Existují příklady disidentů v Číně, kteří již byli za své názory uvězněni. Míříme skutečně do nebezpečného světa, ve kterém se už nikdo nebude cítit dobře? Myslím si, že právě naopak. Větší transparentnost společnosti, ke kterému tyto technologie povedou, bude mít pozitivní dopady na společnost jako celek, a tím i na svět, ve kterém my všichni žijeme.
Důvod znepokojení
Diskuse o zneužitelnosti informací o nás nejsou nové, v poslední době jich ale přibývá. Máme pro to velmi dobrý objektivní důvod. Jednak zde nastává přechod od paradigmatu PC k paradigmatu internetových služeb. Od aplikací a primárních dat umístěných na našem vlastním počítači („v bezpečí našeho domova“) se postupně dostáváme do světa, ve kterém jsou primární data uložena u poskytovatelů, a od nich se mohou dostat v podstatě kamkoliv. Čtěte více: Vězení za diskusi na webu!
Pokud se ale nad situací zamyslíme hlouběji, zjistíme, že internetové aplikace jsou pouhou třešničkou na dortu, kamínkem v mozaice mnohem větší a dalekosáhlejší změny. Tou skutečně zásadní změnou je přesun stále větší části naší komunikace z komunikace osobní do komunikace zajišťované technologiemi. Místo hovoru „z očí do očí“ komunikujeme s naším okolím stále více pomocí technických prostředků: pomocí mobilního telefonu, SMS, emailu, ICQ, internetových diskusí, sociálních sítí, a třeba i těch avatarů virtuálních světů a her. Někteří z nás dokonce již dnes v tom „elektronickém“ světě tráví více času než ve světě skutečném. Všichni bez výjimky jsou ale už delší dobu na tomto elektronickém světě závislí. Bez něj se prostě žít nedá.
Ten „elektronický“ svět je ovšem apriori nebezpečný. Vždy v něm totiž existuje někdo, kdo naši komunikaci zprostředkovává. A ten „někdo“ může mít nejrůznější důvody k tomu, aby naši komunikaci nejen zprostředkoval, ale také „odposlechl“, dále zpracoval a využil. V oblasti mobilních i fixních telefonů jsou to klasické odposlechy. Některé státy dokonce uvažují o zavedení povinnosti operátorů nahrávat historii hovorů a SMSek za nějaké období. Tato historie by se snadno doplnila rovněž zaznamenanou historií pohybu daného uživatele (kterou zjistíme ze seznamu základnových stanic, ke kterým se mobilní telefon tohoto uživatele postupně připojoval) a máme docela podrobný obrázek o životě libovolného uživatele mobilního telefonu – tedy v podstatě kohokoliv, kdo zrovna pravidelně nekupuje a nezahazuje anonymní SIM karty. Navíc mohou být v podstatě veškeré hovory scanovány na přítomnost podezřelých slov nebo podezřelého vzorku hlasu, a pokud se takový příznak objeví, dále podrobně zpracovány. Tajné služby musejí vykazovat nějakou činnost, aby odůvodnily svoji existenci. Zde se jim nabízí obrovský prostor. Čtěte více: Rozšířená realita a mobilní marketing: jak na něj
Dobré důvody pro sledování uživatelů ale existují i v oblasti internetových aplikací. Tam jde o důvody zcela pragmatické. Obchodní model postavený na cílené reklamě, která pokryje náklady z poskytovaných služeb a ještě dá provozovateli dobře vydělat, je velmi lákavý. Čím lépe své uživatele znám, tím lépe fungující reklamu budu moci připravit. Tím lépe pak budu moci uspět na velmi konkurenčním, ale zároveň velmi obrovském a rostoucím trhu.
Argumenty zastánců soukromí
Sledování uživatelů tedy reálně existuje a bylo by lhaním si do vlastní kapsy, kdybychom tvrdili cokoliv jiného. Podstatná je ale otázka, nakolik to běžného uživatele ohrožuje. Já si dovolím tvrdit, že skutečně běžného, většinového uživatele tento vývoj neohrožuje vůbec. Právě naopak – větší transparentnost společnosti, ke kterému tyto technologie povedou, může mít pozitivní dopady na společnost jako celek, a tím i na svět, ve kterém my všichni žijeme.
