Absurdní definice
„Tedy je to takový druh přístupu uživatelů k poskytovaným zdrojů a službám, který koncové uživatele neomezuje v tom, co a jak hodlají dělat, kdykoli to chtějí dělat (tj. který není tzv. ‚úzkým hrdlem‘ v celém řetězci mezi koncovým uživatelem a poskytovateli služeb a nejrůznějšími síťovými zdroj a je dostupný trvale, 24 hodin denně, sedm dnů v týdnu)“.
S uvedenou definici nemohu souhlasit. Zejména i proto, že návrh považuje za minimální rychlost 256 kbit/s. Takováto rychlost nedostačuje ani ke stažení servisních balíčků od Microsoftu, aniž by uživatel nebyl významně omezen (časově). Pravda, na přehrávání MP3 hudby s datovým tokem 128 kbit/s by to mohlo stačit i v reálném čase a ještě by „půlka“ zbyla. Na přenos filmů už to ovšem bez omezení nestačí.
Možná by nebylo od věci připomenout i to, že „širokopásmovost“ (broadbandness) v původním termínu (broadband Internet, broadband access) měla svůj skutečný význam hlavně v tom, že předpokládala možnost využít danou přenosovou technologii pro více simultánně přenositelných druhů (kanálů) informací. V návrhu národní politiky to začíná vypadat, že se vše degraduje jenom na to, aby „ten drát“ byl „dostatečně“ rychlý, aby šlo přenášet „ten Internet“.
Skutečně jsme naplnili závazek z eEurope+?
„Zajistit svým občanům všeobecně dostupný (nízkorychlostní) přístup k Internetu.“ coby jeden z cílu eEurope+ je podle MI materiálu naplněno. Prý tomu napomohlo rozšíření mobilního připojení (na bázi GPRS). MI se navíc ohání magickým slůvkem „paušál“.
Celé je to ale trochu nejisté. Pokud bychom uvažovali, že GPRS přístup k Internetu je skutečně oním naplněním eEurope+ požadavku, tak na něm MI (a ani český stát) nemá žádnou zásluhu. GPRS ale ve skutečnosti není všeobecně dostupný nízkorychlostní přístup k Internetu. „Všeobecná dostupnost“ totiž není jenom otázka ceny (byť je to jedno z důležitějších kritérií) – je to i otázka technické dostupnosti. A z tohoto ohledu je GPRS to nejméně použitelné z toho mála, co existuje.
MI přitom ve svém dokumentu správně upozorňuje na nedostatečnou kupní schopnost obyvatelstva, kombinovanou s nízkou motivací. K tomu zároveň dodává, že penetrace nízkorychlostního připojení k Internetu v domácnostech je mezi 15 až 20 procenty (to je někde na úrovní třetiny až poloviny průměrné! penetrace v EU).
A v oblasti vysokorychlostního internetu? Asi je čas začít lomit rukama a plakat – 1,5 až dvě procenta domácností. To je opravdu nešťastný výsledek. Stejně nešťastný jako firemní penetrace – 20 procent.
MI vcelku správně identifikuje problémy – nedostatečná „geografická“ dostupnost, nepříznivý poměr mezi cenou přístupu a kupní silou obyvatelstva, doposud negativní zkušenosti uživatelů (nízká kvalita např. ADSL), nedostatečná nabídka služeb a obsahu. Jenže identifikovat je nestačí – je potřeba najít řešení. A při čtení návrhu strategie bohužel dojdete k jasnému závěru – nic se neřeší.
Výhled do budoucnosti
Na co se vlastně MI spoléhá? Na kabelové rozvody ne. xDSL také odsuzuje (to bych označil za první velkou chybu, viz masový rozvoj xDSL ve Francii, Německu či Velké Británii). Jediné, co v dokumentu najdete několikrát zdůrazněno, je komunitní model s komunitní sítě. Skutečně si ministerstvo myslí, že vysokorychlostní Internet bude v republice rozšířen díky komunitním sítím? Nebo si opravdu myslí, že bude poskytnut díky „očekávanému nástupu mobilních sítí třetí generace“? Ten má dle MI přijít na počátku roku 2006 – a nelze nedodat, že je to jenom zbožné přání. A že je velmi málo pravděpodobné, aby se cokoliv tomu podobného výrazně projevilo dříve než někdy v letech 2008 až 2010.
Paradoxně ve dvou řádcích nakonec zjistíte, že MI za perspektivní řešení považuje metalické sítě „a v největší míře pak sítě optické“ – to je skutečně zvláštní. Proč by se „národní“ politika měla zajímat o technické řešení, které je ve skutečnosti plně v rukou komerčního sektoru? Stát přece není tím, kdo má po republice vybudované páteřní sítě ani dostatečně kapacitní místní rozvody.
Jak to chce MI řešit?
