Tímto článkem bych chtěl volně navázat na sérii „5× Internet proti monopolu“ a současně vyplnit mezeru, která vznikla výpadkem článku od Pavla Jirouška z Českého Telecomu. Rád bych se přitom zaměřil na doplnění některých informací, které v této sérii nezazněly, a především se podíval na celou záležitost v širším kontextu. Jsem totiž přesvědčen, že na konci roku 1998 se kromě drastického zdražení místních hovorů odehrály ještě další věci, které významně ovlivnily dění na naší telekomunikační scéně. Dokonce jim přisuzuji určitý vliv i na dnešní nepříliš uspokojivou situaci na již otevřeném telekomunikačním trhu – např. na to, že dodnes nemáme volbu operátora a bez ní ani významnější konkurenci pro nefiremní zákazníky (ale naopak se nám zde vesele zabydluje další monopol, v celé oblasti veřejné správy).
Impérium a jeho úder
Začnu připomenutím způsobu, jakým Telecom v závěru roku 1998 oznámil zdražení místního hovorného. Tedy právě to zdražení, které nakonec vyhnalo lidi do ulic a dalo vzniknout hnutí Internet proti monopolu (dále jen IPM).
Telecom si nutně musel být vědom toho, že avizované zdražení je velmi výrazné a bude veřejností přijato se značnou nevolí. Proto použil zajímavou (a domnívám se, že chytře promyšlenou) techniku komunikace tehdejších cenových úprav vůči veřejnosti, která rozložila celý „úder“ do delšího časového úseku a výrazně ztížila jeho náležité docenění a rozpoznání následků:
- 29.10.1998 Telecom formou tiskové zprávy oznámil, že celkové zdražení místních hovorů bude dosahovat výše 25 procent, a bude realizováno skrze zdražení impulsu (ze 2,40 korun na 2,60 korun) a změnou délky impulsu. V tuto chvíli však ještě neřekl, jak konkrétně bude délka impulsů změněna, takže veřejnost si nemohla jeho výpočet (vedoucí k 25 procentům) ověřit. Argument, že Telecom sám v tuto chvíli ještě nevěděl, jak bude impuls zkrácen, nemůže obstát – jinak by přeci ani on nedokázal spočítat, jakou výši bude mít celkový efekt zdražení místních hovorů. To ale Telecom spočítat dokázal, a stejně tak dokázal spočítat, jaký bude celkový efekt na cenovou hladinu telefonních služeb po započítání toho, jak sníží hovory mezinárodní: Celkově se bude jednat pouze o zvýšení cen o 3,9 procenta. To přeci nevypadá nijak katastrofálně – a navíc je to dokonce pod mírou (tehdejší) inflace!
- Informace o tom, jak konkrétně budou zkráceny časové impulsy, se na veřejnost dostávaly teprve postupně a pouze neoficiálními kanály (sám Telecom to oficiálně zveřejnil, formu tiskové zprávy až 10.12.1998). To už ale bylo na světě jak hnutí IPM, tak i tarif Internet99.
Mohu-li vyjádřit svůj názor, pak si myslím, že Telecomu jeho tah s „rozkladem úderu v čase“ nevyšel a naopak se obrátil proti němu samotnému. Zakladatelé hnutí IPM zřejmě měli k dispozici dostatečně věrohodné informace ze zákulisí Telecomu, díky kterým si mohli spočítat, o jaké zvýšení se doopravdy jedná. Následoval vznik protestního hnutí a vzbouření internetové veřejnosti, kterou popudilo také to, že Telecom jí neříkal celou pravdu ohledně skutečné výše zdražení.
Jak to bylo s 25 vs. 62,5 procenty?
Zdražení místních hovorů o 25 procent, deklarované na konci roku 1998 Telecomem, by bylo velmi nepříjemné. Uživatele Internetu však vyhnalo do ulic zjištění, že jejich místní hovory budou dražší nikoli o 25 procent, ale o plných 62,5 procenta! Kde se vzala tak velká disproporce?
Jakmile totiž bylo známo, jak konkrétně se zkrátí délka impulsů (časových intervalů), mohl si každý udělat následující výpočet:
- Dříve (v roce 1998) se ve špičce platilo 2,40 korun za tříminutový impuls. V přepočtu na jednu minutu to vycházelo na 0,80 korun za minutu.
- Pro rok 1999 došlo ke zdražení na 2,60 korun, ovšem za impuls zkrácený ze tří na dvě minuty. V přepočtu na jednu minutu to obnáší 1,30 korun za minutu.
