Pakliže se máme rozhodnout, zda je MI ČR skutečně potřeba, musíme se podívat, co dostalo do vínku. Nemá cenu dělat seznam zákonů, kterými bylo MI něco přiděleno. Podle webu MI (není tam zmíněn zákon o elektronických komunikacích, který podle názoru autora příliš nemění věcnou podstatu fungování ministerstva) má ministerstvo informatiky kompetence ve čtyřech oblastech:
- informační systémy veřejné správy,
- telekomunikace,
- elektronický podpis,
- poštovní služby.
Informační systémy veřejné správy
Zde má MI ČR hlavní zakotvení. Pod jeho křídla přešly všechny důležité kompetence po ÚVIS (Úřad pro veřejné informační systémy). Bohužel mu do vínku přišla také smlouva s Českým Telecomem (ČTc), kterou uzavřela Zemanova vláda (a ze které fakticky nejde vycouvat). Ministerstvo tak na jedné straně má svázané ruce smlouvou, která končí až na konci letošního roku, a na druhé straně bojuje s ostatními úřady veřejné správy, které mají své představy o zpracování dat (nutno podotknout, že kompetence týmů v těchto úřadech je často větší než týmů MI/ČTc).
Legrační je, že kvalita informačního systému veřejné správy se nepozná podle toho, zda má Portál veřejné správy dlouhá URL nebo zda jsou podtrhané odkazy. Dokonce se ani nepozná podle toho, zda jsou návody psané úředničtinou nebo lidským jazykem. Kvalita se pozná podle toho, že stát od občana nechce takové informace, které už sám má. Bohužel tahle práce je nevděčná a dlouhotrvající (protože nakonec musíte prosadit zákony, abyste se dopracoval ke kýženému výsledku). Zákon o registrech mohl určitě být dříve, nicméně pokud bude schválen, je to ta správná cesta. Dva roky se sice zdají jako hodně času, ale nebavíme se o provozu jedné MySQL databáze na jednom serveříku, ale o systémech, na jejichž provoz je třeba psát zákony.
Telekomunikace
V této oblasti řada uživatelů vkládala do MI a ministra Vladimíra Mlynáře velké naděje. Jednak proto, že se opakovaně (ještě coby opoziční poslanec) zastal uživatelů, a jednak proto, že ministerstvo dopravy (a spojů) nějaký ten dohled dříve skutečně vykonávalo.
Bohužel MI má v této oblasti prakticky nulové kompetence. Ministr může pochopitelně zkoušet různé postranní cesty (od návrhu jmenování skutečně tvrdého šéfa regulačního úřadu) přes lobbying zástupců státu ve statutárních orgánech dominantních hráčů. Po počátečním úspěchu (velká část členů dozorčí rady ČTc byla spřízněna s MI) se ukázalo, že statutární orgán nemůže jednat proti zájmům společnosti (takže manévrovací prostor se významně zmenšil) a nakonec MI tento boj proti skupině podporované předsedou vlády prohrálo.
Elektronický podpis
Působení MI je vymezeno oblastí komunikace s veřejnou správou – takzvané kvalifikované certifikáty vydává akreditovaný poskytovatel. Ne že by tyto certifikáty byly lepší, barevnější a radostnější. Liší se jen tím, že je musí uznávat celá veřejná správa. A pochopitelně stát se akreditovaným poskytovatelem je docela velký úřední „opruz“, který ve finále vede k velkým fixním nákladům na straně poskytovatele.
Zde je pes zakopán v tom, že veřejná správa se příliš do akceptování (kvalifikovaných) certifikátů nehrne – čest a sláva výjimkám. Pokud nejsou aplikace veřejné správy, nemají občané potřebu mít kvalifikovaný elektronický podpis (například autor už vystřídal pár elektronických podpisů, ale nevidí důvod, proč si pořizovat kvalifikovaný). Pokud je málo uživatelů a jsou velké fixní náklady, přijdou kvalifikované certifikáty poměrně draho (i když 800 korun za rok není „drámo“) a navíc se v oblasti nevyskytuje konkurence (takže poskytovatel není nucen zkvalitňovat služby).
Poštovní služby
Autor se musí přiznat bez váhání, že v této oblasti není zběhlý. Zaznamenal sice některé změny v poštovních službách, ale jejich služeb prakticky nevyužívá. MI ČR připravuje nějakou novelu zákona o poštovních službách (či dokonce nový zákon), ale jejich porovnání bohužel přesahuje know-how autora článku (příležitost pro laskavého PT čtenáře v diskusi).
Varianty
Pokud MI zanikne, bude tyto aktivity dělat nějaké jiné ministerstvo (že by opět doprava?), nebo v představách ODS malý tým na úřadu vlády.
Představa, že by ty kompetence dostala doprava, se autorovi příliš nelibí. Nepředpokládám, že by opět vznikl nějaký koordinační úřad a ministerstvo dopravy má svých starostí dost – a prioritu zcela jistě dá Duškovým odborářům nebo stavbě dálnic. V každém případě bych to považoval za velmi nešťastné.
Malý tým na úřadu vlády nabízí podstatně lepší manévrovací prostor v oblasti budování informačních systémů. Na druhou stranu je zde problém odpovědnosti. Zatímco dnes můžeme vyjadřovat názor na činnosti konkrétního člověka v konkrétní oblasti a probírat ji ze všech stran, probírat činnost nějakého anonymního týmu pod předsedou vlády, který především řídí zemi, by nebylo tak snadné. Navíc Úřad vlády je místo s pohnutou historií (vzpomeňme šéfa poradců Šloufa a materiál Olovo), které nezaručuje příliš veřejnou kontrolu. Pochopitelně, bude-li tento tým skutečně odborný (nikoliv sbor úředníků nebo politiků), může vykonat spoustu konkrétní práce, ale nejsem si úplně jistý, zda bude schopen vyřešit realizaci koncepce budování informačního systému veřejné správy. Tam bych dával větší šanci nějaké instituci.
Na závěr bych měl jedno doporučení. Pokud jsou čeští politici skutečně zodpovědní, měli by začít přemýšlet o tom, jaké kompetence patří dohromady. Například sloučení ministerstva kultury s většinou ministerstva školství a k ministerstvu informatiky přihodit vědu, výzkum a vysoké školy? Výsledné ministerstvo „pro nové technologie a inovaci“ by jistě přebralo i agendu vicepremiéra Jahna. Ze čtyř židlí ve vládě máme najednou dvě.
Možná by bylo efektivní se nejdříve zamyslet než házet kolem sebe výrazy jako zrušit či vrátit. Nechme MI žít do voleb a po volbách ať vítězná koalice provede změny.
ČLÁNKY DO MAILU