Pan Jan Korytář, bývalý primátor Liberce, vyvěsil na své zdi na Facebooku fotografii zpodobňující nahou ženu s dvěma dětmi. Roboti Facebooku mu ji smazali. Pan Korytář ji vyvěsil znova, smazali mu ji znova. A rozpoutala se diskuse.
Historie zakazování této fotky nezačala panem Korytářem. Facebook ji nejprve ze všeho smazal její autorce, americké fotografce ruského původu jménem Anastasia Chernyavsky, která sérií svých autoportrétů-aktů s dětmi dokumentovala své těhotenství a mateřství. Smazání vyvolalo trochu publicity, protože mnozí považují fotografii za něžnou, půvabnou a uměleckou (což je věc názoru); ne však příliš mnoho publicity, protože pravidla Facebooku, pokud jde o zobrazení intimních partií, jsou jasná a dobře známá, takže se nestalo nic překvapivého. Celá série je k vidění na webu autorky a leckde jinde na internetu. Na Facebooku většinou ne; někteří z těch, kdo ji tam zkusili sdílet — bylo jich hodně a jistě nějací ještě přibudou, z té fotky se stává symbol boje proti Velkému Bratru — přišli o účet. Pan Korytář má štěstí, jemu se to nestalo.
Diskuse, jak to obvykle v podobných případech bývá, se točila hlavně kolem svobody slova. Co si to ten Facebook dovoluje cenzurovat své uživatele a porušovat tím jejich ústavní práva? A proč aspoň nerozlišuje umění od pornografie?
Svoboda slova je pojem, jemuž lidé s postupující digitální kulturou rozumějí čím dál tím méně. Hlavní, co je třeba pochopit, je toto: moje právo na svobodu slova nezakládá nikomu jinému povinnost zveřejnit moje názory. Právo být publikován neexistuje. Každý má ovšem právo řečnit na veřejnosti, když si přinese svou bedýnku od mýdla, psát na web, když si pořídí svůj vlastní, vydávat časopis, když na to má peníze atd. Médium, které odmítá publikovat to či ono, není v rozporu se zákonem a neporušuje ničí práva. Mluvit o cenzuře je v takovém případě nesmysl (ovšem celkem častý nesmysl).
Facebook je z tohoto hlediska médium jako každé jiné. Má svoje pravidla, s nimiž explicitně souhlasil každý, kdo si kdy zřídil účet. Ta pravidla jsou jednak značně asymetrická — Facebook může skoro všechno, uživatel skoro nic — jednak kulturně odlišná od toho, co my vnímáme jako normální. Americká prudérnost je pro většinu z nás stejně nepochopitelná jako naše — nebo třeba německá — tolerance nahoty pro většinu Američanů.
Pravidla určuje majitel, ač to zní trapně konzervativně a neodpovídá duchu doby. Pro tu je daleko příznačnější, že člověk přijde, na půl huby pozdraví, sedne si ke stolu a začne se domáhat, aby všechno bylo podle jeho norem a představ. Leckde to zabere, ne všude. Do nekuřácké restaurace také nesmíte se zapálenou cigaretou. Nedá se nic dělat, buď po dobu svého pobytu respektujte pravidla, nebo tam nechoďte. Tím spíš, že Facebook je zadarmo, jeho uživatelé de facto nejsou zákazníky, nemohou se domáhat něčeho výměnou za své peníze.
Dá se ovšem pochopit, proč se tohle všechno čím dál tím častěji posuzuje mylně, proč jsou lidé ochotni se hádat do krve, že mají na Facebooku právo publikovat cokoli. Facebook totiž vypadá jako veřejný prostor. Nepřipomíná časopis, kde si redakce vybírá, co otiskne a co ne. Připomíná náměstí, kde můžete mluvit dle libosti (ale mimochodem, svléknout se nesmíte ani tam). Vypadá jako prostor vymezený jen zákonem a žádnými dalšími pravidly, což je ale omyl.
A je to široce sdílený omyl, protože odpovídá našemu intuitivnímu pohledu. Tím, jak Facebook funguje, vytvořil přesvědčivou iluzi veřejného prostoru. (Což je přesně to, čeho dosáhnout chtěl!) A protože tu iluzi sdílí miliarda uživatelů, nelze ji — ač je mylná — brát na lehkou váhu.
Většina lidí se totiž řídí emocemi. Začnou v takové situaci bránit nejen tu nešťastnou svobodu slova, ale také právo na krásu, na volné vyjádření sexuality a tak dále. Zakázat fotku maminky s dětmi jim připadá necitelné — můj názor je, že umělecká hodnota je nevalná a vystavovat veřejně své děti nahé není nejlepší nápad, ale právě to už je za hranicí rozumové argumentace. Není racionální předpokládat, že lidé jsou racionální. Facebook nebude zřejmě nijak zvlášť postižen aférou Prism, protože je příliš vzdálená a abstraktní — nejsem terorista, proč bych se měl bát, řeknou si skoro všichni. Ale zakazovat dojemné kýče, to mu může ublížit šeredně.
(Inspiraci k tomuto textu dodali svými příspěvky na Facebooku především Jan Korytář, Ivo Minařík, Olda Neuberger, Radek Novák a Marek Prokop. Díky!)
ČLÁNKY DO MAILU