No a skok z 0,80 korun na 1,30 korun představuje zdražení o 62,5 procenta (mimo špičku to byl skok z 0,40 korun na 0,65 korun za minutu, opět o 62,5 procenta). Jak tedy mohl Telecom dospět ke svým 25 procentům?
Odpověď byla následující: Telecom prosazoval stanovisko, podle kterého právě uvedený výpočet minutové ceny není správný (resp. není korektní pro posouzení míry zdražení). Místo toho Telecom použil jiný výpočet, a pouze ten považoval za korektní (a jeho výsledek také používal ve svých oficiálních oznámeních i stanoviscích). Jaký výpočet to ale byl? Jednalo se o vážený průměr, neboli o výpočet, ve kterém se vyšlo z procentuelní míry zdražení hovorů různé délky, a každá z těchto hodnot se za počítala s určitou konkrétní vahou. Touto vahou přitom byla četnost hovoru příslušné délky – což ale byl údaj, který Telecom v té době zásadně nezveřejňoval (a proto nikdy nezveřejnil, jak ke svým 25 procentům došel).
Jen pro ilustraci a pro správné pochopení podstaty váženého průměru: Hovory délky do dvou minut podražily relativně málo, pouze ze 2,40 korun na 2,60 korun, neboli o 8,3 procenta (protože se jich vůbec nedotklo zkrácení impulsu). Pokud ale vyjdeme z četnosti těchto hovorů podle následujícího obrázku (z roku 1998), pak těchto krátkých hovorů je zdaleka nejvíce (na 70 procent), a tudíž jsou do váženého průměru započítány také s největší váhou (odpovídající 70 procentům). Hovory jiných délek, jejichž četnost je podstatně nižší, pak jsou ve váženém průměru zastoupeny s adekvátně nižšími váhami, a tudíž celkový výsledek ovlivňují relativně málo. I když jejich zdražení je procentuelně podstatně vyšší, celkový vážený průměr ovlivní jen málo – už tušíte, jak místo 62,5 procenta mohlo vyjít pouze 25 procent?
 |
Na obhajobu Telecomu je nutné říci, že jeho výpočet přeci jen má jistou logiku. Respektuje totiž skutečnost, že různých uživatelů telefonních služeb se zdražení dotkne v různé míře. Ti, kteří volají jen velmi krátce, pocítí na své kapse zdražení jen o oněch 8,3 procenta. Otázkou ovšem je, jak sloučit do jedné výsledné hodnoty různě vysoká zdražení různě dlouhých hovorů, neboli jak sestavit onen vážený průměr. Telecomu se hodilo použít takové váhy, které odpovídají četnosti hovorů v telefonní síti, a proto argumentoval „pouze“ 25procentním zdražením místních hovorů.
Pro komutované uživatele Internetu bylo rozhodující to, co oni měli pocítit na své kapse. Jejich „hovory“ ovšem byly typicky podstatně delší než běžné hlasové hovory, a u nich se zvýšení projevilo podstatně jinak – následující obrázek ukazuje, jak se s rostoucí délkou hovoru jeho zdražení stále těsněji blíží k hodnotě 62,5 procenta. Právě toto byl důvod, proč zdražení z konce roku 1998 hrozilo tak brutálním dopadem právě na uživatele Internetu a vyústilo ve vznik protestního hnutí – a následně k jím doslova vybojovanému tarifu Internet99.
 |
Snížení investic
Zdražení místních hovorů v síti Telecomu (částečně kompenzované snížením dálkových hovorů, v rámci tzv. rebalancování tarifů), nebylo jedinou významnou událostí z konce roku 1998. Den po vydání tiskové zprávy oznamující zdražení vyšel v MF DNES zajímavý rozhovor s finančním ředitelem Telecomu, Ursem Kamberem. Ten se nechal slyšet, že hodlá v příštím roce (1999) výrazně snížit investice Telecomu. Nikoli ovšem proto, že by Telecom už neměl peníze, nebo se již topil v dluzích (úvěrech), a potřeboval proto přibrzdit svou investiční strategii. Urs Kamber uvedl jiný důvod:
Finanční ředitel SPT Telecom a jeden ze zástupců strategického partnera společnosti TelSource Urs Kamber chce příští rok výrazně snižovat investice. Základní infrastruktura se blíží k dokončení. Většina z digitálních ústředen už byla nainstalována, většina přenosové sítě také. Teď už bude vše souviset s uspokojováním zákazníků o zřízení nové stanice," tvrdí Kamber.
