Návrh novely autorského zákona (sněmovní tisk 1246) má ztížit šíření pirátského obsahu online. Provozovatelé úložišť a dalších služeb, na které mohou uživatelé uploadovat obsah (například YouTube nebo Facebook), mají dostat nové povinnosti a mají za autorsky chráněný obsah platit licenční poplatky nebo přístup k němu blokovat.
TIP: Co je „velmi krátký úryvek“? Novela autorského zákona s novými právy pro vydavatele je ve sněmovně
Návrh v § 18 nově říká, že tzv. sdělováním díla veřejnosti je také „zpřístupňování díla veřejnosti poskytovatelem služby pro sdílení obsahu online podle § 46 odst. 1, bylo-li dílo nahráno uživatelem takové služby.“ Tato nenápadná věta by měla v praxi velký dopad. Provozovatelé úložišť dosud argumentovali tím, že jsou vlastně jen technickým nástrojem, který lidem umožňuje nahrávání jejich obsahu, a že odpovědnost za tento obsah je zcela na uživatelích, kteří jej na internet nahrají. To by se podle návrhu mělo změnit – obsah podle něj „sděluje veřejnosti“ přímo provozovatel webu, který tak za něj má jasnou odpovědnost.
PARTNER SERIÁLU
Digitalizace, umělá inteligence, ochrana osobních dat. Témata, která se objevují v médiích stále častěji, jelikož se týkají každého z nás. Ať už jde o cílenou reklamu narušující demokracii, rozpoznávání tváří na veřejnosti nebo odstraňování obsahu pod rouškou ochrany proti terorismu.
Za svobodný Internet a moderní technologie, které respektují občanská práva, bojuje místopředseda Evropského parlamentu za Pirátskou stranu Marcel Kolaja. Ten je stínovým zpravodajem pro Akt o digitálních trzích a Akt o digitálních službách, v rámci kterých aktivně prosazuje svobodné, otevřené a bezpečné technologie.
Tuto změnu zavedla předloňská směrnice o autorském právu na jednotném evropském trhu, respektive její článek 17 (dřív známý jako článek 13). Ten míří na velké sociální sítě, ale také na služby typu Uloz.to, na kterých se bez souhlasu držitelů práv šíří velké množství autorsky chráněného obsahu. Směrnice a česká novela chtějí provozovatele takových služeb přinutit k tomu, aby s majiteli práv uzavírali licenční smlouvy a pirátský obsah dostupný na svých serverech tímto způsobem legalizovali. Za jeho používání by měli majitelům práv platit.
Nové povinnosti se mají týkat „poskytovatelů služby pro sdílení obsahu online“. Tu definuje jako takovou službu,
jejímž hlavním účelem nebo jedním z hlavních účelů je ukládat a sdělovat veřejnosti velký počet děl nahrávaných uživatelem takové služby a která soutěží nebo může soutěžit s jinými online službami zpřístupňujícími díla stejné cílové skupině, přičemž poskytovatel takové služby tato díla uspořádává a propaguje za účelem zisku.
Má jít o služby, které podle důvodové zprávy mohou konkurovat službám typu Spotify, Deezer, Netflix, HBO GO nebo AEROVOD. Mají se projevovat tím, že jejich hlavním účelem má být uchovávání velkého množství autorsky chráněného obsahu, který mají přímo nebo nepřímo využívat k dosahování zisku, například tím, že jej uspořádávají (kategorizují jej nebo se v něm dá vyhledávat). Důvodová zpráva jako příklad služeb, na které se mají nová ustanovení vztahovat, zmiňuje například servery YouTube, Rajce.net nebo sociální sítě jako Facebook a Instagram.
Návrh v § 46 odstavci 2 také uvádí, že se netýká služeb, jako jsou „nezisková online encyklopedie, neziskové vzdělávací a vědecké úložiště, platforma pro vývoj a sdílení softwaru s otevřeným zdrojovým kódem, služba elektronických komunikací, online tržiště a mezipodniková cloudová služba a cloudová služba, která uživatelům umožňuje nahrávat obsah pro vlastní potřebu“.
Provozovatel online úložiště má mít možnost svou odpovědnost za neoprávněné šíření pirátského obsahu omezit, jen pokud splní některou z následujících podmínek:
a) vynaložil nejlepší úsilí k získání oprávnění k výkonu tohoto práva,
b) v souladu s vysokými odvětvovými standardy odborné péče vynaložil nejlepší úsilí k zamezení nahrání díla, o kterém mu autor poskytl relevantní a nezbytné informace, a
c) neprodleně poté, co obdržel od autora dostatečně odůvodněné oznámení, znemožnil přístup k dílu nebo je odstranil ze svých internetových stránek a vynaložil nejlepší úsilí k zamezení jeho opětovnému nahrání v souladu s písmenem b).
