Oblast eGovernment cloudu má na Ministerstvu vnitra vyhrazených osm tabulkových míst, ale obsazené je dlouhodobě jedno. Některé agendy, které se týkají digitalizace Česka, jsou neuvěřitelně podceněné, říká v rozhovoru pro Lupu ředitel Hlídače státu a zároveň člen expertního vládního týmu pro digitalizaci a poradce vicepremiéra pro digitalizaci Ivana Bartoše (Piráti) Michal Bláha.
Pro řízení digitalizace má vzniknout nový úřad Digitální a informační agentura (DIA). S jeho vznikem se počítá k 1. lednu 2023 a má přinést několik systémových změn.
Ta zásadní spočívá v tom, že se má pod DIA přesunout dosavadní odbor hlavního architekta eGovernmentu, který má zároveň získat podstatně širší pravomoci. Jde o zásadní změnu, která se do pěti let projeví úplně všude, slibuje Bláha.
Přečtěte si také:
Ivan Bartoš: Státním ajťákům musíme zvýšit platy na sto tisíc, znalosti něco stojí
V jakém stavu je chystaný přechod řady kompetencí v digitalizaci státu na novou státní agenturu?
Je to docela veliká změna. Není sice moc sexy, ale je systémová. Chystá se vytvoření Digitální a informační agentury (DIA), která bude mít na starosti digitální transformaci státní správy. Bude to samostatná agentura, která bude mít na starosti koordinaci digitální transformace, sdílené služby, definici a prosazování metrik, pravidel a principů. Bude spolupracovat s Úřadem vlády, kde také vzniká sekce pro digitalizaci. Společně budou vytvářet a prosazovat strategie – to doteď fungovalo prostřednictvím RVIS, s malou mírou pravomocí. Agentura taky bude zajišťovat vzdělávání, primárně směrem do státní správy. Lidé na úřadech se změny, které přijdou, budou postupně učit, proto bude podstatné jim ze strany DIA pomoci jak se vzděláním, tak s realizací projektů podle moderních postupů.
O chybějící centrální podpoře digitalizace se mluví hodně dlouho. Zatím změnu tlačilo Ministerstvo vnitra, ale jiné rezorty ji často blokovaly. Má to vznik nové agentury změnit? Je to hlavní důvod jejího vzniku?
Je to jeden z důvodů. Když se podíváme na čísla, jak si Česko v digitalizaci vede ve vztahu k ostatním evropským státům, jsme dlouhodobě v nejhorší třetině. Z toho se dá nepřímo usuzovat, a na Ministerstvu vnitra to neslyší moc rádi, že digitalizace pod vnitrem nefungovala úplně ideálně. Je to podle mě dané mimo jiné i velikostí rezortu. Je hodně zaměřen na bezpečnost, policii, hasiče, spadá pod něj veřejná správa a digitalizace je přívěšek, který ministerstvo převzalo v rámci zrušení Ministerstva informatiky.
Opakovaně se tedy stávalo, že když někde chyběly finance, odnesla to digitalizace. Když to zjednoduším – a jde o fiktivní příklad – peníze se vzaly ze Správy základních registrů a koupila se za ně auta policistům. Velký rezort na druhou stranu zajišťoval to, že se v tom obrovském baráku s miliardovým rozpočtem našlo třeba 20 milionů na důležitý projekt, se kterým se nepočítalo. Mělo to výhody i nevýhody. Ale historicky se vnitro soustředí na něco jiného než digitalizaci.
Slýchám teď obavy, že nová agentura bude vlastně slabším Ministerstvem informatiky. To je primárně politická otázka a záleží na politicích, jaký důraz a kolik peněz na co věnují. Ale je tu velká výhoda: Digitální a informační agentura se bude soustředit na jednu jedinou věc. Stejně postupovali úplně ve všech státech, které jsou v digitalizaci před námi. Prakticky všechny vytvořily nový subjekt, který řídil digitální transformaci a nedělá nic jiného. Ukazuje se, že to je velmi účinná strategie.