Záměr Urse Kambera se skutečně naplnil – investice Telecomu do budování infrastruktury se v roce 1999 snížily zhruba na polovinu a v roce 2000 ještě dále klesly.
Dnes, s odstupem tří let, je již možné hodnotit, jaký to mělo praktický dopad. Například digitalizace sítě Telecomu stále není dokončena. Hlavně ale není dokončena tzv. inteligentní síť, která by Telecomu umožňovala poskytovat takové služby, jaké se dnes po něm požadují – například volbu operátora či přenositelnost čísel. Vzpomínáte ještě na vzrušené debaty kolem nového telekomunikačního zákona a odkladu těchto služeb na polovinu, resp. konec roku 2002? Telecom důrazně argumentoval tím, že na tyto služby stále není připraven, a že musí nejprve investovat velké peníze do své infrastruktury. Bylo tedy správné v roce 1998 výrazně snižovat investice, nikoli kvůli jejich nedostatku, ale kvůli tomu, že vlastně již není do čeho investovat?
Z pohledu uživatelské veřejnosti, doufající v přínosy otevřeného telekomunikačního trhu, to správné nebylo. Dnes nemáme volbu operátora, a z velké míry právě kvůli tomu nemáme faktickou konkurenci na telekomunikačním trhu, alespoň pro „nefiremní“ zákazníky. Bez faktické konkurence u nás nedošlo ani k poklesu cenové hladiny telekomunikačních služeb (pro nefiremní zákazníky, neboli pro soukromé osoby) – takže se od dob monopolu zase až tak moc nezměnilo.
Blokační minorita
Vraťme se ale ještě do roku 1998. Další významnou událostí, ke které tehdy došlo, bylo zvýšení podílu strategického partnera v Telecomu. Konsorcium TelSource totiž ve výběrovém řízení na strategického partnera získalo právo na zakoupení 27 procent akcií SPT Telecom, a.s. Podle vládní koncepce telekomunikací z roku 1994 (deseti Hlavních zásad státní telekomunikační politiky) měl strategický partner získat rozhodovací pravomoci odpovídající jeho majetkovému podílu, ale nestalo se tak – za minoritní podíl získal naopak majoritní podíl na řízení Telecomu. Stalo se tak skrze ustavení tzv. provozního výboru, který Telecom fakticky řídil. Tento provozní výbor byl pětičlenný a strategický partner v něm obsadil tři místa (a tudíž většinu).
Telecom tedy v roce 1998 (resp. po celou dobu působení strategického partnera) nebyl standardně řízenou akciovou společností. Měl svou dozorčí radu a také představenstvo, které ale na základě tzv. akcionářské smlouvy přenechalo průběžné řízení provoznímu výboru. Stále však mělo pravomoc rozhodovat o základních strategických záležitostech. No a v představenstvu měl strategický partner pouze minoritní zastoupení.
Koncem roku 1998 však nizozemský KPN, coby majoritní člen konsorcia TelSource, nakoupil na akciových trzích dalších 6,5 procenta akcí Telecomu. Tím jeho podíl (spolu s podílem celého konsorcia jako takového) dosáhnul výše 33,5 procenta. To je na jedné straně méně než limit 34 procent, který mu stanovila tzv. akcionářská smlouva, ale na druhé straně je to více je třetinový podíl (více než 33,4 procenta). Tím vlastně strategický partner získal schopnost zablokovat taková rozhodnutí, která vyžadují souhlas alespoň dvoutřetinové většiny akcionářů.
K čemu ale strategický partner potřeboval takovouto „blokační minoritu“? Odpovědí je následující výrok šéfa KPN Martena Pieterse z prosince 1998:
Své blokační minority budeme využívat převážně při rozhodováních o kapitálové struktuře v SPT a tam, kde je při schvalování potřeba dvoutřetinové většiny.
Rozvázané ruce pro Telecom?
Po rekapitulaci dnes již historických událostí si dovolím malé vlastní zamyšlení. S odstupem tří let od konce roku 1998 mám stále větší dojem, jako kdyby se tehdy Telecom určitým způsobem „utrhnul ze řetězu“ a provedl takové akce, jaké potřeboval k upevnění své dlouhodobé pozice, i s výhledem na budoucí otevření telekomunikačního trhu a očekávaný nástup konkurence. Místo pozvolného rebalancování tarifů zvýšil cenu místních hovorů opravdu radikálně, a tak přesunul těžiště svých výnosů podstatně více do oblasti místních hovorů. Tím si pojistil svou pozici vůči budoucí konkurenci, která nutně musela mířit na lukrativní oblast dálkových (mezinárodních a meziměstských hovorů), zatímco v místních hovorech neměla skoro žádnou šanci.
