Rozhodující pro možnost nakládání se softwarem vzniklým na základě smlouvy o dílo (termínem software je myšlen počítačový program a jeho dokumentace) je otázka, kdo je vykonavatelem majetkových autorských práv k tomuto software. Zjednodušeně řečeno je jím ta osoba, která může s počítačovým programem nakládat. Mezi práva vykonavatele majetkových autorských práv totiž samozřejmě patří i právo udělit smlouvou jiným osobám oprávnění k výkonu práva počítačový program užít, tzn. poskytovat licence. Vždy je tedy nutno přísně rozlišovat mezi výkonem majetkových práv k počítačovému programu a užíváním počítačového programu na základě licenční smlouvy. V praxi je většina počítačových programů užívána koncovými uživateli na základě licence poskytnuté vykonavatelem majetkových autorských práv nebo samotným autorem programu.
Pro lepší objasnění problematiky výkonu majetkových autorských práv u počítačových programů vytvářených na objednávku je nezbytné předem stručně zmínit některé skutečnosti vyplývající ze zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon). Počítačový program je autorským dílem, pokud splňuje požadavky stanovené v § 2 odst. 2 autorského zákona, tzn. pokud je počítačový program původní „v tom smyslu, že je autorovým vlastním duševním výtvorem“ (v praxi je tento požadavek splněn v drtivé většině případů). „Právo autorské k dílu vzniká okamžikem, kdy je dílo vyjádřeno v jakékoli objektivně vnímatelné podobě“ (§ 9 odst. 1 autorského zákona). Autorem počítačového programu (stejně jako každého jiného autorského díla dle českého autorského zákona) může být výhradně fyzická osoba (popř. více fyzických osob), tzn. např. programátor – viz § 5 odst. 1 autorského zákona: „Autorem je fyzická osoba, která dílo vytvořila.“ Fyzická osoba je původním subjektem autorského práva, právnická osoba (např. obchodní společnost) tuto schopnost postrádá a může tak být pouze odvozeným subjektem autorského práva (např. vykonavatelem majetkových autorských práv).
Vzhledem k tomu, že autorem počítačového programu může být výhradně fyzická osoba, bylo nutno do autorského zákona zakomponovat mechanismus ochrany investice softwarových společností do vývoje počítačových programů. Softwarové společnosti ve většině případů zajišťují vytváření počítačových programů prostřednictvím svých zaměstnanců, popř. prostřednictvím jiných fyzických osob podnikajících na základě živnostenského oprávnění (nutno zmínit, že v druhém případě častokráte v rozporu s ustanoveními zákona o zaměstnanosti). Autorský zákon obsahuje úpravu tzv. zaměstnaneckého díla. V případě, že je počítačový program vytvořen zaměstnancem ke splnění povinností vyplývajících z pracovněprávního vztahu, je zaměstnavatel vykonavatelem majetkových autorských práv k počítačovému programu. Ustanovení § 58 odst. 1 autorského zákona konkrétně zní:
„Není-li sjednáno jinak, zaměstnavatel vykonává svým jménem a na svůj účet autorova majetková práva k dílu, které autor vytvořil ke splnění svých povinností vyplývajících z pracovněprávního či služebního vztahu k zaměstnavateli (…) Zaměstnavatel je tedy nejen oprávněn jakýmkoliv způsobem počítačový program pro svou potřebu užít, ale také poskytovat k tomuto programu licence třetím osobám.“
V odstavci 4 § 58 autorského zákona je pak uvedeno: „Autorova osobnostní práva k zaměstnaneckému dílu zůstávají nedotčena. Vykonává-li zaměstnavatel majetková práva k zaměstnaneckému dílu, má se za to, že autor svolil ke zveřejnění, úpravám, zpracování včetně překladu, spojení s jiným dílem, zařazení do díla souborného, jakož i k tomu, aby uváděl zaměstnanecké dílo na veřejnost pod svým jménem, ledaže je sjednáno jinak.“ Následné skončení pracovněprávního vztahu nemá na výše uvedená oprávnění zaměstnavatele žádný vliv.
