„Nech to už být, stejně to nikdo nečte,“ říkávali jsme si navzájem v redakci měsíčníku, jenž býval mým osudem, když něco vázlo — někdo se moc dlouho páral s textem, korekturou nebo grafikou a termín hořel. Pochopitelně to byla ironická nadsázka, pochopitelně jsme se snažili být precizní a pochopitelně jsme věřili, že to někdo čte. A vnímá a přemýšlí. A že jich je co nejvíc, i když pomalu, ale neúprosně klesající prodej nám přinejmenším od roku 2000 říkal opak.
Tohle ale nebude úvaha o úpadku tištěných médií.
Chci se zamyslet nad něčím obecnějším: vlivem a dosahem psaného slova vůbec. Lidé, kteří píšou, berou své texty — a tím také sami sebe — přehnaně vážně, to je známá věc, stará věc (už staří Římané atd.) a sotva překvapivá. Dnes ale berou sami sebe přehnaně vážně i ti, kteří to ještě čtou. Odtud vášnivost některých diskusí. Přátelé, poslyšte: jsme zanedbatelná menšina.
Před pár dny tu bylo slavné výročí bratrské okupace. K zajímavějším aspektům Pražského jara patří to, že tehdy mělo psané slovo váhu. Když ne jedno, tedy například Dva tisíce slov určitě; tento manifest (mimochodem, z dnešního hlediska až neuvěřitelně krotký) napřed přispěl k radikalizaci situace (přesněji řečeno, spíše k radikalizaci těch, kdo změny nechtěli, než těch, k nimž se text obracel), později se podle postoje k němu třídila společnost na úspěšné zbabělce a ostatní. Kus textu, který hýbal dějinami — budiž, lokálními, na dvacet let, ale stejně! Anebo si připomeňme pětadevadesát Lutherových tezí, které přibil nebo také nepřibil o Dušičkách roku 1517 na kostelní vrata; text, který převrátil Evropu, neboť v důsledcích vedl k třicetileté válce a jiným srážkám.
Je to možné ještě dnes? Může mít nějaký text masový vliv?
Lze si snadno domyslet, proč ne: kvůli množství. Psaného slova je příliš. Dá se snadno vytvářet a šířit. Času na jeho čtení je však stále stejně. Ba dokonce méně, protože přece máme víc rozptýlení, zábav i vážných věcí než kdykoli dříve. Důvod je společný a jediný, je jím digitalizace médií (nepřesnou, ale běžnou zkratkou: internet).
Každý může mluvit, ale nikdo neposlouchá. Není čas. I to okřídlené too long; didn't read raději zkracujeme. Nakonec, celý tento článek by se klidně mohl jmenovat TL;DR.
Možná však jen není dnes co závažného říci. Hůř; bylo by, ale nikdo to nesvede. Tento výklad se mi nelíbí, těžko se ho však zbavit přinejmenším jako možnosti.
Skrývá však v sobě zároveň jistou naději. Rozhodné vyjádření může být tak stručné, že pronikne všemi filtry. Když se po okupaci ptali Ludvíka Vaculíka, zda by napsal Dva tisíce slov znovu, když vidí, k čemu to vedlo, odpověděl údajně: ne, napsal bych jen tři.
ČLÁNKY DO MAILU