Snížení investic zase působilo proti zavádění volby operátora, která by konkurenci umožnila oslovit zákazníky alespoň pro meziměstské a mezinárodní hovory – bez včasného dokončení tzv. inteligentní sítě mohl Telecom účinněji argumentovat ve prospěch odložení volby operátora (a povinnost zavést tuto službu mu telekomunikačním zákonem skutečně byla odložena).
No a získání tzv. blokační minority určitě posílilo postavení strategického partnera a zvýšilo jeho možnosti ovlivnit budoucí privatizaci Telecomu.
Byla to všechno jenom náhodná souhra, nebo se v roce 1998 událo něco, co Telecomu „rozvázalo ruce“ a umožnilo mu realizovat všechny výše popisované akce prakticky souběžně? V roce 1998 sice byl Telecom monopolem, ale přeci jen se pohyboval v určitých mantinelech, které mu stanovil stát udělením jeho monopolní pozice. Stát zbavil Telecom konkurence, ale na oplátku po něm něco chtěl – určoval mu jeho monopolní ceny i další aspekty a podmínky jeho fungování. Došlo v roce 1998 k nějakému významnějšímu rozvolnění těchto mantinelů a podmínek?
Nechci zde rozvíjet žádnou teorii o nějakém komplotu. Přesto ale nacházím v historických análech jedno možné vysvětlení. Právě v roce 1998, konkrétně v polovině roku, přišla společnost Radiomobil s nabídkou služby Paegas Internet Call. Bylo to řešení na bázi internetové telefonie a mířilo přesně do tehdy nejlukrativnějších oblastí telekomunikačních služeb – do mezinárodních hovorů. Telecom to nutně musel nelibě nést a snažil se kontrovat. Zde je jedno příznačné zhodnocení tehdejší situace:
02.09.98
Společnost SPT TELECOM dospěla k názoru, že služba Paegas Internet Call (PIC) poškozuje státem garantovanou pozici SPT Telecom, a toto stanovisko bylo také předáno Českému telekomunikačnímu úřadu. Pokud by ČTÚ službu PIC posoudil jako bezproblémovou, mělo by se to odrazit i v nahlížení na pozici SPT Telecomu. V současné době například probíhají jednání s Ministerstvem financí o tarifech za telekomunikační služby pro příští rok.
Další vývoj byl takový, že ČTÚ nejprve zakázal Radiomobilu poskytovat službu Paegas Internet Call (informace o tom se dostala na veřejnost právě 30.10.1998, a byla tedy dalším „přilitím do ohně“). Nešlo ale o faktický zákaz internetové telefonie, nýbrž o administrativní pozastavení služby Paegas Internet Call na základě argumentu, že Radiomobil potřebuje explicitní povolení k takovéto službě (zatímco Radiomobil argumentoval přesně opačně, tj. tím, že mu nic nebrání tuto službu poskytovat, v rámci tehdy platného generálního povolení na poskytování internetových služeb). Nejednalo se tedy o rozhodnutí, zda internetová telefonie porušuje či neporušuje tehdejší monopol Telecomu.
Definitivní podobu tohoto rozhodnutí si ČTÚ nechal až na květen 1999, kdy deklaroval, že internetová telefonie neporušuje exkluzivitu Telecomu! Jinými slovy: Posoudil ji jako „bezproblémovou“. Odrazilo se to i v „nahlížení na pozici SPT Telecomu“, a to ještě před koncem roku 1998, kdy se o tomto rozhodnutí nejspíše intenzivně jednalo? Nebo to všechno bylo úplně jinak?
5× Internet proti monopolu je celotýdenní šňůra článků věnovaná třetímu výročí Bojkotu, což byla zřejmě první a poslední akce, která dokázala uživatele českého Internetu (alespoň názorově) sjednotit v boji proti tehdejší cenové politice SPT Telecom. O pohled do minulosti a budoucnosti jsme požádali pět lidí, kteří tehdy měli na vývoj situace zásadní vliv: Patricka Zandla, Ondřeje Neffa, Michala Čupu, Pavla Jirouška a Borise Bělousova.
ČLÁNKY DO MAILU