Vtip je v tom, že ty mašiny neznají "skoro" a "téměř". Znají jen "jo" a nebo "ne".
Takže zadání typu todle se "skoro nestává" znamená že se to stává a je pak hrozného divení se proč se tím má kdo zaobírat a anylyzovat to. Počítači je prakticky (ano optimalizace atp.) jedno jak často nějaká situace nastane. Pokud ji má umět zpracovat, tak to prostě musí vymyslet/udělat.
Tadle zdánlivě jednoduchá věc činí mnoha řídícím pracovníkům a vizionářům zatěžko ji pochopit.
Co programy umějí je dáno tím co je v zadání. Mnohdy to vymýšlí programátor (one man show projekty), spíše nějaký zadavatel. A zde opět platí počítačové pravidlo: co si kdo zadá, to dostane. Sra**y na vstupu, sra**y na výstuopu.
Nápad "vzdělávat programátory" je stejně skvělý, jako když by jste tvrdili, že když vzděláte dlaždičkáře, budete mít hezčí koupelnu. Místo aby jste si zaplatili pořádnýho architekta/projektanta, kdy se tím nehodláte zaobírat osobně a chcete po někom aby to za vás vymyslel.