Taky záleží na tom, jaké má takový úřad pravomoce a jakou má politickou podporu, protože bez ní to nejde, to už jsme si v minulosti vyzkoušeli. Vnitro mělo podle mě problém v tom, že ho na ostatních ministerstvech mohli do velké míry ignorovat.
Samozřejmě, rezortismus je v Česku obrovský problém.
A kde máme záruku, že DIA bude fungovat lépe?
Záruka není žádná, nikdo nemůže zaručit, co se stane v budoucnosti. Ale je to dobrá, osvědčená praxe ze zahraničí. Nevěřím na „české cesty“, že vymyslíme něco lepšího. V digitalizaci jsme za zbytkem světa mnoho let pozadu – dvanáct let za Velkou Británií, deset let za Dánskem, Nizozemskem, dvacet let za Estonskem.
Nejlepší, co můžeme udělat, je podívat se, jak to funguje u nich, a snažit se od nich co nejvíce naučit a postupovat co nejpodobněji v našem prostředí. Jistotu, že to bude fungovat, nemáme, protože záleží na tom, jestli politická reprezentace pochopí, že digitální transformace státu je dlouhodobou investicí. Na začátku se do ní musí vložit peníze, ale během 18 nebo 24 měsíců se začnou násobně vracet tím, jak se zoptimalizují procesy ve státní správě.
Samozřejmě bude taky záležet na tom, jak silný bude rezortismus. Dnes si žádný ministr neumí představit, že přijde nějaká agentura a bude mu říkat, co má ve svém rezortu změnit. Ale ono to upřímně řečeno jinak nejde. Lidé v rezortech znají perfektně svoji doménu, ale často neví, jak by mohli věci změnit, zlepšit. A teprve kombinace těchto dvou znalostí pomůže k optimalizaci.
Třeba na finančních úřadech pracuje 15 tisíc lidí, to je obrovský prostor pro optimalizaci. Jakmile ten počet snížíš o 100 lidí, je to úspora 100 milionů korun ročně jenom na mzdových nákladech. Prostor pro úspory je obrovský.
O digitalizaci se vždycky říká, že ušetří hodně peněz a že to je hlavní důvod, proč ji zavádět. Ale pak se obvykle ukazuje, že s sebou nese náklady, něco stojí software, něco jeho provozování… A ve výsledku se zas tolik neušetří. Jsou úspory opravdu hlavní důvod, proč digitalizovat? Nemá být hlavním důvodem to, že se lidem například usnadní přístup k některým úředním úkonům, že nebudou muset shánět spoustu razítek a podobně?
Je to kombinace obou důvodů. Začnu teď možná trochu zeširoka, ale na otázku odpovím. Každý stát si vytváří určité mimikry. Moc hezké mimikry českého státu spočívají v tom, jak zakrývá, kolik má úředníků. Proč? Je to politikum a je to téma pro novináře. Jakmile nějaký úřad zvedne počet úředníků o sto, novináři a opoziční politici to hned kritizují.
V Česku dnes stát platí celkem asi 450 tisíc lidí. Z toho máme asi 80 tisíc úředníků na centrálních úřadech, tedy bez krajských nebo městských úřadů. Z toho je 15 tisíc lidí na finančních úřadech a asi 5 tisíc lidí na úřadech práce. Když takhle půjdeš dál, zjistíš, že úředníků, kteří nejsou na přepážkách, ale skutečně řídí tento stát, čili jsou na centrálních úřadech, mají nějakou rozhodovací pravomoc nebo vliv na vznik legislativy, je asi 12 tisíc. Takže tento stát, zjednodušeně řečeno, řídí 12 tisíc úředníků.
Zákon o právu na digitální služby přišel s jednou zásadní povinností: úřady musí vytvořit katalog služeb, tedy vlastně zmapovat, co všechno stát dělá. Výsledkem je zjištění, že má stovky agend, tisíce služeb a desetitisíce úkonů. Agenda je třeba daň z přidané hodnoty a úkonem se rozumí například podání daňového přiznání nebo žádost o vydání občanského průkazu. Když si ten seznam čteš, najdeš tam neuvěřitelné věci, je z něj vidět, jak strašně je náš stát přebujelý. Do určité míry je fascinující, že takové množství věcí zvládá s tak malým množstvím lidí.
