Viděli jste film Jobs? Předpokládám, že už dávno. Já teprve teď, v téměř prázdném sále multiplexu. Odešel jsem zklamaný a zamyšlený, jenže si nejsem jist, jak ten pocit popsat a zdůvodnit.
Tvůrci se očividně snažili natočit skutečný životopis Steva Jobse – do té míry, do jaké to je přijatelné pro film s komerčními ambicemi. Povedlo se jim to možná až příliš dobře, protože hlavním dojmem je nuda – buď se tam pracuje, nebo schůzuje. Počítačový průmysl není příliš fotogenický a korporátní zasedačky už vůbec ne. Kdo Jobsův životopis nezná, odnese si dojem, že ten člověk byl sobec, cynický manipulátor, pěkná svině a odvážný obchodník.
Což všechno v různé míře skutečně byl, ale nejen to; takových jsou totiž v jakémkoli byznysu mraky a filmy se o nich netočí, není proč. Jobs byl vizionář. Tohle slovo je strašlivě nadužívané, hodí se na jednoho z tisíce těch, kdo tu nálepku dostali, na něj však ano. Uhodl, jak by mohla vypadat budoucnost, a pak se snažil, aby do ní pronikl jako jeden z prvních, aby ji zpřístupnil komukoli. A aby za to dostal náležitě zaplaceno. A povedlo se mu to.
Tou budoucností byl osobní počítač, s důrazem na slovo osobní. Na rozdíl od veškeré konkurence, která namísto toho vymýšlela a vyráběla osobní počítače. To je něco úplně jiného.
Steve Jobs předběhl svou dobu o nějakých padesát let. To, co si představoval v roce 1977 (a snažil se to vnutit světu, protože to je to, co vizionáři dělají s věcmi, které si představují), se naplnilo až v posledních letech: počítače ve většině domácností Západu, počítače, na které nemyslíme jako na počítače. Myslím, že ta příšerná paličatost a sebestřednost částečně vycházela z toho, že on prostě věděl, jak to dopadne a neměl trpělivost s těmi, kdo to nevěděli a odmítali chápat.
Mám ostatně podezření, že byl ještě bezohlednější a nesnesitelnější, než jak ho film ukazuje. Tak to chodí. Edison, Einstein, von Neumann, Feynman a kdekdo taky nepatřili zrovna k měšťáckým morálním vzorům. Neříkám, že jejich velikostí lze automaticky všechno omluvit, říkám, že to jde jedno ruku v ruce s druhým, zákonitě.
Převyprávět něco takového filmovou řečí je asi těžké. Stálo by to ale za druhý pokus, protože na Jobsově životě opravdu nejsou hlavní ty zasedačky, intriky a zlaté padáky. (Ani pro něj to nebylo nejpodstatnější, natožpak pro nás diváky.) Hlavní je ta úporná touha změnit svět, která mu částečně vyšla (počítač je osobní v plném smyslu slova), částečně nevyšla (zas tak moc se nestalo) a částečně ji zastínily peníze (Apple je nejhodnotnější firmou světa, akcionáři se radují a chtějí se radovat i nadále). Tohle je konflikt, který by měl být vidět ve filmu, tohle je velké téma dneška: kolik lidí je v takovém postavení a má takovou odvahu, aby prosadili zřetelně bláznivý nápad? Jaké budou jeho vedlejší důsledky? První Macintosh takovým nápadem byl. První iPod ostatně taky, na trhu zaplaveném organizéry, PDA a kapesními přehrávači hudby.
Mimochodem, zde se dá namítnout, že Jobs vlastně nic nevymyslel – kromě marketingu. Nebyl technik. Apple II postavil Wozniak, Macintosh dal dohromady tým tažený Atkinsonem a Hertzfeldem. Při vší úctě k nim: rozhodující byla ta vize. Nebýt Jobse, byly by to zas jen počítače. Takhle se z nich stala budoucnost, naše přítomnost. Kterou samozřejmě netvoří jen Apple, ale tam to začalo.
Nic z toho v tom filmu není. A kdyby byl aspoň zábavný, což nebyl, mimoděk by připomínal spíš Život Briana než jednu z opravdových legend moderní doby.
ČLÁNKY DO MAILU