
Sám Vladimír Mlynář se k tomu vyjádřil minulý týden v rozhovoru pro deník Právo takto:
Byl by to sloučený existující Úřad pro veřejné informační systémy, který dnes stojí mimo vládu, a oblast spojů, telekomunikací a pošt, která je dnes v kompetenci ministerstva dopravy a spojů. Sloučením těchto dvou existujících úřadů vznikne ministerstvo pro informační technologie, které by mělo mít náplň práce zhruba ve třech oblastech: budování státního informačního systému, který by měl konečně propojit úřady a zjednodušit administrativu, revizi legislativy ve sféře informačních technologií a telekomunikační politiku vlády.
K tomu si dovolím malý postřeh: doufám, že jde o jen nepřesnost novinářů z Práva, případně o přeřeknutí Vladimíra Mlynáře, a nikoli o návrat k dnes již zavrhnuté koncepci Státního informačního systému. Tato původní představa „monolitického systému“, budovaného shůry na zelené louce, byla naštěstí již před drahnou dobou opuštěna a nahrazena představou distribuovaného systému, propojujícího existující informační systémy veřejné správy (příslušná koncepce byla dokonce schválena vládou a existuje k tomu i platný zákon).
Pokud jde o rozsah kompetencí budoucího ministerstva pro informační technologie, zde jsem zaznamenal ještě další zajímavost. Jedna z agenturních zpráv ČIA totiž „přihrála“ nově koncipovanému ministerstvu rovnou i kompetence v projektu Internet do škol, který dosud spadá pod resort školství. To je dosti citlivá záležitost – celý projekt je jen jednou ze tří součástí Státní informační politiky ve vzdělávání alias SIPVZ (zbývající dva se týkají vzdělávání učitelů a informačního obsahu pro vzdělávání), a navíc nemá s Internetem příliš společného. Dnešní podoba Internetu do škol je navíc taková, že v něm až tak moc nejde o Internet – ale o školský intranet, který resortu školství ani nebude patřit (technické prostředky, na nichž je provozován, náleží Českému Telecomu). Osobně nevidím převod Internetu do škol (spíše ale celé SIPVZ) ze školství na nové ministerstvo jako příliš pravděpodobný.
Konvergence politik
Představa „konvergovaného ministerstva“ pro informační a telekomunikační technologie není úplným bleskem z čistého nebe. Pravidelní čtenáři Lupy si jistě vzpomenou, jak jsem v reportáži z loňského Invexu psal o záměru vytvořit „konvergovanou“ koncepci, neboli jednotnou politiku navazující na dosud oddělenou Národní telekomunikační politiku a Státní informační politiku (obě z roku 1999).
První verze nové sjednocené koncepce byla avizována na březen t.r., ale skutečně se objevila až na konci června. Podrobněji jsem se jejím obsahem zabýval v samostatném článku (Informační a telekomunikační politika konečně dohromady), proto jen stručně: Oproti (alespoň mému) očekávání, že nová koncepce bude vycházet hlavně z iniciativy eEurope+ kandidátských zemí, ke které jsme se přihlásili, tomu tak není. Jde víceméně o oprášenou Státní informační politiku, k jejímž osmi původním prioritám přibyly dvě nové (sociální dopady a věda/výzkum), se zapracováním hlavních myšlenek Národní telekomunikační politiky. Co zcela chybí, je jakákoli zmínka o tom, co eEurope+ považuje za nejpodstatnější: lacinější a dostupnější Internet. To v České republice zkrátka není prioritou (a také to podle toho v praxi vypadá). Naopak největší důraz je tradičně kladen na informatizaci státní správy.
V závěru celého dokumentu se pak explicitně počítá se zřízením nového „konvergovaného ministerstva“ (ministerstva pro informační technologie), které by se mělo řídit především touto konvergovanou koncepcí
Pro řízení, koordinaci a naplnění cílů Státní informační a komunikační politiky a v souladu s praxí v jiných vyspělých evropských zemích se jeví jako účelné vytvořit v soustavě ústředních orgánů státní správy jeden společný orgán pro informatiku a elektronické komunikace. Jeho činnost bude vycházet ze Státní informační a komunikační politiky.
Co vyplývá z koaliční dohody?
O prioritách budoucí vlády v oblasti ICT leccos naznačuje i obsah uzavřené koaliční dohody. Zde si dovolím ocitovat hlavní body. U druhého z nich opět doufám, že jde jen o překlep a autoři měli na mysli budování „ekonomiky na znalostech“ a ne ekonomiky na myšlenkách
Doprava a spoje: V oblasti telekomunikací budou smluvní strany podporovat liberalizaci telekomunikačního trhu a současně posílení pravomocí nezávislého regulátora – ČTÚ.
Informační společnost, budování ekonomiky na myšlenkách: Smluvní strany považují za společný cíl podporu a rozvoj informační a znalostní společnosti jako důležitého nástroje pro rozvoj vzdělanosti, ekonomiky a služeb veřejné správy. Proto se dohodly na následujících principech politiky v oblasti informatiky a komunikací:
1. Smluvní strany se dohodly, že pro realizaci těchto cílů musí nezbytně dojít k dalšímu rozvoji právního rámce informační společnosti zejména v oblasti telekomunikačního trhu, přístupu k informacím, ochrany osobních dat a využívání elektronických dokumentů a identifikátorů ve veřejné správě i obchodním styku.
2. Smluvní strany soudí, že prostředkem vedoucím ke zpřístupnění informací veřejné zprávy je programové financování a řízení výstavby informačních systémů veřejné správy stejně jako oboustranně výhodné partnerství veřejného a soukromého sektoru.
3. Smluvní strany jsou přesvědčeny, že vstup do Evropské unie musí být doprovázen koordinovaným postupem při implementaci stávajících i nových předpisů Evropské unie pro komunikační služby a informační technologie, a to nejenom pasivním převzetím, ale i tvůrčím podílem na jejich přípravě.
Bude nové ministerstvo přínosem?
Na závěr si neodpustím vlastní názor na vznik nového ministerstva „pro informační technologie“ (a fakticky i pro telekomunikace). Z věcného hlediska je to jistě dobře, informační a (tele)komunikační technologie rozhodně patří k sobě a měly by být řešeny společně. Z toho pohledu nový resort jednoznačně vítám.
Z čeho mám ale obavu, je malá „síla“ nového resortu. Nebude to jen „ministerstvo do počtu“, bez významnějšího vlastního vlivu a moci něčeho smysluplného dosáhnout, zato ale umožňující naplnit koaliční dohody o počtech ministrů z jednotlivých stran? Nepůjde jen o alibi pro „silnou část“ vlády, která nyní bude moci kdykoli poukázat na to, že „problém ICT“ bere vážně a dokonce na něj zřídila celý nový resort – ale tím to pro ni skončilo a dál již nemusí nic dělat?
Nebo dojde k zásadní změně dosavadního pohledu na ICT? Z něčeho, co je vnímáno jako jakási nutná zátěž, vyžadující stále nové a nové finanční injekce (na které zákonitě nejsou peníze), na něco, co je naopak příležitostí, co otevírá další možnosti a je šanci pro přežití a prosperitu?
Ze stávající Státní informační a komunikační politiky takovýto obrat k lepšímu příliš necítím, ale stále ještě zůstávám optimistou.
ČLÁNKY DO MAILU