Pořád mi vrtá hlavou stať Aleše Miklíka „Content marketing“ se může stát zabijákem dobrého obsahu zveřejněná zde na Lupě před třemi týdny. Dokonce jsem na ni už stručně reagoval (a Aleš odpověděl), ale sám jsem s tou reakcí nebyl spokojen. Je povrchní, neobsahuje to, co jsem doopravdy chtěl říci, protože jsem to neuměl dobře formulovat. Zkusím to tedy ještě jednou. Vlastně mi vůbec nejde o polemiku. Chtěl bych vám vyprávět o něčem jiném, k čemu mě Alešův článek přivedl.
Psaní jako tvůrčí činnost se strašlivě přeceňuje. Spousta jinak schopných a chytrých lidí vám řekne, že by nedokázali napsat ani odstavec, kdyby věděli, že bude zveřejněn. A nelžou: opravdu by to nedokázali, ne ovšem z neschopnosti, ale kvůli psychickému bloku, který v sobě mají. Bojí se odmítnutí, kritiky, zesměšnění. Neuvědomují si to, co se naučíte zkušeností: těch, kdo čtou cokoli, je málo a i z nich většina nedává pozor a nepřemýšlí. Skutečným problémem píšících lidí není příliš mnoho pozornosti věnované jejich dílkům, ale naopak příliš málo.
Řešením je nahlížet na psaní jako na řemeslo. Naučit se pár základních pravidel může každý. Ta pravidla, která Aleš ve svém textu nazývá „precizní obludností“, to jsou právě rozumná řemeslná doporučení. Dobrý webový text by opravdu měl mít jasně stanovený cíl, měl by brát v úvahu cílovou skupinu, měl by obsahovat call to action atd. Držet se takové šablony sice není příliš tvůrčí, ale dává to jistotu, že skoro nic nemůžete příliš zkazit.
Jakmile jednou připustíme užitečnost šablony, můžeme jít dál. Mám takový sen: aplikaci, do které naklikáte základní fakta a pak z ní vypadne hotový text. Nechci, aby to umělo psát romány, ale rozhodně by měla jít nastavit standardní agenturní zpráva, několik typů marketingových sdělení, čtivý článek ve stylu zvoleného časopisu či novin od Blesku po… (teď jsem si naběhl, nevím, co použít jako protipól). A možná ani ten román není nesplnitelný cíl! Jak známo, existuje jen třicet šest typů zápletek. Stačí dosadit parametry. Ostatně už Kurt Vonnegut, Jr. vynalezl, jak archetypální příběhy znázornit graficky, což by rozhodně mohlo posloužit jako základ matematické formalizace. Vhodíte jména postav, cílovou skupinu (děti, nebo BDSM komunita?), požadovanou délku, přidáte náhodný generátor kvůli variabilitě… a hotovo.
Přeháním? Počkejte pár let a uvidíte, že ne. Počítačem generovaná próza možná přijde o něco později, ale užitkové texty, k nimž patří 90 % (a asi víc) webového obsahu, by se takhle daly vyrábět už dnes, jen kdyby do toho někdo vrazil aspoň tolik energie a peněz jako třeba do Snapchatu. A k základním algoritmům budou samozřejmě patřit právě ta řemeslná pravidla, o nichž jsem se zmínil výše.
Ještě začátkem tisíciletí se dal hájit názor, že počítače sice hrají šachy, to ano, na průměrné hráče stačí, to také ano, ale vrcholní šachisté vždy budou mít převahu. Během následujících deseti let tato iluze padla. Ani Kasparov, ani Kramnik, ani Magnus Carlsen dnes nemají šanci — ne proti superpočítači, ale proti plnému výkonu běžných komerčních programů. A nikdy se už nenarodí člověk, který by v šachu porazil počítač. Výkonnost lidí sice může růst, ale stroje se budou zlepšovat daleko rychleji. To by nás mělo důrazně varovat. Jestliže zaostáváme za softwarem v něčem tak náročném, jako je šach na nejvyšší světové úrovni, jak bychom mohli čekat, že za nás nepřevezmou mnohem triviálnější úkony?
Když se tedy vrátím ke psaní: nám řemeslným pisálkům brzy poteče do bot. Ti nejlepší budou pomáhat při programování publicistického a literárního softwaru, my ostatní se budeme muset rekvalifikovat na něco jiného, což je ovšem dnes standardní způsob života a nikoho by neměl zaskočit. Obzvlášť ne počítačové publicisty, kteří právě o tom už tolikrát psali.
ČLÁNKY DO MAILU