Mohu sem vůbec ještě psát něco o médiích, když teď jedno vydávám? Jsem důvěryhodný asi jako Babišovo lustrační osvědčení. Jenže český internet je malý, každý se zná s každým, většina lidí je nějak propletena osobními a obchodními vazbami. Konflikt zájmů je spíš pravidlo než výjimka. Je to stísněný a přelidněný prostor, když se zkusíte v posteli otočit na druhý bok, vrazíte do někoho, koho znáte z webu, a porota Křišťálové Lupy musí dávat pozor, aby nezvolila sama sebe — ne ze zlého úmyslu, ale čistě omylem.
Anebo to možná jen tak vypadá.
Motám se kolem počítačů třiatřicet let. Po celou tu dobu se zájmem pozoruji stálý trend: prostor, který napřed patřil jen odborníkům, se otevírá stále širším skupinám lidí. Další a další činnosti se zjednodušují do té míry, že jsou přístupné každému. Příkladem, který uvádím nudně často, je DTP. Vzniklo s nástupem osobních počítačů, do té doby se nedalo mluvit o DT čili „desktop“, byl to prostě polygrafický průmysl a jeho jednotlivá odvětví. Úprava a sazba tiskovin se dostala ven z tiskáren do rukou grafických studií a nadšených jednotlivců.
Žehralo se přitom na úpadek řemesla a kvality, spíš právem než naopak, dlouhodobě se však především rozšířil prostor. Dnes se do něj vejdou domácí patlalové i profíci. Těm druhým vznikají pod rukama nádherné knihy stejně jako dřív. Většina patlalů je poměrně účinně pacifikována přednastavenými vzory a šablonami v editorech, prezentačních a malovacích programech. Kdo se jich drží, ten zas tak moc nezkazí. A drží se jich skoro každý, protože to pak jde rychle a bezpracně. Problém tak představují pouze patlalové pilní, ale tak to bylo vždy a ve všem, a bude tomu tak i nadále.
K zapamatování: profíci o chleba nepřišli. Ti lepší dělají zas špičkové řemeslo, jen se museli naučit novým postupům, ale to udělali rádi; profík přece nechce stát na místě. Ti horší se stali lepšími patlaly a vede se jim často báječně.
Od té doby se to zopakovalo ve více oborech. Před týdnem se rozloučil Reflex se svým slavným fotoreportérem Janem Šibíkem. Jiný český fotožurnalista Radek Burda to tvrdě a chytře glosoval zhruba ve smyslu: nač jsou dnes drazí reportéři, když v každé konfliktní zóně pobíhají nějací místní kluci s foťákem v mobilu? Což je samozřejmě pravda.
Totéž se týká textů. Co vlastně chce dnešní čtenář? Myslím, že většinou dvě věci: zábavu a rychlost. Podejte nám to maximálně stručně a aby u toho byla legrace nebo nahota nebo oboje! Občanská a poloprofesionální žurnalistika dovede tyhle požadavky splnit stejně dobře, jako v devadesátkách dovedl každý, kdo někde ukradl Corel Draw, vysázet na počítači reklamní leták. Můžete stokrát křičet, že kvalita jde dolů, ale je vám to houby platné, protože kvalita ve vašem smyslu slova není to, po čem tu je poptávka.
Jan Šibík nemůže soutěžit s filipínskými kluky, protože od teď už vždy prohraje. Umělecký grafik nemůže soutěžit s novopečeným majitelem vektorového kreslítka, protože vždy prohraje. Když píšete, nemůžete soutěžit třeba s tímhle (děkuji za tip Marku Prokopovi) — vyšší kvalita je lhostejná a cenou prohrajete. A český internet už není malý a přehuštěný, je na něm nějakých šest milionů lidí a má velikost celého území republiky.
A mnozí z těch šesti milionů si něco vytvářejí – v hrozné kvalitě dle měřítek nás kluků a holek, co spolu mluvíme a vrážíme do sebe, když se otáčíme, jsouce namačkáni v Praze a v Brně na pořád té samé permanentní konferenci. Ale vytvářejí. Mimibazar žije a na posměšky kašle a prohraje to s ním nejen Pohlreich a Vaněk, ale dokonce i Babica.
Prostor se rozšířil. Obsah může a bude tvořit každý. Profíci mají dvě možnosti. Ty stejné jako vždy: buď se člověk stane lepším patlalem, nebo půjde a vymyslí něco nového a naučí se to a bude to dělat. A pak se to celé zas zopakuje.
Takže to nakonec bylo přece jen o médiích a střetu zájmů jsem se nejspíš nevyhnul.
ČLÁNKY DO MAILU