S copyrightem jsou spjaty dva velké omyly. (Pro neutrální slovo „omyl“ jsem se rozhodl poté, co jsem postupně škrtl pokrytectví, iluzi, hloupost a lež. Každý z těch výrazů však může v některých konkrétních situacích být výstižnější.) První: copyright není třeba dodržovat. Druhý: copyright tu bude pořád.
Pokud jde o ten první omyl, ještě nedávno bych si myslel, že jej není třeba rozebírat. Dura lex, sed lex — zákony platí a kdo je porušuje, nechť si nenárokuje statut řádného občana.
Jenže to tak není. Kolegové z DigiZone po zpoplatnění části obsahu dostávají dopisy typu: „Platím si přece připojení, proč bych měl platit ještě vám?“ Anebo tu mám pěknou historku o knížkách — do vydavatelství napsala rozhořčená čtenářka, kdy že už konečně bude jedna z atraktivních novinek na uloz.to.
Ano, já vím, že v českém autorském zákoně je § 30 o volném užití, pod který se dá stahování copyrightovaného obsahu schovat. A vy zas víte, že ten paragraf nebyl nikdy zamýšlen tak, aby umožňoval downloadovat filmy a hudbu, které se na webu ocitly v důsledku zjevného porušení autorských práv, že je to stejný trik jako „osoba blízká“, právně čistý výsměch realitě. Jeden z mnoha kolem nás.
Klidně tedy stahujte dál, nic se vám nestane. Ale prosím vás, netvrďte, že to je v pohodě, neschovávejte se za ramenaté formulace o škodlivém kopírovacím monopolu a o tom, že informace musí být svobodné. Jestli nejste hloupí, víte přece, že jednáte v rozporu přinejmenším s duchem, když ne s literou autorského zákona. Řekněte prostě na rovinu, že nechcete platit za to, zač se podle platných pravidel platit má.
Mimochodem, argument „špatná pravidla občan nemusí/nemá/nesmí respektovat“ neberu. Ten patří tam, kde je zákon v rozporu s morálkou, s oním vyšším principem mravním. To není případ stahování filmů. A ospravedlňovat takto vlastní hmotný prospěch je vysloveně trapné.
Pravidla se však mohou měnit, nejsou navždy. Vyvíjet tlak na jejich změnu je naprosto v pořádku a patří to k základům fungování demokratické společnosti. Co tedy s copyrightem, jestliže máme pocit, že se přežil?
Navrhnout rozumné změny autorského zákona je těžké. Obvykle se návrhy omezují na zkrácení ochranné lhůty z nynějších sedmdesáti let od smrti autora na něco výrazně kratšího. Obávám se, že to je špatný kompromis. Držitele práv připraví o hodně peněz, radikálům a přátelům kopírování neposkytne dostatek nového prostoru, krást se bude dál. Jiné návrhy (plošná daň z internetu, copyright jen na žádost, jako je tomu u patentů, apod.) jsou ještě méně praktické. Neprošly by dnes legislativním procesem v žádné zemi.
Myslím však, že to ani nebude potřeba. Copyright nikdo nezruší ani podstatně nezmění. Stane se s ním něco jiného: přestane být tak důležitý.
Skutečným problémem digitálních médií není pirátství, ale strašlivá, bezprecedentní převaha nabídky nad poptávkou. Copyright je právně zafixovaný obchodní model. Přestane-li vynášet peníze, přestane o něj být zájem. Platit může klidně dál, ale ztratí smysl dovolávat se jeho ochrany.
Což se, myslím, opravdu stane. Ne však plošně. Hollywoodské velkofilmy, knižní bestsellery a kterákoli Lady Gaga, která bude zrovna v kursu – ti všichni budou na copyright spoléhat dál, budou díky němu vydělávat a budou také investovat do jeho vymahatelnosti, tedy do náležitých právních a technických prostředků. Budou žít v chráněné zahradě.
Většina tvůrců ale zjistí, že už jim copyright nepomáhá. Řeknu teď něco, co se jim strašlivě nebude líbit: Skoro všechen obsah – literatura, hudba, fotky, film – je dnes komodita. Je nahraditelný kus za kus. Není-li z jakéhokoli důvodu právě teď hned dostupná hudba kapely A, je tu stovka podobných, lišících se ovšem tím, že jejich skladby dostupné jsou. Hlavní starostí tvůrců tak bude spíš to, aby byli první volbou, „na první obrazovce“, než to, jak omezit stahování. Poskytnout obsah pod nějakou volnou licencí typu Creative Commons bude dávat větší a větší smysl.
Časem se ustaví jiný žebříček vítězů a poražených než dnes, někteří na tom oproti dnešku budou lépe, jiní hůř, zamíchají se karty. Dobře na tom budou ti, kteří budou mít loajální čtenáře a diváky. Sama početnost publika bude vážit méně než loajalita, půjde o konverzní poměr platících k neplatícím.
Jak budou post-copyrightové obchodní modely vypadat, to už tušíme, aspoň částečně. Můžete svá díla dát volně ke stažení, jen s morálním apelem, ať čtenáři zaplatí – udělá jich to menšina, ale ne zas zanedbatelná, a o výtěžek se nebudete dělit s prostředníkem. Můžete si pomocí crowdfundingu nechat zaplatit předem za vydání vlastním nákladem, takže nic neriskujete. Můžete dílo vydávat na pokračování a nechat si platit mikroplatbami. Podstatné bude, aby se zlepšila potřebná infrastruktura: muzikant nebo spisovatel si nebude stavět vlastní e-shop, je potřeba, aby si ho mohl naklikat během několika minut se vším všudy včetně platebních mechanismů. Tuto roli ale rychle převezmou noví zprostředkovatelé, vydávání vlastním nákladem asi přibude, ale nepůjde o převládající metodu. Svět po copyrightu bude mít své post-vydavatele a post-iTunes.
Věřím v placený obsah a ve spravedlivou odměnu pro tvůrce. Nevěřím tomu, že tyhle dvě věci zajistí dnešní autorské právo. Nevěřím, že lze autorský zákon úspěšně reformovat. A stojím za tím, že dokud platí, nemá se porušovat. Nikomu tento zorný úhel nevnucuji, ale jestli si ho na chvíli zkusíte, možná vám také začne připadat docela přitažlivý.
(Přečtěte si také nové články Martina Malého Copyrighte! a Autorské právo 101, stejně jako starší článek Patricka Zandla Intelektuální práva jsou odvozena od intelektu, tedy schopnosti inovovat. Oba mě inspirovali k sepsání této úvahy – ani ne tak přímo obsahově, ale připomněli mi, že téma je důležité a aktuální. A že budí emoce; já se jim zde snažil vyhnout, sotva se to ale povedlo tak dobře, jak bych chtěl. Hlavní inspirací mi však byla ta anonymní dáma, co se ptala ve vydavatelství Domino, kdy dají knihu na uloz.to. To nevymyslíš.)
ČLÁNKY DO MAILU