Hlavním argumentem odpůrců internetových aplikací je, že mohou být zneužity naše „osobní údaje“. Svatá pravda. Nikdo ale bohužel dosud nedefinoval, co přesně ty „osobní údaje“ jsou. Od nepaměti přece chodíme po světě, nosíme svůj obličej, komunikujeme s ostatními lidmi a ano, sdělujeme jim o sobě informace, které považujeme za vhodné. Měli bychom snad sedět celý den doma a na ulici nevycházet, například kvůli nebezpečí, že nás někdo uvidí a všimne si, že jdeme do práce?
Pojďme připustit, že „osobní data“ neexistují. Je to kategorie, kterou nelze uspokojivě definovat. Člověk je tvor společenský a jeho samotná existence je založena na interakci s ostatními. Tedy na sdílení toho, co „ochránci“ osobních dat považují za „tajné“. A samozřejmě na využívání vlastní identity.
Už jsme si vyměnili tramvajenky, protože „ochránci“ jeden čas tvrdili, že rodné číslo je tajným osobním údajem. Příště nám zakáží vyjít na ulici bez škrabošek a pytlů, aby se nepoznal náš přibližný věk a pohlaví. Mohou se pokusit třeba i zakázat lidem publikovat pod skutečným jménem. Potřebu lidí komunikovat s ostatními a sdílet s nimi své životní příběhy však zakázat nedokáží. Je nám totiž vrozena. Čtěte více: EU chce chránit uživatele sociálních sítí
Jde o skutečně nové problémy?
Druhým základem diskuse by pak mělo být objektivní pojmenování hrozeb, které při zneužití těchto „osobních“ dat (ale raději mluvme o datech obecně) reálně hrozí. Teprve pak by byl položen základ k věcné diskusi, například o tom, jak jsou dané hrozby pro jednotlivé účastníky přijatelné a zda je vůbec za hrozby považují. Bez tohoto základu budou veškeré diskuse zůstávat pouze v rovině emocí – a přesně to se v dnešních diskusích děje. Čtěte více: V avantgardě diskusí
Ještě jedna poznámka k oněm hrozbám. Na první pohled se může zdát, že spolu s technologiemi přichází celá řada skutečně nových problémů a hrozeb, které zde nikdy předtím nebyly. Ve skutečnosti ale technologie jen málokdy vytváří zcela nový svět a nové problémy. Fungují totiž jako nástroje lidí. Jejich účelem je zjednodušit aktivity, na které jsou tito lidé zvyklí a které tady byly již od nepaměti. Svět po zavedení technologií proto není zásadně jiný než svět před nimi. S údivem můžeme zjistit, že mnohé z toho, co považujeme na novou hrozbu technologií, je v našem světě přítomno již odnepaměti.
Pojďme tedy porovnat internetovou komunikaci s komunikací klasickou. A pojďme si přitom položit jednu zásadní otázku: Jaký je vlastně cíl naší přítomnosti na Internetu? (A v analogii: jaký je vlastně cíl naší přítomnosti na světě?)
Možná odpověď číslo 1
Jeden možný cíl je, že Internet nám dává možnost si bez zábran a anonymně zakřičet, vynadat komukoliv a pod pláštíkem anonymity se jako rovný s rovným utkat se známým autorem, politikem či zpěvákem. A samozřejmě „vyhrát“. Naše osobní ego tím stoupá, hladina hormonů také, pocit zadostiučinění se zaručeně dostaví.
K čemu můžeme tento cíl srovnat v reálném světě? Pod pláštíkem noci se přiblížíme k právě dokončené fasádě, sprej máme ukrytý pod kabátem. S velkým zadostiučiněním, které je ještě okořeněno vzedmutým adrenalinem, se opatrně rozhlédneme, zda nás někdo nepozoruje. V příštím okamžiku rychle vyndaváme sprej a táhlými tahy kreslíme do našeho světa svůj umělecký podpis. Pokud našemu dílu stojí v cestě nejen nová fasáda, ale i mramorová dlažba či mahagonové dveře, tím lépe. Je jen škoda, že je náš svět stále více hlídaný a že je na ulicích tolik kamer! To abychom si ještě přetáhli přes hlavu punčochu. Ale co by, za ten pocit to stejně stojí!
