Činnost regulačního úřadu není bezbřehá. Na jedné straně je jeho činnost vázána zákonem a pravomocemi, které mu svěřuje zákonodárce, na druhé straně jsou jeho aktivity dotvářeny rozhodovací praxí soudů.
Nejvyšší správní soud České republiky (NSS) se zabývá především přezkumem rozhodnutí správních orgánů, tedy orgánů veřejné správy. Konkrétně řeší případy, které spadají do oblasti správního práva. Mezi hlavní agendy NSS patří:
- Správní žaloby: NSS přezkoumává rozhodnutí správních orgánů na základě žalob podaných jednotlivci nebo právnickými osobami. Tyto žaloby mohou napadat zákonnost rozhodnutí, postupy nebo nečinnost správních orgánů.
- Kasační stížnosti: NSS řeší kasační stížnosti proti rozhodnutím krajských soudů v rámci správního soudnictví. Kasační stížnost je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat v případech, kdy má strana sporu pocit, že krajský soud pochybil ve svém rozhodnutí.
- Rozhodování o kompetenčních sporech: NSS rozhoduje kompetenční spory, které vzniknou mezi správními orgány navzájem, nebo mezi správním orgánem a soudem, pokud jde o to, který orgán je příslušný k rozhodnutí v dané věci.
- Ochrana proti nečinnosti správního orgánu: NSS poskytuje ochranu proti nečinnosti správního orgánu, pokud správní orgán nepřijal rozhodnutí ve věci v zákonem stanovené lhůtě nebo v přiměřené lhůtě.
Pro úplnost ještě dodám, že NSS také řeší stížnosti týkající se průběhu a výsledků voleb a místních referend. Hlavní misí NSS je tedy ochrana práv fyzických a právnických osob proti nezákonným rozhodnutím nebo postupům veřejné správy a zajišťuje zákonnost a spravedlnost ve správním soudnictví.
Pojďme se nyní podívat na některá rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z poslední doby, která se týkala činnosti Českého telekomunikačního úřadu (ČTÚ).
Nepodceňuj sílu veřejné konzultace
Nejvyšší správní soud v tomto rozhodnutí zamítl kasační stížnost tří navrhovatelů, která směřovala proti rozsudku Městského soudu v Praze. Ten zamítl jejich návrh na zrušení části všeobecného oprávnění vydaného Českým telekomunikačním úřadem, konkrétně ustanovení, které zavádí oznamovací povinnost ohledně zahájení využívání rádiových kmitočtů v pásmu 60 GHz.
Soud dospěl k závěru, že navrhovatelé neuplatnili své námitky v procesu přijímání všeobecného oprávnění, a proto nebylo možné tyto námitky posuzovat při soudním přezkumu. I když se soud příliš nevěnoval věcnému posouzení, konstatoval, že zvolená právní úprava, která ukládá oznamovací povinnost, sleduje legitimní cíl, a to snížení administrativní zátěže a omezení interferenčního využívání rádiového spektra. Kasační soud také neshledal žádné procesní pochybení Městského soudu, které by mohlo vést ke zrušení jeho rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud tedy potvrdil rozsudek Městského soudu, podle kterého byla regulace provedená ČTÚ v souladu se zákonem a navrhovatelé nemohli zpětně napadat její proporcionalitu, pokud se neúčastnili veřejných konzultací a nevyužili své možnosti podání připomínek během procesu přijímání této regulace.
Zásada zákonného soudu a soudce vs. invalidní falešný oznamovatel
Nejvyšší správní soud zamítl návrh žalobce, který požadoval přikázání svého případu z Městského soudu v Praze na Krajský soud v Ostravě. Žalobce byl pokutován za zlomyslné volání na linku 158 a argumentoval zásadou „rovnosti zbraní“, že by případ měl řešit soud v Ostravě, protože tam sídlí svědci a on sám je invalidní důchodce s omezenou pohyblivostí.
Soud však rozhodl, že tyto důvody nejsou dostatečné pro změnu místní příslušnosti soudu. Delegace, která by umožnila projednání případu jiným soudem, je výjimečný nástroj a v tomto případě nebyla splněna kritéria pro její uplatnění.