Jak je to možné? To jsou ty mimikry, o kterých jsem mluvil. Je to trochu jako ze seriálu Ano, pane ministře, kde Humphrey vysvětloval, jak se dá s počty úředníků manipulovat. Úřad si prostě vytvoří podřízenou organizaci nebo státní podnik a jejich zaměstnanci se už mezi úředníky nezapočítávají. Lidí, kteří jsou placení státem, je ve skutečnosti kvůli těmto organizacím mnohem víc, než se uvádí.
Další problém, typicky v IT, odborných nebo právních službách, spočívá v tom, že potřebné množství práce je takové, že ji lidé ve státní správě nezvládají dělat. A pak 80 % vykonávají externí dodavatelé. Proto je také mnohem důležitější sledovat, kolik stojí jednotlivé služby státu jako celek – včetně mzdových nákladů obsluhujícího personálu, než jen počítat, kolik zaměstnanců se o IT stará. Dnes jde jen o pár lidí jen proto, že 90 % činnosti za stát dělají a fakturují dodavatelé. Stát je tedy ve skutečnosti mnohem větší, než to navenek vypadá, a dobře je to vidět přes peníze.
Digitalizace se snaží tohle vše jednak mnohem více zprůhlednit a za druhé to zefektivnit. Není cílem, aby stát ušetřil na lidech. Měl by ušetřit na celkových nákladech na své fungování.
Zářným příkladem toho, jak je stát neefektivní, je pro mě Finanční správa. Když jako živnostník požádáš o to, že chceš spadat pod paušální daň, musíš vyplnit na webu formulář. Není příliš složitý, ale je úplně hloupý. Nedochází v něm například k žádné kontrole. Zákon poměrně jasně říká, že pod paušální daň nemůže spadnout společnost s ručením omezeným. Ale když do formuláře napíšeš údaje eseróčka, nechá tě to bez překážek odeslat datovou schránkou finančnímu úřadu. A tam pak sedí lidé, kteří došlé formuláře zpracovávají ručně, i když 99 % z nich je možné snadno zpracovat automaticky. A to se děje na všech z asi 80 finančních úřadů v Česku, na každém je několik lidí, kteří se tomuto třídění věnují. A každý z nich by mohl dělat jinou práci.
Nebo: když vznikla EET, řekla Finanční správa, že na ni potřebuje 398 zaměstnanců. Když teď EET skončí, doufám, že zase 398 lidí dostane výpověď. EET navíc měla být čistě elektronickou evidencí, automatizovaným systémem, ale ti zaměstnanci na ní odpracovali neuvěřitelné množství ruční práce. A takhle se to opakuje na mnoha dalších úřadech. Jsou to obrovské úspory, které jde realizovat vlastně docela snadno, jen se toho nesmí vedení úřadu bát.
Takže vlastně jde hlavně o inventuru v agendách a úkonech a o to, aby si v nich stát udělal pořádek. A IT je až na druhém místě.
Za digitální transformaci státu lobbuju už osm let. Když jsem někdy v roce 2015 začal vysokým státním úředníkům a politikům vysvětlovat, co všechno to znamená, ukazoval jsem jim koláčový graf, na kterém je vidět, že 35 % problému spočívá v legislativě, 35 % problému jsou vnitřní procesy, kterými je legislativa pořešena v rámci úřadů, 15 % spadá na marketing, komunikaci, datovou analytiku a podobně. A až posledních 15 % je IT.
O IT vlastně digitální transformace vůbec není. Hlavní je změnit přemýšlení o tom, jak se věci dají dělat jinak, lépe, prozákaznicky. Vlastně jde o čistou inovaci. Ale tohle slovo se ve státní správě bohužel nepoužívá. Český stát je dnes svými dlouhodobými procesy nastaven tak, že inovaci nepodporuje, naopak jí aktivně brání.