Nyní se tedy pod pláštíkem anonymity blížíme k diskusním stránkám iDnes. S velkým zadostiučiněním a s adrenalinem v krvi si najdeme nejčtenější článek a už míříme do jeho diskusního fóra. Máme samozřejmě zapnutý anonymizér, jsme tedy v bezpečí. Stejně se ale pro jistotu do něj přihlásíme z proxy serveru v Americe, a do něj se pro jistotu dostaneme přes Asii. Jsme fakt dobří! Tak dobří, že se můžeme hned poté odvážit i na Lupu a tam ještě rozbít pár diskusí. Tématu nerozumíme, tak se aspoň osobně (a samozřejmě anonymně) pustíme do autora, jak je hloupý, že jsme to nepochopili. Jen škoda, že je náš svět stále více hlídaný a všude jsou ty logy. Večer musíme najít nové proxy servery. Ale co by, za ten pocit to stejně stojí!
V obou případech máme dobrý pocit, že jsme v našem světě zanechali stopu. Čím výraznější, tím lepší. Bylo by asi lepší zanechat pozitivní stopu, toho ale bohužel nejsme schopni. Tak aspoň něco. Čtěte více: Znáte své digitální stopy?
Motivace
Naší hlavní motivací je zákon přirozeného výběru. V něm musíme soupeřit s ostatními o omezené zdroje, v našem případě tedy o úspěch. My jsme ale ze světa frustrovaní, stále častěji nás přepadá pocit, že už jsme vlastně prohráli. Snažíme se tedy tuto celkovou prohru aspoň něčím kompenzovat. Čím známější či úspěšnější osobu si najdeme, tím větší zadostiučinění máme z toho, že jsme ji „porazili“. Aspoň pro tuto chvíli.
Podvědomě se ale bojíme o odhalení naší identity. V noci nás pronásledují obavy o to, aby se na naše jednání nepřišlo. Po pravdě řečeno ani nám samotným se naše činnost moc nelíbí. Jediný dobrý pocit pramení ze škodolibosti. Jsme rádi, že jsme to „někomu nandali“. Někomu, kdo je úspěšnější, než já. Tím jsme splnili požadavky, které nám jsou vrozené díky zákonu přirozenému výběru. Čtěte více: Proč je komunikace na Internetu jiná
Odpověď číslo 2
Na Internetu můžeme mít i jiný cíl. Najít tam své známé, popovídat si s nimi, udržovat společenské kontakty. Tehdy je ale anonymita naším nepřítelem. Vždyť pokud bychom byli anonymní nebo pokud bychom vystupovali každou chvíli pod jiným jménem, nemohli bychom najít přátele a kamarády a nemohli bychom s nimi budovat dlouhodobé vztahy. Pro takový cíl musíme mít svoji identitu.
Zároveň postupně zjistíme, že v našem internetovém okolí se pohybuje stále více našich skutečných kamarádů z reálného světa. Začneme je na Internetu cíleně vyhledávat a časem už používáme Internet jako nástroj cílené komunikace s lidmi, které dávno známe. Internet tak začleníme zcela přirozeně do našeho normálního, fyzického života, ve kterém žijeme pod naší pravou identitou.
Tím se ale náš pobyt na Internetu stává zcela přirozenou součástí našeho skutečného života. Musíme komunikovat tak, abychom nekazili vztahy, na kterých nám záleží. Jinými slovy, dáváme si dobrý pozor na to, abychom se chovali korektně, abychom se neměli za co stydět. Zcela stejně jako v našem fyzickém světě.
I v tomto případě je nám vrozen zákon přirozeného výběru. My ale ze světa nejsme frustrovaní, poražení. Internet nebereme jako nástroj, ve kterém musíme zoufale soupeřit s ostatními a využít jeho anonymity k tomu, abychom si vyléčili mindrák. Bereme jej jako součást života, díky které dokážeme život plněji prožít – setkat se se zajímavými lidmi, probrat zajímavá témata, najít lidi s podobnými zájmy. Rozvinout komunikaci s ostatními, která je člověku vrozená. Bojujeme jinde – třeba tím, že se snažíme být profesně úspěšní, mít fajn rodinu, věnovat se dětem. Čtěte více: Jací jsou uživatelé sociálních sítí?