Městský soud v Praze tak zůstane příslušným soudem k projednání případu. Nejvyšší správní soud uzavřel, že návrh žalobce nepřináší dostatečné důvody pro změnu soudu, a případ bude pokračovat v Praze podle původního rozhodnutí.
4G aukce, Turbo internet a harmonizační záměry EU
Jádrem sporu před městským soudem v projednávané věci, který začal vydáním rozhodnutí o přídělu v roce 2014 po tzv. 4G aukci, byl výklad pojmu „harmonizační záměry Evropské unie“ dle § 22a odst. 3 zákona o elektronických komunikacích, resp. otázka, zda změnu rozhodnutí o přídělu kmitočtů odůvodňovala podmínka nezbytnosti této změny k naplnění harmonizačních záměrů Evropské unie nebo mezinárodních smluv dle téhož ustanovení zákona o elektronických komunikacích.
Společnost Vodafone žádala o změnu podmínek přidělení kmitočtů s argumentem, že technologický pokrok a harmonizační záměry EU odůvodňují tuto změnu. Pro připomenutí, Vodafone tenkrát požadoval započítat do tzv. rozvojových kritérií i pokrytí sítí v pásmu 900 MHz, kde ke konci roku 2013 spustil svůj „turbo internet“.
ČTÚ žádost zamítl s tím, že stávající podmínky přídělu jsou výsledkem formalizovaného procesu a mají zůstat neměnné, aby byla zachována právní jistota a rovnost mezi operátory. Žalobkyně se proti tomuto rozhodnutí odvolala, ale městský soud i Nejvyšší správní soud její argumentaci zamítly. NSS se ztotožnil s tím, že změna přídělu by narušila regulační principy a nebyla by nezbytná pro naplnění harmonizačních záměrů.
Soud dále odmítl, že by šlo o porušení technologické neutrality nebo diskriminace, a vyložil, že změna přídělu by byla neopodstatněná, protože by zvýhodňovala jednoho operátora na úkor ostatních. NSS také odmítl požadavek na předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie, protože nebyla podle NSS pro věc relevantní.
NSS ve finále shrnul, že žádný z unijních aktů, na které se Vodafone odvolával, nebyl dostatečně jednoznačný nebo relevantní k tomu, aby odůvodnil změnu rozhodnutí o přídělu kmitočtů. Tímto rozhodnutím byl stvrzen původní verdikt, že žádost o změnu přídělu je pouze ekonomicky motivovaná snaha společnosti Vodafone, která není podložena dostatečně závažnými právními důvody.
Výsledkem je, že stávající příděly kmitočtů zůstávají v platnosti a Vodafone nemá právo na změnu podmínek přidělení. Tento rozsudek je konečný a proti němu nejsou přípustné žádné opravné prostředky.
Nicotný zásah ČTÚ do obchodních vztahů, nebo oprávněná ochrana hospodářské soutěže?
V této kauze stěžovatelka, společnost T-Mobile, napadla rozhodnutí ČTÚ a argumentovala, že ČTÚ neměl pravomoc rozhodnout spor o snížení cen za mobilní data podle přílohy velkoobchodní smlouvy, kterou měla společnost T-Mobile uzavřenu se společností Český bezdrát. ČTÚ přesto nařídil uzavření dodatku, který by ceny snížil o 41 %, což Městský soud v Praze potvrdil.
T-Mobile podal kasační stížnost, ve které argumentoval, že rozhodnutí ČTÚ bylo nicotné kvůli nedostatku zákonné pravomoci. NSS však dospěl k závěru, že ČTÚ jednal v souladu s § 80 odst. 7 zákona o elektronických komunikacích, který mu dává pravomoc rozhodovat spory o uzavření smluv nebo jejich dodatků. Soud konstatoval, že stěžovatelka ve své argumentaci opominula, že smlouva o propojení je regulována zvláštním režimem, který umožňuje ČTÚ zasahovat do soukromoprávních obchodních vztahů.
Soud se dále zabýval otázkou, zda rozhodnutí ČTÚ zasahovalo do smluvní svobody a podnikatelských práv společnosti T-Mobile. NSS v rozsudku potvrdil, že zásah byl oprávněný, jelikož ČTÚ postupoval v rámci své zákonné pravomoci a reguloval vztah, který měl dopad na širší trh elektronických komunikací.
