Na Ostravsku zavřou důl, několik tisíc lidí přijde o práci, horníci demonstrují, je to třaskavé téma. Provoz dolu by se dal prodloužit, kdyby na něj přispěl stát, tedy lidé a firmy platící daně. I to je třaskavé téma. A jeden z největších vydavatelských domů u nás, notabene specializovaný na ekonomickou problematiku, o tom nemůže napsat nic důvěryhodného, protože důl i vydavatelství mají společného vlastníka.
Nebo může?
Jiný střípek mozaiky. Na nedávné konferenci PR v digitální éře jsme několikrát slyšeli zhruba toto: média mají méně čtenářů, tedy nižší rozpočty, tudíž dnešní novináři jsou přetíženi víc než kdy dříve, lidé z PR jim mohou pomoci dobrým informačním servisem, přípravou podkladů, cílenými průzkumy.
Což je všechno pravda. A vede to ke stejnému problému, jako je ten s dolem Paskov: média jsou různými způsoby a v různé míře závislá na lidech, kteří sledují své vlastní cíle.
To je špatné, že?
Z hlediska ideálního světa — ano, je. Jenže v ideálním světě nežijeme a nikdy nebudeme. Hořekovat nad tím je přijatelné ještě tak v pubertě, kdy se s touto nepříjemností seznamujeme poprvé. Později to už je infantilní anebo pokrytecké. Dospělí lidé se nedožadují ideálního stavu; zajímají se, o kolik mohou zlepšit ten reálný.
Často o málo, což není dostatečný důvod vzdát to. Víte, co řekl Konfucius o té svíčce, kterou jest lépe zapálit než proklínat temnotu.
Promysleme si, jak to je s nezávislostí médií. Sám ten pojem je problematický: nezávislost na čem? Na čemkoli? Sotva. I v ideálním světě (a právě v něm) by média měla být závislá na pravdě, na věrném popisu reality, což je první a největší potíž, protože tu si každý představuje jinak. Demonstraci před ředitelstvím OKD lze popsat deseti různými způsoby, každý z nich bude něčí pravdou; to proto, že je nemožné oddělit popis od interpretace (není-li to intuitivně zřejmé, najdete vysvětlení v každé učebnici sémiotiky).
O téhle ne-nezávislosti se příliš nemluví a neuvažuje, přesto je to nejdůležitější aspekt věci. Každý je poplatný svému vidění světa, nikdo nepřekročí vlastní stín. Ruce a mozky novinářů jsou spoutány apriorními názory, výchovou, společenským prostředím a tak dále daleko silněji než příkazy nějakého uhlobarona (ostatně nejspíš neexistujícími, protože zbytečnými).
Konvenční význam pojmu nezávislost je jiný. Mluví-li se o nějakém médiu jako nezávislém, obvykle se tím myslí nezávislost na vládnoucí moci, na establishmentu. To ovšem neznamená absenci vlastní agendy a nezaručuje to objektivitu. „Nezávislý“ dost často prostě znamená „proti“.
Moment, mluvil tu někdo o objektivitě? A to je co? Opakuji: každý popis obsahuje interpretaci. Už to, o čem vůbec píšu (a o čem tím pádem ne), je interpretace reality, často velmi důkladná. Když bouchl Černobyl, československá komunistická média interpretovala tu událost jednoznačně: mlčela o ní. (Abych byl poctivý: několik řádků na straně 7 Rudého práva čtyři dny po havárii.)
Objektivita i nezávislost jsou nebezpečně měkké pojmy. Kdo se jimi příliš ohání, je podezřelý. Ale přesto… přesto většinou dovedeme poznat, kdo se snaží informovat objektivně a kdo ne. Nesouvisí to ovšem s vlastnictvím média ani s tím, zda se používají PR zdroje. Jediné, nač se dá spolehnout a odvolávat, je soudnost, profesionalita a morální integrita (nebo jednodušeji: slušné vychování) těch, kdo média dělají. Buď takoví jsou, nebo nejsou.
Pro ty, kdo by chtěli mít svět nalinkovaný a jednoduchý, to je zcela nepostačující, já vím.
ČLÁNKY DO MAILU
