Většina časopisů patří mezi spotřební zboží, doslova rychloobrátkové. Smysl existence jednotlivých vydání je kratší než jejich periodicita. Jen se zajděte podívat do trafiky na stále se obměňující a přesto stále stejnou přehlídku jasných barev a zbytečných slov; když se tam nedopatřením zamyslíte o trochu víc, než je zdrávo, pocítíte mrazivý dotek marnosti. Tedy přesně to, před čím vás ten radostný ohňostroj banalit má uchránit.
Někdy se ale něco přihodí a stane se zázrak.
Protože časopis ve své nejlepší podobě — extrémně vzácné — není jen sadou textů a obrázků, ale něčím dočista jiným. Manifestem. Gravitačním centrem generace. Magnetem, který přitahuje lidi, jež něco spojuje, aniž to donedávna věděli. Prostorem, kde probíhá tvorba i spory o ni, prostorem, kde se formuluje společný postoj. Takový časopis je vlastně duch doby, jenž se na chvíli zhmotnil v podobě papíru a tiskařských barev.
Třeba Rolling Stone ve svých prvních letech, v éře Woodstocku, květin ve vlasech a hořících povolávacích lístků. Nebo české Literární noviny v sedmašedesátém. Nebo Wired, kterému je právě teď dvacet let.
Časopis Wired pravděpodobně znáte, jestli ne jeho papírovou (či tabletovou) podobu, pak určitě jeho web. Obsahově se nachází v průsečíku digitálních technologií, popkultury a umírněně liberálních (v americkém smyslu slova) politických postojů, což je směs namíchaná přesně pro zmlsané jazýčky mladých a úspěšných po celém světě. Je to velmi dobrý časopis, což umožňuje snadno přehlédnout, že kdysi to býval výborný časopis. Neobyčejně výborný. Zjevení; vzkaz, který každý měsíc přilétl strojem času z budoucnosti.
Historii časopisu Wired si můžete přečíst sami (a udělejte to; skvělý příběh). V jeho gravitačním poli působili nebo ještě působí lidé jako William Gibson, Bruce Sterling, Kevin Kelly, Nicholas Negroponte, Lawrence Lessig, John P. Barlow — ti, kdo v kabelech, přepínačích a paketech dřív než jiní rozpoznali příběhy, důsledky a politickou sílu.
Wired v lecčems dluží hodně své velké inspiraci, publikaci Whole Earth Catalog, kterou v roce 1968 založil Stewart Brand a která s různými výkyvy a pauzami vycházela až do devadesátých let. Odlišil se však od samého začátku důrazem na počítače a sítě, kde se nezajímal většinou ani tak o to, jak fungují, ale k čemu jejich fungování povede. Co udělá s ekonomikou, kulturou, bezpečností, se vztahy mezi lidmi.
To vše dávno před Facebookem, dávno před Googlem a koneckonců dávno před všeobecně dostupným internetem. V původní redakci byly psací stroje a grafici skutečně pracovali s nůžkami, lepidlem a retušovacími štětci. Všechno v časopisu však jasně mluvilo řečí budoucnosti — tou, ve které Barlow v roce 1996 formuloval nabubřelou, praštěnou a krásnou Deklaraci nezávislosti kyberprostoru: „Vlády průmyslového světa, vy znavení obři z masa a oceli, přicházím z Kyberprostoru, nového domova mysli…“
Znělo to skvěle. Rezonovalo to s podobně naivními, ale inspirativními představami té části generace, která viděla budoucnost v práci s digitálními technologiemi. Nejen v Americe. Tam, kde jsem tehdy pracoval, jsme se od roku 1994, kdy jsme Wired objevili, prali o každé nové číslo, když nám ho pošta doručila, diskutovali o něm, snažili se leccos napodobit, domyslet, adaptovat. Dokonce jsme jednali o licenci na českou jazykovou mutaci a dodnes je mi líto, že se to nepovedlo.
Nevěděli jsme tehdy, že zakladatelé časopisu Wired mají dočista jiné starosti. Jejich magazín tou dobou měnil majitele, nakonec se stal součástí velkého vydavatelského domu Condé Nast a z polohy někdejší vizionářské digitální anarchie se přesunul do kvalitního mainstreamu. Prošlo mu to ze dvou důvodů: za prvé, Wired dělali a dělají velmi chytří lidé, kteří si riziko spojené se změnou orientace uvědomovali předem a dovedli s ním pracovat; za druhé, i jejich původní čtenáři postupně přecházeli do mainstreamu. Zestárli o deset let, ubylo vlasů a iluzí, přibylo dírek v pásku a čísel na bankovních účtech, u někoho do minusu, u jiného do plusu.
Wired už není manifestem žádné generace. Těm, kdo s ním vyrostli, je čtyřicet a více; pozdě na manifesty, pozdě na rock'n'roll. Je ostatně dost možné, že Wired byl posledním svého druhu. Převratné generační časopisy budou vznikat i nadále, ale už možná ne na papíře.
K čemuž Wired jako inspirace, jako zdroj odvahy pracovat na nemožném, sám vydatně přispěl. Co chtít víc?
ČLÁNKY DO MAILU