No ty vole! Možná se úplně třepete, abyste to nemuseli číst. Anebo ne, protože téma je lákavě skandální, ať už o něm ten vůl napíše co chce.
Nemusel by možná psát vůbec nic, protože jeho názor se velmi blíží tomu, co brilantně shrnul Petr Fischer na iHNED.cz: „Způsob mluvy a přemýšlení, který vládní trojice prezentovala, je [důsledkem] snadnosti, lehkosti a uvolněnosti komunikace, která patří k infantilizačním trendům moderních společností.“
Otázka příčiny a následku stojí za zamyšlení. Kým je společnost infantilizována, zdětinšťována? Především médii, kým jiným. (Médii v nejširším smyslu slova, v mcluhanovském.) Proč jsou média naladěna na tuto notu? Protože to tak lid chce. Tedy slepice a vejce? Kdepak; mluvíme o rekreačních drogách, nabídka tedy vytvořila poptávku, ne opačně.
Forma je důležitá. Trojice ministrů hovořící v parlamentu jazykem fotbalové šatny, nadto o věci, která by obzvlášť zasluhovala trochu důstojnosti, působí trapně. Co je trapné, bývá výtečným zdrojem humoru. Humor, zejména ten na středoškolské úrovni, mainstreamová média milují, protože jejich publikum činí totéž. V předminulém desetiletí teoretici vážně debatovali o tom, zda právě vynalezený infotainment povede k úpadku společnosti. Otázka dosud není vyřešena, s jistotou však lze konstatovat, že podíl info- složky na mixu informací a zábavy klesá k nule. Za hromového potlesku, řekla by Padmé Amidala.
Ale důležitější je obsah. Podstatou infantilizace není jazyk, styl, forma a koneckonců jí nutně nemusí být ani hloubka zpracování. Je jí výběr priorit, stanovení agendy. Média mohou jít po snadných a povrchních věcech, anebo mohou volit těžká a důležitá témata. Své postavení v rámci tohoto spektra si volí vědomě.
Podle znalců parlamentního vysílání tuhle legrácku ČT poslala do světa víceméně automaticky, bez aktivní volby. Budiž. Kdyby tu volbu měla, bylo by správné ministerské žblepty šířit? Nejspíš řeknete ano a máte na mysli otevřenost, kontrolu nad politiky. Jděte jim po krku. Dělají to za naše peníze. A tak dále.
Jenže, přátelé, tohle jim nevadí. Z nějakého tyvole se u nás nestřílí. Česká společenská norma rozhodně není přecitlivělá. Diskusi o tom, zda by měla být, si klidně odpusťme, není k ničemu. Klausovo pero, Zemanův pád ze schodů — zasmějeme se a jede se dál. Pro „viníky“ to vlastně je pohodlná úniková cesta. Za tyhle džentlmenské (ehm… ale ano, tak to velká část společnosti bere: je jako my, mluví upřímně, na nic si nehraje) delikty je mnozí ještě pochválí. A v jejich mediálním stínu zaniknou opravdu nepříjemné otázky, které buď novináři ani nepoloží, nebo si publikum odpovědí nevšimne. Postoj k dění na Ukrajině? Personální změny ve státních firmách? Těžební limity? Romská otázka? Ano, píše se o tom, ale je to šum v pozadí, ne velké téma. Média nemohou tyto otázky vyřešit. Je však v jejich moci nastolit je, anebo zamést pod koberec.
Je častou taktikou vyčítat někomu, kdo dělá A, že místo toho nedělá B. Mnohdy jde skutečně o demagogii. Myslím, že v tomto případě ne. Místa, která opravdu ještě někdo sleduje – hlavní zprávy velkých televizí, první stránky deníků – jsou vzácná právě proto, že mají k dispozici pozornost publika. Solidní média by měla využívat tento svůj vliv k prosazování solidních témat. Což by znamenalo obětovat část místa věnovaného zábavné infantilizaci. Tím nemyslím – probůh! – nějak ji zrušit nebo omezit. To bych se neodvážil. Jen poprosit, ať maličko uhne stranou.
ČLÁNKY DO MAILU