Aaron Gibson bohužel není nejlepší řečník. Jeho úvodní přednáška na konferenci New Media Inspiration 2014 si zasloužila mnohem více pozornosti, než kolik se jí dostalo. Když už ne kvůli detailům obsahu, pak určitě kvůli kulturní propasti, kterou mimoděk odhalila.
Aaron pracuje jako vývojář na projektu Tor. Odborná veřejnost jistě dobře ví, že jde o nástroj zaručující téměř dokonalou internetovou anonymitu. Funguje na principu opakovaného šifrovaného přesměrování, takže cestu mezi požadavkem a jeho splněním, mezi klientem a serverem, nelze vystopovat.
Otázka zní, k čemu je to dobré. A právě zde leží ta propast. Aaron zřetelně nechápal, proč by takovou samozřejmost měl někomu vysvětlovat. Docela podstatná část publika zas nechápala, proč usilovat o anonymitu ve veřejném prostoru, kde se stejně většinou podepisujeme svým vlastním jménem, vystupujeme pod ním na sociálních sítích, platíme v obchodech, máme elektronické bankovnictví… a všude, kde to dává smysl, máme přiměřené nástroje k zajištění důvěrnosti informací, jen je používat.
Když na něco plácnete nálepku, obvykle to zjednodušíte přespříliš. S vědomím tohoto rizika vytahuji štítky s označením: přístup aktivisty versus přístup konzumní společnosti.
Před Snowdenovou aférou bylo možné tvářit se, že nevíme, zda nás doopravdy někdo odposlouchává, zda o nás systematicky shromažďují data a metadata za účelem použití kdykoli v budoucnu. Dnes nemůže nikdo říci, že neví — ledaže by si pořídil velkou hromadu písku a důkladně si do ní zahrabal hlavu. Dnes musí takový člověk říci: vím a nevadí mi to.
To není úplně hloupý postoj. Především je racionální. Bojovat s větrnými mlýny je přece ztráta času, energie a často též dobré pověsti. Méně pateticky řečeno, když přistoupíte na pravidla hry, bude vám internet dobře sloužit. Cloudové služby máte zadarmo, v obchodech dostanete personalizovanou nabídku, občas i slevu, všechno je přívětivé a pohodlné, ovládání stále snazší. Miliony chytrých lidí po celém světě si lámou hlavu, jak ještě lépe uspokojit vaše potřeby a zajistit, abyste jich měli co nejvíc. Nejste naivní, samozřejmě víte, že „když je služba zadarmo, zbožím jste vy“, ale co má být? Nebolí to, neubližuje mi to, je to přijatelný způsob, jak financovat internetovou ekonomiku. Protože — jak jinak? Máme si snad platit, byť zlomkem haléře, každé použití vyhledávače?
Takže Oni o nás vědí stále více. Různí Oni: primárně ti, jejichž služby používáme, sekundárně další Oni — ti, kteří těm prvním data ukradnou, zabaví jim je jménem zákona, nebo je od nich koupí. To všechno se neustále děje.
Má nám vadit, že na nás Oni vědí kdeco? Jaké stránky si prohlížíme, kdo jsou naši přátelé, jak často s nimi komunikujeme, kde a kdy cestujeme, za co jsme ochotni utratit víc a za co nic? To není řečnická otázka, to je velice konkrétní dilema.
Na konzumní straně kulturní propasti se znovu a znovu v nejrůznějších převlecích (protože nahá už vypadá nepřijatelně) objevuje věta: poctivý se nemá čeho bát. (S nevysloveným dodatkem: a kdo je nepoctivý, dobře mu tak.) Aktivisté mají jako odpověď zas svou chytlavou frázi: svoboda je nedělitelná, buď je pro všechny, nebo pro nikoho.
Obě ta tvrzení jsou mylná. Společenská definice toho, kdo je „poctivý“, bezúhonný, se může změnit přes noc. Byly časy, kdy byl zločin být Židem, pak zas příslušníkem buržoazie, anebo prostě nezávisle uvažujícím člověkem. I dnes je spousta věcí, které nejsou nezákonné, stigmatizující však ano: homosexualita, příslušnost k národnostní menšině. (A nezákonnými se klidně mohou stát.) A ještě něco navíc: společnost, která by kriminalitu snížila k nule, by nutně byla hrůzostrašná.
Nedělitelnost svobody je bohužel také iluzorní. V každé společnosti je a bude vrstva, která si dovede široký rozsah svobod zařídit, koupit nebo ukrást — bez ohledu na oficiální pravidla. Nezmění to ani revoluce, což bylo možné během dvacátého století na našem území několikrát sledovat v poutavém přímém přenosu. Vždy bude vrstva těch, kdo svobodu pro všechny nepotřebují, neboť sami pro sebe ji mají.
Když byl internet hodně mladý, připadal leckomu jako nová říše svobody. „Vlády průmyslového světa, vy unavení obři z masa a oceli, přicházím z Kyberprostoru, nového domova mysli. Ve jménu budoucnosti žádám vás, náležející minulosti, abyste nás nechali na pokoji. Nejste mezi námi vítáni. Nemáte svrchovanost nad místy, kde se scházíme.“ (John Perry Barlow, 1996.) A dneska — Google, Amazon, Alza, elektronické bankovnictví a internetový marketing. To jsme se zasmáli nad naivitou starých časů, že?
Proto je a musí být svobodný software. Proto je a musí být PGP, Tor, Hyperboria. Technická struktura internetu je i nadále decentralizovaná, což mnoha lidem znemožňuje spatřit, že jeho mocenská a obchodní struktura je už dávno centralizovaná. (Kolik vyhledávačů používáte?) Proto je krátkozraké říkat, že anonymitu nepotřebujeme. Potřebujeme ji především jako potenciální možnost! Potřebujeme ji — i za tu cenu, že se vždy bude používat také k nelegálním aktivitám. K tomu se občanská práva v reálném světě zneužívají také a přesto zpravidla nevoláme po jejich omezení. (Pardon: někteří už volají. Po omezení práv jiných lidí, samozřejmě.)
Nedostaví-li se nějaký mocný impuls (Snowden je málo), většina z nás svůj konzumní přístup za aktivistický jen tak nevymění. Je ovšem obrovský rozdíl v tom, zda se zříkáme soukromí vědomě a dobrovolně, anebo proto, že neexistuje alternativa. Tor je tu proto, aby alternativa a možnost volby existovala.
ČLÁNKY DO MAILU