Národní strategie podpory vysokorychlostního připojení má být podle MI založena na podpoře budování nových přístupových sítí – hlavně metropolitních a sítí místních rozvodů. Při čtení návrhu zjistíte, že se zde opět objevila jakási „komunitní“ záležitost – nebylo by od věci, aby MI přestalo budovat síťový socialismus – ten možná vyřeší rychlé připojení pro jedno procento domácností, ale to budeme stále na úrovni doby kamenné. Přitom stačí poměrně málo – zajistit širokou dostupnost xDSL technologií.
MI se v návrhu zmiňuje i o „novém vymezení univerzální služby odpovídající potřebám občanů a realitě trhu“. Proč tedy toto nové vymezení není součástí čerstvého návrhu „zákona o elektronických komunikacích“, zůstává záhadou – bude pravděpodobně potřeba nového návrhu….
MI se rovněž mýlí v dalším tvrzení, že „(…) stát je významným poskytovatelem služeb v oblasti e-governmentu, které mají velký potenciál motivovat občany k využívání Internetu (…)“. Jediný pravdivý moment je začátek – ostatní je utopie. Právě MI je zodpovědné za megalomanský Portál VS. A právě Portál VS je příkladem toho, co nemůže občany motivovat k pořízení (vysokorychlostního) Internetu – není totiž jediný důvod, aby si kvůli PVS občan něco takového pořídil. A když už náhodou něco takového udělá, PVS ho odradí.
Vytvoření „Fondu pro rozvoj vysokorychlostního přístupu“ vypadá jako zajímavá myšlenka – kdyby ovšem byla lépe sladěna například s již zmiňovaným návrhem Zákona o elektronické komunikaci (například těžko budou do tohoto fondu plynout výnosy ČTÚ). A otázkou zůstává, jestli další „dobrovolně komunitní“ řešení, líznuté povinnými odvody, skutečně k něčemu bude. Jestli to není jenom snaha MI získat další vliv na tok financí a možnost rozhodovat a rozdělovat.
„Konkrétní“ opatření
Ve velmi krátké kapitole na konci návrhu jsou „konkrétní“ opatření – Fórum pro vysokorychlostní přístup a Národní vysokorychlostní server (který tam, mimochodem, zůstal pouze omylem). A na třech řádkách cosi o osvětě.
Co je na těchto opatřeních konkrétní, zůstává záhadou. Proč se dokument MI vůbec nevěnuje velmi důležitému momentu, tj. podpoře vytváření obsahu a služeb pro vysokorychlostní Internet?
Co bychom mohli dělat v oblasti širokopásmového připojení
1. Přestat jej nazývat vysokorychlostním – podobné označení je zavádějící, protože nevystihuje podstatu. Vysokorychlostní připojení garantuje pouze vysokou rychlost, nikoliv dostatečnou šířku garantovaného pásma pro možné služby.
2. Omezit aktivní podporu státu na vytváření metropolitní infrastruktury. Je to jednoznačně zodpovědnost soukromého sektoru a zároveň jeho nejvyšší zájem, pokud chce mít z širokopásmového připojení příjmy.
3. Zcela vypustit sociální komunitní model – infrastruktura prokazatelně nemůže být v rukou státu (a i ta co byla, například PragoNet, již není).
4. V podpoře státu u infrastruktury se soustředit pouze na aktivní podporu koncového připojení (last mile / poslední metr) a na méně obydlené či méně rozvinuté regiony.
5. Soustředit se více na aktivní podporu státu v oblasti obsahu/služeb pro širokopásmové připojení a aplikací pro širokopásmové připojení – bez obsahu a služeb nebude nikdo o širokopásmové připojení mít zájem a všechny předchozí kroky jsou zbytečné.
6. V obsahu a službách prosazovat více obsahu (digitální televize a rádio), komunikací (IP telefonie) či vzdělávání (e-learning). Ve veřejné oblasti konečně uspět v nabídce přehledných a použitelných služeb e-governmentu a nezapomínat na potřebu širokopásmového připojení „státu“ jako takového.
7. Spodní hranici kapacity posunout na 1 Mbit/s a poučit se z penetrace technologií v Evropě – Francie, Německo či Anglie jednoznačně ukazují, že ověřenou cestou je xDSL. Přestat uvažovat o mobilních komunikacích (GPRS sem nepatří, CDMA není dostatečně kapacitní a 3G sítě jsou v nedohlednu).
8. Nalézt systémovou podporu státu v legislativě a případně i v daňové oblasti – stát musí podpořit možnost pořízení širokopásmového připojení i odpovídajících nástrojů k jeho využití jak u obyvatelstva, tak u malé a středně velké podnikatelské sféry. Pochopitelně pouze v časově omezené podobě.
9. Lépe začlenit potřebu širokopásmového připojené do navrhovaného Zákona o elektronické komunikaci (například ve formě Universální služby).
Závěr
Doporučení? Národní politiku předloženou MI vrátit a nechat vypracovat znovu. Prozatím jde jenom o polovičatou studii. Dopracování by mělo hlavně přinést jasné a závazné určení konkrétních kroků a jejich nositelů.
ČLÁNKY DO MAILU