Musí tedy buď k dotyčnému obsahu mít licenci od majitele práv (či vyvinout „nejlepší úsilí“ o její uzavření), nebo musí rychle reagovat na nahlášení pirátského obsahu ze strany majitele práv. V tomto odstavci se objevuje řada obecný pojmů, které směrnice ani návrh nevysvětlují. Co to má být ono „nejlepší úsilí“ – kdy je dostatečné a kdy ne? A co jsou to ty „vysoké odvětvové standardy odborné péče“, kdo je určuje a kde jsou napsané? Zatím přesně nevíme. Evropská komise měla podle směrnice vydat závazné pokyny k jejímu plnění, ale po dvou letech jednání jsou zatím k dispozici jen právně nezávazné Pokyny k článku 17, vydané začátkem června 2021.
Česká novela v důvodové zprávě vysvětluje, že pojem „nejlepší úsilí“ je doslovným překladem „best efforts“ z anglického textu směrnice. „Jde o autonomní pojem unijního práva, jehož závazný výklad přísluší Soudnímu dvoru EU,“ dodává s tím, že pojem je nutné vykládat případ od případu. „Poskytovatelé služeb pro sdílení obsahu online však budou vždy povinni jednat aktivně a oslovit minimálně ty nositele práv (nebo jejich zástupce, např. kolektivní správce), kteří jsou obecně známí nebo mohou být snadno dohledatelní, a jde-li o typ děl nebo předmětů ochrany, který je uživateli dané služby obvykle nahráván,“ uvádí dále důvodová zpráva. K prokázání „nejlepšího úsilí“ má přitom stačit, když provozovatel úložiště nositele práv osloví s dobou vírou a rozumnou nabídkou, byť by majitel práv takovou nabídku odmítl.
Pokud provozovatel nebude mít s majiteli práv uzavřenou licenční smlouvu, bude muset zajistit, že se na jeho server pirátské kopie děl vůbec nedostanou. Pokud mu majitelé práv pošlou relevantní informace, které jsou k identifikaci pirátských kopií potřeba (má jít například o názvy, velikosti souborů a podobně), má mít povinnost „zajistit nedostupnost autorskoprávně chráněného obsahu, který zatím nahrán nebyl“. Jak to má konkrétně dělat, návrh (ani směrnice) neříkají, uvádějí jen, že opatření mají splňovat „vysoké odvětvové standardy odborné péče“. Ani tento pojem zatím není nikde definován.
„Mezi technologie pro rozpoznávání obsahu, především pokud jde o video- a audioobsah, dnes běžně patří technologie založené na tzv. fingerprintingu. Dalšími používanými technologiemi jsou např. tzv. hashing, watermarking, užití metadat nebo klíčových slov,“ uvádí důvodová zpráva.
Watermarking je označení díla digitálním „vodoznakem“ tak, aby bylo možné později rozeznat jeho pirátskou kopii. Fingerprintingem se rozumí postup, kdy se pořídí digitální „otisk“ díla (např. filmu), který se pak porovnává s obsahem, který na server nahrávají uživatelé. Základem hashingu je převod díla do digitálního hashkódu, který se pak opět porovnává s uploadovanými soubory.
Jak je zřejmé, všechny tyto postupy vyžadují preventivní prověřování souborů při jejich nahrávání. Směrnice přitom v článku 17 odstavci 8 „obecné povinnosti v oblasti dohledu“, tedy všeobecné preventivní filtrování, výslovně zakazuje. V českém návrhu tento zákaz explicitně není, zmíněn je jen v důvodové zprávě:
Zároveň tato spolupráce mezi poskytovateli služeb pro sdílení obsahu online a nositeli práv nesmí vést k omezování dostupnosti děl nebo jiných předmětů ochrany zpřístupněných uživateli v souladu s autorským zákonem, včetně jakéhokoli ‚obecného dohledu‘, který by spočíval např. v zavedení takového ‚filtrovacího systému‘, který by preventivně filtroval veškerý obsah, nositeli práv nijak neidentifikovaný, nahrávaný všemi uživateli bez rozdílu.
Pokud se přes vynaložení „nejlepšího úsilí“ na serveru pirátské kopie objeví a majitel práv na to provozovatele patřičně upozorní, má mít služba povinnost tyto soubory neprodleně znepřístupnit a zajistit, aby je pokud možno nebylo možné znovu na server nahrát. Jde o princip označovaný jako „notice and stay down“, který je upgradem dnes používaného principu „notice and take down“. Rozdíl je samozřejmě v onom zamezení opětovného nahrání souborů na server.
Bránění opětovnému uploadu pirátských kopií se provozovatel služby pro sdílení online obsahu může podle návrhu vyhnout ještě v jednom případě: pokud jde o malou či novou firmu. Návrh totiž obsahuje zmírnění povinností pro tzv. startupy. Ty definuje jako služby, které fungují méně než tři roky a mají roční obrat pod 10 milionů eur. Zároveň nesmí mít více než 5 milionů uživatelů měsíčně.
Bude zajímavé sledovat, jakými změnami návrh novely projde během projednávání v parlamentu. Jak jsme psali v minulém článku o části novely autorského zákona, která dává vydavatelům právo žádat za online obsah licenční poplatky, novela koncem června dorazila do Poslanecké sněmovny, která by ji mohla začít projednávat ještě v proběhu července. Jestli zákon stihne legislativní kolečko ještě před podzimními volbami, není zdaleka jisté.
ČLÁNKY DO MAILU