O programátorech existuje spousta anekdot. A všechny jsou pravdivé.
Což žádný programátor neuzná. Já přece vím, řekne vám, že kilo salámu nemá 1024 gramů. Že pokyn v receptu „mel tři dny staré housky“ neskončí záplavou strouhanky do výše kolen. A tak dále.
Ano, jistě — i když ruku do ohně bych za to taky nedal, znal jsem osobně člověka jménem Jiří, který neslyšel na oslovení Jirka, protože to je přece úplně jiná entita. Ty anekdoty jsou však pravdivé na hlubší a záludnější rovině. Popisují určitý velmi konkrétní způsob uvažování, přístup k životu.
A význam toho přístupu roste. Svět je digitální a napsali ho programátoři. Žijeme v něm všichni. Jsme čím dál tím víc ovlivňováni způsobem myšlení těch, kdo tvoří kód.
Tady musím upozornit, že hrubě zjednodušuji. Říkám „programátoři“ a mám na mysli početnou skupinu profesí: analytiky, kodéry, produktové a jiné manažery, testery, návrháře UX, grafiky webu a aplikací. Jejich spolupráce často probíhá správně, tedy v přiměřené míře vzájemného nesouhlasu, a výsledkem jsou dobré produkty, užitečný a příjemný kout digitálního světa. Ještě častěji se však projeví, že všichni ti lidé uvažují v zásadě stejně.
To není překvapující. Obvykle je spojuje stejný přístup k problémům (racionální), stejné vzdělání (technické nebo ekonomické), patří do stejné společenské vrstvy (nadprůměrný příjem, nižší věk, městský způsob života), stejné pásmo IQ (120 a víc), podobné záliby, preference, vkus, předsudky a politické názory.
Říkejme jim tedy i nadále společným jménem. Jsou to programátoři.
Mimochodem, ti, kteří už teď píšou do komentářů, že se některým z výše vyjmenovaných charakteristik vymykají, právě prokázali, že do popsané skupiny patří dvojnásob. Proč? Protože čtou doslova, každý text je pro ně kód, odmítají vágnost skutečného světa a jeho rozmazané hranice.
Skutečný svět, digitální svět; víme sice, co se tím myslí, je však třeba rychle říci, že ty pojmy stojí na vratkých základech. Digitální svět není o nic méně skutečný než ten tradiční. Oba tvoří celek a v tom celku žijeme. Banální příklad: zadáte do navigace adresu a necháte se slepě vést neznámou krajinou k cíli. Složitější příklad: logika, kterou se řídí Facebook při stanovení pořadí, v němž se zobrazují příspěvky a komentáře, rozhoduje o tom, co z potenciálně dostupného obsahu ten který uživatel opravdu uvidí. To pak má vliv na jeho postoje, nákupní rozhodnutí, sympatie a antipatie. Zdůrazňuji, že jde o obecný a netriviální algoritmus, jehož detaily mimochodem nejsou veřejně známy; nejde o to, že by primitivně podstrkával nějaké vybrané zdroje či hlášky. Facebook jej stále vyvíjí, algoritmus je navíc adaptivní a reflektuje historii chování uživatele. Google to ostatně dělá podobně.
Kód je svět, svět je kód.
Člověk, který napsal můj účetní program tak, že datum je zapotřebí zadat jedině ve tvaru „xx.xx.xxxx“, jinak se formulář nedá odeslat, je možná týž, který na diskusním fóru navrhuje řešit nezaměstnanost tím, že se všichni naučí JavaScript a přestěhují do Prahy. A jestli nechtějí, jejich problém.
Chyba v úvaze je každopádně v obou případech táž: předpokládá, že všichni jsou jako on. (Říkám on, ona to asi nebude, ale to je samostatné téma související se Sheldonem Cooperem a obchodem s komiksy; někdy se k tomu vrátíme.)
Většinou to není arogance či zlý úmysl. Ten člověk prostě zná příliš málo lidí, kteří nejsou jako on. Nezajímá se o ně.
Závislost světa na programátorech dál poroste. Často to jsou skvělí lidé a vytvářejí úžasné věci — nejen banální aplikace pro Android, ale taky software, který řídí výrobní linky, telekomunikační sítě či sondu letící k Titanu. Zasluhují uznání a obdiv — víc, než se jim dnes dostává.
Ale zároveň jsou obvykle trochu zabednění. Jestli si je nevzděláme, naše chyba. Budeme na to doplácet čím dál tím víc.
ČLÁNKY DO MAILU