Co je blízké, to máme ve zvyku mylně pokládat za důležitější. Ale přesto: zdá se, že na pozornosti, kterou vzbudil Snow Fall, obsáhlý materiál (slovo „článek“ se nijak zvlášť nehodí), jenž vyšel před dvěma týdny v The New York Times, něco je. Mohla by to být jedna z největších mediálních událostí roku, který právě skončil.
Snow Fall má na první pohled k takovému uznání pramalé předpoklady. Jde o popis události, která se stala v únoru 2012 a měla jen lokální význam. Větší skupina lyžařů se vydala na horskou túru v Kaskádovém pohoří, nedaleko od města Seattle ve státě Washington. Čtyři z nich smetla lavina, jeden přežil, tři zahynuli. Ovšemže jde o tragickou příhodu, ale jak známo, takové (a někdy daleko horší) se každoročně stávají bezmála v každém lyžařském středisku na světě. Zejména tam, kde se nejezdí na sjezdovkách, ale free stylem ve volné přírodě, což byl tento případ; je to krásnější, ale nebezpečnější.
Tragédie v Tunnel Creek by se víceméně ve stejném scénáři mohla odehrát třeba v Krkonoších (i nadmořská výška je zhruba stejná — žádné velehory). Sotva byste z toho vyždímali víc než třicet normořádků do celostátního deníku, ledaže by mezi obětmi byl někdo slavný.
To, oč běží, je pochopitelně způsob zpracování. Multimediálních propojení textu, videa a animací jsme už všichni viděli mnoho, ale na tohle se v každém případě podívejte. A pečlivě. Nechte to na sebe chvíli působit a pak se teprve zamyslete nad technikami, jimiž autoři dosáhli tak výjimečné kombinace emocionálního zásahu a informační hloubky.
Skutečně autoři, nikoli autor. Pod článkem je sice podepsán reportér John Branch, ale v závěrečných „titulcích“ najdeme dalších šestnáct jmen, z toho jedenáct lidí pracovalo na grafice a designu. To je celkem dost i na The New York Times a dává to tušit, že náklady na tento druh žurnalistiky jsou enormní.
Výsledek ale stojí za to. Hlavní je, že efekty nepůsobí samoúčelně, forma je v souladu s obsahem a obsah není triviální. Dá se číst jako napínavá reportáž, ale vyznění je hlubší. Je to příběh o člověku a horách, o přehnaném sebevědomí a zrádné skupinové psychologii. Nešlo totiž o žádné náhodné turisty. Do jednoho byli zkušení, v několika případech šlo o profesionální instruktory, terén výborně znali, mnozí byli místní. Kdyby se to bralo jako sportovní utkání mezi člověkem a přírodou, lepší tým se nasadit nedal.
A o to jde, ukazuje reportáž. Pobyt v horách není sportovní utkání. Nejde o souboj s přírodou. Možná jde o souboj se sebou samým — každopádně je to fráze, kterou lyžaři a horolezci rádi používají — ale i s tímto pohledem je potřeba zacházet opatrně. Když jste motivováni vítězstvím nad sebou, máte důvod jít do rizika, zvětšovat ho. V zásadě ale platí, že v horách, stejně jako v jakémkoli jiném extrémním přírodním prostředí, jsme vždy na zdvořilé návštěvě, kde se vyplatí respektovat pravidla hostitele.
Což dnes zapomínají i profesionálové, a to je nová věc. Předchozí generace instruktorů, horských vůdců a záchranářů to většinou věděly. Na přehnaném sebevědomí mají určitě svůj podíl technologie. Jejich hodnota je nesporná — onu jedinou osobu, která se dostala zpod sněhu živá, zachránil lavinový airbag — ale je troufalé myslet si, že se tím nějak mění rovnováha sil. Prohlédnete si animaci padající laviny v reálném čase (!). Třináct tisíc kubických metrů sněhu, pět tisíc tun, 80 kilometrů za hodinu. Proti tomu stojíte. Chviličku.
Skoro nic z toho v tom článku nenajdete — ne doslova. Ale o tom všem přesto zcela zřetelně je, jen to říká jemně, decentně, v podtextu. Dělá vše pro to, aby vás přiměl přemýšlet. Obsah a forma, obsah a forma!
Branchova reportáž je skvěle napsaná (a natočená), říká si celkem hlasitě o Pulitzerovu cenu, to ale neznamená, že se podobná žurnalistika dá dělat jen s obrovským rozpočtem a zázemím nejlepšího deníku na světě (i když to samozřejmě nemůže uškodit). Důležité je správně pochopit, co všechno dnešní mediální technologie umožňují, neaplikovat je mechanicky, neuvažovat v pojmech dvacátého století.
Něco mi říká, že letos uvidíme víc podobných výkonů, a třeba i u nás. Nadchází zlom, kdy se menšinová kvalitní žurnalistika oddělí od většinové levné. Místa na trhu je dost pro obě dvě, ale oběma prospěje, když si dají sbohem. Projekty pro náročné publikum mají zelenou, zářivější zelenou než kdy dřív.
Analytik a publicista Petr Koubský se na Lupě nad děním ve světě nových médií zamýšlí každou středu. Jeho sloupek jsme nazvali Medián – vychází v prostřední den týdne, věnuje se médiím a rozhodně není průměrný. Ať je vám dobrým průvodcem po online mediálním světě.
ČLÁNKY DO MAILU