No právě. Ale když úředníci pořád slyší, že cílem digitalizace je ušetřit a snížit jejich počet, nemají nejspíš moc velkou motivaci spolupracovat na tom, jak si pod sebou řežou větev.
Problém je podle mě i na straně novinářů a odborné veřejnosti. Inovace znamená zkoušet něco nového. A zkoušet něco nového znamená, že se občas udělá chyba, že se něco nepovede. Ale v rámci české novinařiny a české státní správy se chyby neodpouští. Když úředník udělá chybu, že třeba nechá za 5 milionů postavit IT systém, který se nevyužívá, tak v článku v novinách na konci vždycky najdeme něco ve smyslu, kdy to ten úředník zaplatí a kdy ho úřad vyhodí. Takové to „pověste ho vejš“.
Pro úřad neexistuje prostor pro to říct, co jsme se z toho poučili a jak to použijeme dál. Ale inovace se nedá dělat bez chyb. Stát se musí přestat bát inovací, ale veřejnost a média musí zároveň přistoupit na to, že se ne vždycky všechno povede, a důležité není, jestli úředník bude potrestaný, ale jestli se z toho poučil a chyby už neopakuje.
Taky je obrovský rozdíl v tom, jestli uděláte chybu za půl miliardy korun, jako je třeba NEN, nebo jde o chybu za 5 nebo 10 milionů. A zda jde o chybu úmyslnou, či nikoliv. Obvykle se mezi tím moc nerozlišuje.
Na druhou stranu to ale bez veřejné kontroly toho, jestli stát využívá veřejné peníze účelně, nejde.
Ale to, že najdeš slepou cestu, je přece do určité míry účelné vynaložení peněz! A ta slepá cesta nemusí být drahá. Lépe řečeno: může být drahá, pokud se to bude dělat stejně jako doteď. Třeba systém CRAB pro evidenci majetku státu stál dodneška 1,2 miliardy korun a eviduje jen asi 2500 nemovitostí státu. Evidence jedné tak stála asi 300 tisíc korun, a přitom se systém ani moc nevyužívá. To je úplně absurdní.
V jakékoli soukromé firmě by z toho bylo ponaučení, že za prvé už to nikdy neudělá znovu, a za druhé, že začne sledovat, kolik stojí provoz systémů vzhledem k tomu, jak se využívají.
Tohle ponaučení si český stát neodnesl. Neumí si taková ponaučení vzít. Zvolil díky výše zmíněnému tlaku veřejnosti taktiku „čím míň o tom budeme mluvit, tím lépe“. Tohle přemýšlení potřebujeme změnit. Když se něco nepovede, musíme umět říct, že jsme to udělali špatně, máme z toho konkrétní ponaučení a nějak jsme na to zareagovali.
Může stát mít nějaké bezpečné prostředí, kde si inovace bude zkoušet nanečisto, a až pak je nasazovat do ostrého provozu?
Myslím, že tímhle prostorem mohou být malé úřady, malé agendy anebo části velkých agend. Cílem by mělo být minimalizovat obrovské bloky, ve kterých se IT systémy objednávají. Souvisí to s dalším problémem. Stát má na provoz svých IT systémů strašně málo lidí, až násobně méně než velké soukromé firmy, třeba banky.
V praxi to opět znamená, že IT zaměstnanci úřadů předávají drtivou většinu své práce externím dodavatelům. A tím pádem preferují, když jim někdo služby dodá ve velkém balíku. Je to pro ně jednodušší než ten balík rozložit na menší části a koordinovat práci mezi dodavateli. Mají s tím méně práce a eliminují riziko, že různí dodavatelé nebudou spolupracovat. Rozdělení je přitom mnohem efektivnější, levnější a zabraňuje vendor lock-inu.