Námitka T-Mobile, že smlouva měla dvojí charakter (část řešila propojení sítí a část přístup k síti), byla soudem odmítnuta jako irelevantní, protože i v případě smlouvy o přístupu má podle soudu ČTÚ pravomoc zasahovat, pokud to vyžadují zájmy na ochraně hospodářské soutěže.
Stěžovatelka: „Nedostatek pravomoci a věcné příslušnosti předsedkyně Rady i samotné Rady tvrdí stěžovatelka také s ohledem na dvojí podstatu smlouvy ze dne 20. 4. 2015, která podle vůle účastníků zahrnovala více právních jednání, která jsou navzájem oddělitelná a způsobilá samostatné existence. Smlouva sestává jak ze smlouvy o propojení podle § 78 odst. 1 písm. h) zákona o elektronických komunikacích (hlavní smluvní vztah), tak ze smlouvy o přístupu ke službě virtuálních sítí (dohoda o službě MVNE) podle § 78 odst. 1 písm. g) tohoto zákona (vedlejší smluvní vztah). Příloha č. 9 smlouvy upravuje podmínky přístupu k mobilní síti stěžovatelky pro účely poskytování služeb virtuálního operátora osobou zúčastněnou na řízení, včetně cenových podmínek této velkoobchodní služby, tedy samostatný smluvní vztah. Jeho zahrnutí do smlouvy bylo vedeno snahou o administrativní úsporu, neboť odpadla nutnost sepisovat novou samostatnou smlouvu. Právě cenové podmínky podle přílohy č. 9 byly předmětem sporu.“
NSS: „Nejvyšší správní soud zastává názor, že vznikne‑li mezi osobami, které jsou podle § 80 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích oprávněny uzavřít smlouvu o přístupu nebo smlouvu o propojení sítí, spor o přístup nebo propojení, žalovaný má podle § 80 odst. 7 zákona o elektronických komunikacích pravomoc tento spor rozhodnout. Za použití § 141 odst. 7 správního řádu buď uloží stranám sporu povinnost uzavřít předložený návrh smlouvy, nebo tento návrh zamítne. Ustanovení § 80 odst. 7 zákona o elektronických komunikacích vymezuje jednoznačně a úplně předmět sporů, k jejichž rozhodování je žalovaný na jeho základě příslušný. Není proto žádný důvod, aby se podpůrně uplatnila podmínka obecněji vymezené pravomoci podle § 127 odst. 1 tohoto zákona, že spor se musí týkat povinností uložených zákonem o elektronických komunikacích nebo na jeho základě. Odkazuje‑li § 80 odst. 7 zákona o elektronických komunikacích na ‚postup podle § 127‘, je tím založena toliko použitelnost v něm obsažené procesní úpravy tohoto sporného řízení.“
„Na tomto posouzení nemění nic ani tvrzení stěžovatelky o dvojí podstatě smlouvy, jehož podstata spočívala zjednodušeně řečeno v tom, že o povinnosti uložené zákonem o elektronických komunikacích nebo na jeho základě lze uvažovat jen u smlouvy o propojení, nikoli však u smlouvy o přístupu. Z hlediska oprávnění žalovaného podle § 80 odst. 7 zákona o elektronických komunikacích nebyl podstatný typ smlouvy, kterého se spor týkal. Toto ustanovení umožňuje rozhodování sporů z obou těchto typů smluv. Ze stejného důvodu je bez významu i související námitka, že žalovaný zjistil nesprávně skutkový stav obsahu projevu vůle smluvních stran, která měla podle stěžovatelky vést ke vzniku dvou samostatných smluvních vztahů.“
Nejvyšší správní soud uzavřel, že rozhodnutí ČTÚ nejsou nicotná a jejich zákonnost nebyla zpochybněna. Námitky, které se týkaly nezákonnosti postupu ČTÚ, měly být řešeny v rámci občanskoprávního řízení, nikoli ve správním soudnictví. Kasační stížnost T-Mobile tak byla zamítnuta a rozhodnutí Městského soudu v Praze, které potvrdilo rozhodnutí ČTÚ, zůstalo v platnosti.
Chci odebírat newsletter
ČLÁNKY DO MAILU