Odpověď „mezi“
Nabízí se ještě třetí varianta. Na Internetu nemusíme být jako anonym, ale naše identita nemusí být nutně totožná s naším skutečným jménem. Proč bychom se nemohli stylizovat do role půvabné dvacetileté blondýnky a hledat stejně atraktivní kamarádky? Čím déle ale budeme pod touto identitou působit a čím více nových známých získáme, tím více nám začne vadit, že ve skutečnosti nejsme atraktivní dvacetiletá blondýnka, ale stárnoucí muž s bříškem. Ano, fabulovat se dá dlouho, ale také ne pořád. Je to vyčerpávající, a pokud bychom to provozovali skutečně dlouhodobě, má to i psychické následky (pokud jsme byli psychicky zdraví předtím). „Výlet“ do jiné identity se občas může konat a může být i zajímavý; dovolím si ale tvrdit, že pouze velmi malá menšina lidí v tom bude spatřovat hlavní poslání své internetové komunikace. Většina bude tuto činnost provozovat jen okrajově, zejména jako součást her, ve kterých je „hraní rolí“ v podstatě předepsáno.
Co je tedy přirozené?
Docházíme tak k závěru, že nejlepším a v podstatě i nejzajímavějším využitím Internetu je působení pod naší vlastní identitou. Nepřináší nám žádnou novou hrozbu, protože se díky tomu, že známe naše okolí a okolí zná nás, chováme přirozeně a korektně. Nakonec se tedy i ta naše „elektronická“ komunikace zcela přirozeně transformuje do součásti našeho běžného života, do naší osobnosti. Využíváme ji zcela stejně, jako komunikaci fyzickou – k tomu, abychom zanechali stopu v našem světě, a aby ta stopa byla pokud možno pozitivní.
Vnitřním cílem každého je zanechat v našem světě stopu. V tom lepším případě pozitivní: ovlivnit v kladném smyslu životy okolních lidí – vychovat dobře své děti, vytvořit přátelství, která přetrvají a která mají skutečnou hodnotu. Zanechat po sobě něco, co ostatním lidem pomůže žít trochu lépe, nebo co aspoň obohatí jejich stávající život. Těžko obohatím život člověku, kterému budu jako anonym nadávat do pitomců. Pokud se mu ale pokusím pomoci v jeho situaci, poradit s jeho problémem, nabídnout jiný pohled na problém, který řeší, vznikne tím vztah, který obohacuje nejen jeho, ale i mě. Čím více v komunikaci dávám, tím více dostanu. Přesně jako v životě. Internet nepřišel s žádnou novinkou.
Tento závěr není ale žádným překvapením! Internet pouze odráží situaci v našem fyzickém světě. Většina lidí nemá důvod se stydět za to, co dělá. Většině lidí tedy bude vyhovovat, že mohou svoji přirozenou komunikaci rozšířit i do nového média.
A nebude jim vadit, pokud ti, kteří důvod ke skrývání mají, budou mít ztíženou situaci. Otevřenost a transparentnost komunikace nám navíc umožní, že nebudeme moci být vydíráni. Čím snadnější bude najít naši historii, tím větší si budeme dávat pozor, abychom se za ni nemuseli stydět. A čím snadnější bude najít informace o nás, o to snadnější je bude najít o tom, kdo by je chtěl zneužít. I ty zmíněné tajné služby tak ztratí svoji výlučnost. Informace znamenaly vždy bohatství. Pokud budou snadno dostupné, výlučnost těch, kteří shánějí informace o ostatních, zanikne.
Závěrem
Za středověku to byl Bůh, který vše viděl a vše si na nás pamatoval. To motivovalo lidi k tomu, aby žili poctivý a čestný život. V naší technické době to jsou technologie, které zajistí, že (téměř) cokoliv provedeme, může být zaznamenáno a v budoucnu vyhledáno a použito. Tato skutečnost nebude běžným lidem, žijícím normální život, vadit. Pro společnost bude fungovat naopak očistně.
Většina lidí v našem světě je slušných – již z principu, je nám to vrozeno. Věřím, že otevřenost a transparentnost Internetu tuto většinu ještě zvýší. A toho se obávat skutečně nemusíme.
ČLÁNKY DO MAILU