O tomhle problému se zase mluví dlouhé roky a pořád nic. Jak ho má vyřešit nadcházející změna? Na vnitru už několik let funguje Odbor hlavního architekta eGovernmentu (OHA), který schvaluje tendry na státní IT systémy. Ten se má přesunout pod onu novou agenturu. Bude to stačit?
Na tomto odboru je to hodně postavené. Princip, že nějaká organizace hodnotí projekty dalších organizací, do určité míry historicky bourá rezortismus ve smyslu „to je naše, nekecejte nám do toho“. Je skvělé, že se tento princip podařilo zavést, ale dnes funguje na velmi úzkém segmentu enterprise architektury. Hlavní architekt systémy hodnotí primárně podle toho, jestli jsou napojené na základní registry, jestli v nich dochází k výměně dat a podobně.
V souvislosti s DIA chystáme legislativní změnu, která by měla rozšířit pravomoci hlavního architekta na celou šíři projektu. Bude tedy hodnotit nejenom enterprise architekturu, ale třeba i hodnotu za vynaložené peníze – jestli dopad chystaného systému za 500 milionů korun, tedy například množství transakcí nebo zasažených lidí, odpovídá vynakládané částce.
Bude se hodnotit také uživatelské rozhraní (UX), aby stát sjednocoval, jak jeho systémy vypadají, komunikují a jak se chovají, a aby se člověk na různých státních službách nemusel učit různému ovládání. Budou se posuzovat technologie, a to z pohledu, jestli jsou pro daný účel vhodné, jestli jsou standardní a nehrozí silný vendor lock-in. Velkou otázkou samozřejmě bude, zda služba může běžet v cloudu.
Jde o zásadní systémovou změnu, která nebude mít dopad druhý den, ale do pěti let už bude její vliv vidět všude.
Ten zákon je už na stole?
Návrh je v meziresortním připomínkovém řízení, které už bude každým dnem končit. V srpnu by měl jít do parlamentu a v ideálním případě by měl být během podzimu schválen. Samozřejmě je to politická záležitost, takže uvidíme, jak to dopadne, nevíme také, jak do návrhu při jednání zasáhnou zákonodárci. Cílem každopádně je, aby DIA vznikla na začátku roku 2023, což je na státní správu docela hodně rychlé. Je možné, že výkonně začne fungovat třeba o tři měsíce později.
Původně měla vzniknout transformací z existující Správy základních registrů (SZR). Platí to?
Nakonec vznikne na zelené louce, ukázalo se, že transformace není jednoduchá. Tyhle procesní věci jsou vlastně strašně zajímavé, protože ukazují neuvěřitelně nízkou flexibilitu českého státu. Třeba v Německu nebo Velké Británii dochází s každou nastupující vládou k tomu, že se podle priorit kabinetu hýbe s jednotlivými úřady – vznikají nová ministerstva a úřady, jiné zanikají či transformují. Tamní státní správa se díky tomu naučila být flexibilní a dokáže tyhle změny provést poměrně rychle. V České republice existuje současné složení ministerstev s minimálními rozdíly skoro třicet let. A když se má něco změnit, je to těžký boj. Takže se ukázalo, že bude jednodušší založit nový úřad a do něj přesunout jednotlivé agendy, než transformovat SZR, jak bylo původně v plánu.
Absurdity jsou vidět na mnoha věcech. Když třeba vznikne nový úřad, který má začít fungovat od 1. ledna, není právně možné, aby před tímto datem někdo mohl vypsat inzeráty, že se do tohoto úřadu hledají zaměstnanci. Nebo aby se udělalo výběrové řízení na spisovku či ekonomický systém, aby mohl 1. ledna začít fungovat. Nejde, neexistuje, nikdo si tuhle odpovědnost na sebe nevezme. Takže úřad 1. ledna oficiálně vznikne, ale prvních šest měsíců bude vypisovat výběrová řízení, aby vůbec mohl začít pracovat. Když třeba vznikla Národní sportovní agentura, což je jeden z mála nových úřadů za poslední roky, dělali tam prvního půl roku všechno v Excelu.
