„Otroci byli římským ekvivalentem broadbandu,“ píše Tom Standage ve své nové knize Writing on the Wall: Social Media – The First 2,000 Years. Už jen kvůli téhle větě bych byl ochoten si ji přečíst celou, ale je tam toho samozřejmě mnohem víc. Standage, redaktor týdeníku The Economist, rád hledá paralely mezi moderními technologiemi a starší historií.
Předvedl to úchvatně již ve své knize The Victorian Internet z roku 1998. Ta byla věnována telegrafu. „V devatenáctém století neexistovala televize, letadla, počítače ani kosmické lodě; lidé v té době neměli antibiotika, kreditní karty, mikrovlnné trouby, kompaktní disky ani mobilní telefony. Zato měli Internet. Za vlády královny Viktorie vznikla nová komunikační technologie, jež umožnila lidem přenášet zprávy na sebevětší vzdálenosti prakticky okamžitě. Tím se svět zmenšil jako nikdy předtím. Celosvětová komunikační síť, jejíž kabely protkaly kontinenty i oceány, změnila revolučním způsobem obchodní praxi, dala vzniknout novým formám zločinu a zaplavila své uživatele nezvládnutelným nadbytkem informací.“ Neboli: nemyslete si, že prožíváme něco nového. Všechno tu už bylo.
Stejným způsobem se nyní pustil do sociálních médií. Je úchvatné, když se podíváte na vyobrazení římské voskové destičky v dřevěném rámečku (anglicky tablet), média pro rychlé vzkazy. Převelice totiž připomíná iPad. Z ergonomického hlediska to dává perfektní smysl. Zde vstupují do hry ti zmínění otroci: vzkazy nejen doručovali, ale také opisovali, archivovali, psali podle diktátu a v případě potřeby též předčítali. Bohatí Římané vedli rozsáhlou korespondenci připomínající naše maily i Facebook.
Stejně jako v případě telegrafu, i zde Standage sděluje, že podstatným rysem sociálních médií není technologie. Ta je dobově proměnlivá. Co je opravdu pohání a udržuje v chodu, je naše potřeba komunikovat právě tímto způsobem: nezávazně, dlouhodobě, ve skupinkách, často zdánlivě o ničem. A neděláme to pro zábavu, ale — jsouce tvory žijícími komunitně — proto, abychom vytvářeli a testovali vztahy vzájemné důvěry, manipulovali jeden druhým, utvářeli přechodné aliance a vedli nenápadné souboje, jejichž výsledky je pak dáno klovací pořadí.
Není to sice nové sdělení, sociologům je to víceméně jasné už dávno, ale Standage svůj pohled ilustruje na žívých historických příkladech, čímž ho činí jasnějším a zapamatovatelnějším. Nejstarší analogii sociálních sítí dneška vidí už ve skupinách primátů, kteří si vzájemně vískaji srst a vybírají z ní cizopasníky.
Rozhodně tím velmi přesvědčivě ukazuje, že sociální média nejsou pomíjivá móda. Ať bude internet budoucna vypadat jakkoli, můžeme celkem s jistotou očekávat, že na něm bude nějaký Facebook. Třeba pod jiným jménem, se zcela jinými technickými možnostmi, ale bude. Nelamte si s tím hlavu, vzkazuje nám vlastně Tom Standage, nefilozofujte, zda se tím kazí mládež, marní čas, prokrastinuje. Stejně se toho nezbavíte. A v přiměřených dávkách je to stejně prospěšné jako to vzájemné odvšivování.
ČLÁNKY DO MAILU