Ještě předtím, než se na území EU stala Francie průkopníkem a propagátorem metody boje s porušováním autorských práv na Internetu formou odpojování hříšníků, koncových uživatelů, než se Nový Zéland přidal na její stranu, a než se tato země stala příkladem omezování Internetu pro autorská práva, proběhla nejen v Evropě celá řada soudních procesů, majících za cíl ochránit zábavní průmysl před fenoménem Internetu, který jej (jak právníci tvrdili) chtěl zničit. Poslední, a patrně nejslavnější z nich stále probíhá. Tyto procesy byly vedeny proti viditelné části výměny dat online, totiž proti serverům, provozovatelům sítí, jejich koordinátorům. Prostě proti těm, které lze označit za zastřešující subjekty sdílení a výměny dat.
Výsledky těchto procesů byly a jsou různé, avšak jedno mají společné. K proklamovanému cíli, totiž k omezení výměny autorských děl po Internetu, nevedou. Jejich výsledkem sice bylo uzavření několika výměnných sítí, ale to jen vedlo k nárůstu dalších. Některé servery zajišťující výměnu dat se díky nim staly víceméně putovními hybridy, měnícími své geografické umístění a konkrétní podobu názvu podle aktuální formy zákazu. Za těchto okolností se nelze divit tomu, že se zábavní průmysl začal koncentrovat jiným směrem, totiž od zastřešujících subjektů k bezprostředním účastníkům, a jak někteří říkají, původcům ztrát a našel si proto silné spojence. Že současně dochází k omezování týchž aktivit některými ze zúčastněných subjektů, respektive ochranářských svazů může vypadat, jako vítězství pirátů, ať už těch ze zálivu www.thepiratebay.org nebo odjinud, ale ve skutečnosti jím být vůbec nemusí. Ostatně, Řekové před dobytím Tróje také na oko ustupovali.
Odpojování?
Podívejme se ale na snahy, na jejichž konci by mělo být perzekvování koncových uživatelů Internetu za stahování autorskými právy chráněného obsahu jinak. Daná strategie může z pohledu ochránců práv a zastánců právního státu (který autorská práva chrání v běžném životě i na síti) logická a vlastně správná. Jednotliví uživatelé mohou být znemožněním přístupu na Internet potrestáni za své chování se na něm (v rozporu se zákony, což je při pouhém stahování v ČR sporné) asi podobně, jako lze nebezpečné fanoušky fotbalového klubu vyloučit ze stadionu. Věc má navíc (z pohledu ochránců práv) jednu obrovskou a na první pohled zřejmou pozitivní vlastnost. Jedná se totiž o klasickou ukázku represivního návrhu, který lze snadno vysvětlit zákonodárcům, ať už českým nebo evropským, a to bez ohledu na jeho skutečnou technologickou složitost. Poslanec slovu „zákaz“ zkrátka rozumí lépe, než následujícím pojmům ze světa, s nímž se s největší pravděpodobností nikdy do větší hloubky nesetkal. A tak může prosadit něco, co naráží na potenciální problémy i u největších zastánců takového opatření
Následky
Prosazení zásady odpojování stahujících a sdílejících uživatelů od Internetu, a její následná plošná aplikace by s největší pravděpodobností, nejenom ve Francii, ale prakticky kdekoliv, měla za následek dva efekty na internetovou „společnost“, či přesněji řečeno volné společenství uživatelů. Prvním efektem by byla jejich diferenciace podél osy používaných technologií. Druhým pak zásadní diskriminace technologických laiků a „náhodných nevinných“ ve prospěch těch vyspělejších. Pokusme se to objasnit.
V současnosti neexistuje technologie, která by umožňovala stahování chráněného obsahu uživatelem jednoznačně identifikovat. Naproti tomu existuje široká řada možností pořizování takového obsahu, od klasických P2P sítí, přes Torrenty, po RapidShare a podobné servery. Každá z těchto technologií může být zabezpečena tak, že ten, kdo by za identifikaci a odpojení piráta byl zodpovědný, tedy ISP by zcela ztratil možnost kontroly přenášených dat. Kromě tradičních technologií ovšem mohou vzniknout, a reálně vznikají jiné. Pro sdílení je možné využívat nástroje Cloud Computingu, systémy vzdáleného přístupu a sdílené plochy, Instant Messaging, a další a další nástroje včetně úplně nových. Je mimo možnosti jakékoli firmy zajišťující přístup k Internetu potenciální spektrum pokrýt.
Co však může udělat, je soustředit se na několik snadno detekovatelných technologií a identifikovatelný obsah. To znamená na relativně jednoduché a nezabezpečené technologie. Odtud pramení diskriminace technologických laiků. Lze ovšem předpokládat, že tvůrci výměnných systémů do svých aplikací brzy zabudují silnější ochranu v jednodušším balení. To by laiky přivedlo patrně velmi rychle zpět.
Druhý efekt, totiž vymezení uživatelů podél osy používaných technologií, lze do jisté míry pozorovat již dnes. Potenciální odpojování i pasivních pirátů od Internetu by tento efekt ale posílilo. Uživatelé by preferovali technologie, které by v jednotlivých zemích či regionech, respektive u jednotlivých ISP byly odolnější proti detekci. Tím by ovšem narostla potřeba styčných bodů, tedy mostů mezi jednotlivými technologiemi. Takové mosty existovaly mezi výměnnými sítěmi v dobách největší slávy velkých a homogenních systémů (jako byla KaZaA, eDonkey, či je Gnutella). Samotný obsah by se ale patrně pro jednotlivé systémy více specifikoval. Tento proces může na první pohled vypadat jako negativní (jako vymezování a dělení potenciálního „bazénu“ online obsahu). Ve skutečnosti ovšem negativní není. Zkušenost z kompaktních výměnných sítí totiž ukazuje na to, že právě tak se nakonec na Internet dostalo ještě více vyměňovaných dat.
Závěr
Úvahy o možnostech odpojování pirátů od Internetu jejich ISP zní velmi hezky v politickém diskurzu, a proto není s podivem, že je prosazují lidé, kteří umí myslet převážně v jednoduchých heslech. Ve světě reálného IT jsou ale neopodstatněné. Co více, nejenom, že by (takřka jistě) nefungovaly dle představ jejich autorů. Daleko spíše by vedly k pravému opaku toho, co by tito autoři rádi. Jako ostatně již několikrát v minulosti. Pirátství odpojováním vyřešit nelze. Naopak bylo by ho možné vyřešit vhodnou formou legalizace výměny dat. Pro majitele práv ekonomicky výhodnou, pro uživatele přijatelnou. Bez restrikce.
ČLÁNKY DO MAILU