Kromě sportovní agentury v posledních šesti letech vznikl ještě Národní úřad pro kybernetickou a informační bezpečnost a Úřad pro dohled nad hospodařením politických stran a politických hnutí. To jsou tři případy. Docela bych čekal, že Ministerstvo financí nebo vnitra přijde s iniciativou, aby se některá pravidla nastavila jinak, aby proces vzniku nových úřadů byl příště hladší. Nabízí se třeba, aby některé pravomoci získal Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových a mohl při zakládání úřadů pomáhat a jejich vznik i rušení standardizoval. Ale stát se prostě ze svých problémů neumí poučit a jsou mu úplně jedno. A jsme zpět u inovací.
Vraťme se k DIA. Bude fungovat zcela nezávisle, nebo má spadat pod nějaké ministerstvo?
To je jeden z bodů, který skončí až na vládě. V meziresortním připomínkovém řízení se jej totiž nejspíš nepodaří vyřešit. My jsme navrhovali, aby DIA byla ústředním správním úřadem, který má vlastní rozpočtovou kapitolu, aby bylo například jasné, že provoz základních registrů a vůbec sdílených služeb stojí nějaké peníze a je dobré s těmito výdaji počítat. Ministerstvo financí si to ale nepřeje, byť nám jeho zástupci nedali žádné konkrétní argumenty, proč jsou proti.
Další zásadní otázkou, která ještě není vyřešená, je, jestli se podaří v zákoně prosadit tzv. horizontální spolupráci. To je věc, o které se moc nemluví, ale je důležitá. Nepřípustnost horizontální spolupráce mezi úřady znamená, že když např. Ministerstvo zemědělství vytvoří skvělý software na evidování dotací, tak si jej od něj žádné jiné ministerstvo nemůže pronajmout ani koupit. Musí na stejnou věc vypsat vlastní výběrové řízení a od stejného nebo jiného dodavatele si software pořídit znovu. Ze stejného důvodu nejde například to, že by Ministerstvo vnitra provozovalo e-mailové servery pro všechny obce, aby se o ně nemusely samy starat.
Povolená je jen vertikální spolupráce. Proto existuje Národní agentura pro komunikační a informační technologie (NAKIT). Jde vlastně o „dceřinou firmu“ Ministerstva vnitra, které si tak u ní může objednat práci, aniž by muselo pořádat výběrové řízení. Ze stejného důvodu má Praha Operátora ICT, Ministerstvo financí Státní pokladnu centrum sdílených služeb, doprava CENDIS nebo zdravotnictví ÚZIS. Ministerstvo práce a sociálních věcí teď plánuje také vytvořit svůj státní podnik, přesně ze stejného důvodu. Kromě vertikální spolupráce jde o to, že zaměstnanci těchto „dcer“ nejsou placení podle tabulek a neplatí v nich řada dalších omezení ze státní správy.
Jaké má mít DIA pravomoci vůči ministerstvům a co všechno bude vlastně dělat?
V první fázi žádnou dramatickou změnu pravomocí nepřináší, systémově nejdůležitější je rozšíření působnosti OHA. Chceme centralizovat vizi na jedno místo a zároveň decentralizovat její realizaci, to znamená, že DIA bude koordinovat a definovat pravidla, jak se to má dělat, ale konkrétní provedení bude na jednotlivých úřadech.
Navrhli jsme i navýšení počtu lidí v oblastech, kde jsou potřeba. Některé agendy jsou už dnes totálně podceněné. Třeba na eGovernment cloud je na Ministerstvu vnitra vyhrazených osm tabulkových míst, ale obsazené je dlouhodobě jedno. Cílem přitom je, aby 80 až 90 procent běžně a opakovaně používaných systémů běželo v cloudu, a jak bude cloudových služeb přibývat, bude se logicky zvětšovat i příslušná agenda, takže sem navrhujeme nějaká přidat. Nebo geografická data – různé mapové podklady a podobně. To je obrovské téma, my jsme v tom na světové špičce, ale na Ministerstvu vnitra se o tuto oblast starají dva lidi. Mělo by jich být násobně více.
