Nedávno jsem si přečetl sdělení, které mě znepokojilo. Ve srovnání s kdečím dalším, co nás znepokojuje denně, vypadá tak nicotně, že mě jistě budete podezírat z nejapného žertu. Pokusím se vysvětlit, proč to myslím vážně a proč se nás to všech nepříjemně týká.
Oč jde: jeden chlapík napsal úvahu, že by spolu s jakýmsi panem Adamem a několika dalšími kolegy chtěli ukládat a sdílet nesourodé informace („narazil jsem na užitečný web o tom a tom“) pro budoucí použití. Aby je nemuseli hledat znovu a znovu. Rádi by na to sdílení měli nějaký nástroj, jenže nevědí jaký.
To vypadá jako typický produkt nepříliš zletilého a zrovna tak málo soudného lamera. Nástrojů tohoto typu jsou přece mraky, stačí si nějaký vybrat a inteligentně ho používat. Háček je v tom, že onen zdánlivý lamer se jmenuje Martin Malý, „pan Adam“ je Adam Javůrek, oba patří mezi nejzkušenější lidi u nás, pokud jde o webové publikování. Tým o němž je řeč, pracuje v IHNED.cz. A jejich problém rozhodně není v tom, že by potřebné nástroje neznali nebo je neuměli používat. Je v tom, že přes všechny znalosti a snahu nejsou spokojeni.
Když si nevědí rady ani ti nejlepší, co máme dělat my ostatní?
Samozřejmě to není ojedinělý nářek. Schopnost lidí efektivně využívat informace je až komicky nízká ve srovnání s tím, jak dobře ty informace umíme produkovat a hromadit. Od časů Deweyova desetinného třídění jsme dosáhli překvapivě malého pokroku – mimochodem, to desetinné třídění by se internetu ohromně hodilo, kdyby to bylo možné. Celá počítačová revoluce zatím stvořila jen jeden jediný nástroj, který je opravdu hodnotný a zachraňuje nás před nejhorším – fulltextové vyhledávání. Když jste něco věděli před časem, ale teď už to nevíte, prostě to vygooglujete znova.
Nic lepšího nemáme. Před pár lety se hodně sázelo na tagování, taxonomie, frčel pojem folksonomy. Jenže ze systémů typu Delicious se stala jen další halda zvládnutelná výhradně fulltextem. Hledat cokoli pomocí tagů — třeba jen ve své vlastní mailové schránce – je dost beznadějná činnost vhodná jen pro toho, kdo věnuje údržbě takového systému víc času než vlastní práci. Takoví lidé bezpochyby existují, možná ale časem vymřou hlady.
Existuje jakýsi příslib sémantických technologií, které budou rozumět významu kladených otázek, k všeobecné použitelnosti ale mají hodně daleko, i když samozřejmě lze doufat, že umělá inteligence nám časem opravdu pomůže. Vlastně v to doufat musíme. Jinak jsme odkázáni na to, že si někdo vzpomene, co se má hledat a jak se na to zeptat.
Mám k tomu jeden nápad, který je spíš literární, pro sci-fi povídku, než že bych ho myslel úplně vážně: co když narážíme na nějaký přírodní zákon? Co když nám v tomto světě prostě není souzeno dosáhnout vyšší než omezené účinnosti zpracování informace? Mohlo by jít o nějaký druh analogie s energetickou účinností v běžném smyslu slova (výkon/příkon), kde jsme se časem naučili být docela úspěšní, aspoň v některých speciálních případech. Anebo nebo dokonce s účinností přeměny hmoty v energii podle známého Einsteinova vzorce, kde dokonce i hvězda je neefektivní… já vím, to už je jiná pohádka. Co na tom; stejně tenhle článek bleskurychle upadne v zapomnění jako skoro všechny ostatní.
ČLÁNKY DO MAILU