Prakticky nikde také neexistují analytické týmy, které by sbíraly data, zpracovávaly z nich analýzy a poskytovaly je jako podklady pro rozhodnutí managementů úřadů a vlády. Navrhujeme zřízení kompetenčních center, která tuto oblast pokryjí. Přidali jsme také zaměstnance pro spolupráci s Evropskou unií, zejména v oblasti digitalizace. Dnes to funguje tak, že je Česko převážně pasivním pozorovatelem toho, co se v Bruselu děje. Zasedají tam komise, které vyjednávají důležitá pravidla nebo technická řešení. Lidí, kteří se na to u nás specializují, je hrstka. Stačilo by přejet autem tři lidi v ČR a NIA a digitalizace a všechno kolem certifikátů by skončilo.
Několik míst vznikne i na Úřadu vlády, kde bude fungovat sekce ministra pro digitalizaci. Bude primárně vytvářet dlouhodobé strategie a ve spolupráci s Legislativní radou vlády by měla zastřešovat tzv. digitální RIA. Jde o posuzování předkládaných zákonů a jejich novelizací z hlediska digitalizace. Uvedu primitivní příklad. Stane se, z neznalosti, že nějaký legislativec do návrhu zákona napíše, že úřad třeba něco bude zasílat e-mailem. To je samozřejmě proti všem standardům komunikace se státem. Takže je jen potřeba upozornit, že místo e-mailu tam patří datová schránka. Takových věcí se v předkládané legislativě vyskytuje spousta.
Krátkodobě i dlouhodobě je velmi důležité, že chceme rozšířit pravomoci hlavního architekta zejména v oblasti posuzování projektů. Kromě toho, že se rozšiřuje šíře témat, která bude architekt posuzovat, se mění také to, kdy to bude dělat. Dnes projekty posuzuje jen těsně před tím, než se vypíše výběrové řízení. Ale už se neprověřuje, jestli projekt nakonec nedopadl jinak, než bylo v zadání. Navíc se projekty velmi často dostanou k posouzení až ve chvíli, kdy už je napsaná zadávací dokumentace a pro obě strany je velmi složité v ní dělat změny. Navrhujeme proto rozšíření etap, kdy by architekt měl projekty posuzovat. A neměl by to být formální proces.
První fáze začíná, když úřad přijde se záměrem projektu. Stačí tři stránky a může začít diskuse s hlavním architektem o tom, kterým směrem chce projekt jít, hlavní přínosy, zacílení, vztah k okolí, uživatelský průzkum a na co by se nemělo zapomenout. Druhá fáze je ta současná, to znamená, že už je napsané zadání a může se jít víc do detailu. A třetí fáze přichází těsně před spuštěním, je to něco jako kolaudace domu. Prostě se kontroluje, zda bylo skutečně postavené to, co bylo v projektu. Hlavní architekt by tak měl mít větší kontrolu nad celým vznikem projektu.
A dál bude platit, že bez „razítka“ hlavního architekta projekt nemůže pokračovat?
To se nemění. Už dnes platí, že když projekt nemá posvěcení hlavního architekta, nesmí se na něj vynaložit peníze. To bude dál fungovat stejným způsobem. Ono se nikdy nestalo, že by architekt „nedal razítko“. Cílem není projekty zařezávat, ale vzájemnou diskusí dojít k rozumnému řešení. Ano, byly situace, kdy si úřady přehazovaly projekty s hlavním architektem sem a tam třeba pětkrát, než došly ke společnému řešení, ale architekt vždycky nakonec souhlas dal. Vlastně systémem „learning by doing“ průběžně vzdělával, jak má enterprise architektura vypadat, a postupně tuto znalost předával dál, v čemž odvedl neuvěřitelný objem práce. Teď se „jen“ jeho záběr rozšíří, ale princip musí zůstat stejný, rozšířený na celou DIA. Definovat vizi, spolupracující formou ji prosazovat a vzdělávat formálně i formou learning by doing.
ČLÁNKY DO MAILU