Ohledně počítačových programů pak obsahuje autorský zákon důležité speciální ustanovení, a to v § 58 odst. 7, který zní: „Počítačové programy a databáze (…) se považují za zaměstnanecká díla i tehdy, byla-li vytvořena na objednávku; objednatel se v takovém případě považuje za zaměstnavatele.“ (Podobnou právní úpravu nalezneme i u tzv. kolektivního díla dle § 59 autorského zákona).
I přes znění uváděného § 58 odst. 7 autorského zákona je pro určení vykonavatele majetkových autorských práv k počítačovému programu vytvářeného na zakázku rozhodující osoba zhotovitele (tzn., jaký subjekt je smluvní stranou zhotovitelem). Pokud je smluvní stranou (zhotovitelem) přímo autor počítačového programu, resp. jeho autoři, stává se vykonavatelem majetkových autorských práv objednatel – smluvní strana, která si vytvoření počítačového programu objednala. Avšak v případě, že zhotovitelem je právnická osoba (např. obchodní společnost), stává se vykonavatelem autorských majetkových práv tento zhotovitel – samozřejmě za předpokladu, že k vytvoření počítačového programu došlo zaměstnanci tohoto zhotovitele (zaměstnanecké dílo dle výše uvedeného § 58 odst. 1 autorského zákona) anebo prostřednictvím jiných fyzických osob (autorů) na objednávku tohoto zhotovitele (viz výše uvedený § 58 odst. 7 autorského zákona).
Příklad: 1) Společnost ABCD, s.r.o. uzavře s podnikatelem Karlem Novákem (programátorem) smlouvu o dílo ohledně toho, že Karel Novák zhotoví počítačový program. Vykonavatelem majetkových autorských práv k počítačovému programu je po jeho vzniku společnost ABCD, s.r.o.
2) Společnost ABCD, s.r.o. uzavře se společností XYZ, s.r.o. smlouvu o dílo ohledně zhotovení počítačového programu. Společnost zhotovuje počítačový program prostřednictvím svých 5ti zaměstnanců – programátorů. Vykonavatelem majetkových autorských práv k počítačového programu je po jeho vzniku společnost XYZ, s.r.o. (ohledně práv společnosti ABCD, s.r.o. vyplývajících ze smlouvy o dílo viz níže).
Tato na první pohled absurdní právní úprava, kdy otázka výkonu majetkových autorských práv je odvislá od právní formy subjektu, jenž je zhotovitelem, však má s ohledem na zásady autorského zákona svou vnitřní logiku. K tomu, aby mohlo dojít k „přechodu“ výkonu majetkových autorských práv na třetí osobu, je totiž vždy nezbytné, aby zde existoval právní vztah mezi autorem díla a nabyvatelem těchto práv. V případě zaměstnaneckého díla je to pracovněprávní vztah mezi zaměstnavatelem a programátorem, v případě výše zmiňované právní konstrukce dle § 58 odst. 7 autorského zákona je to smlouva o dílo. Avšak v okamžiku, kdy smluvní stranou na straně zhotovitele je „pouze“ zaměstnavatel autora počítačového programu (a nikoliv autor sám), nemůže bez souhlasu autora dojít k tomu, aby se vykonavatelem majetkových autorských práv stala třetí osoba – např. objednatel. Naopak se souhlasem autora (resp. autorů) může zaměstnavatel autora (autorů) výkon majetkových autorských práv k počítačovému programu postoupit třetí osobě – tedy i objednateli ze smlouvy o dílo.
Souhlas autora se nevyžaduje pouze v případě, že dochází k převodu podniku či jeho části – viz věta druhá § 58 odst. 1 autorského zákona: „Zaměstnavatel může právo výkonu (…) postoupit třetí osobě pouze se svolením autora, ledaže se tak děje při prodeji podniku nebo jeho části.“ Smluvní strany smlouvy o dílo ohledně vytvoření počítačového programu se tedy nemohou bez souhlasu autora dohodnout, že vykonavatelem majetkových autorských práv je objednatel.
V případě, že zhotovitelem počítačového programu je právnická osoba, vzniká podivná situace, kdy objednatel sice hradí zhotoviteli odměnu za vytváření počítačového programu, avšak nestává se vykonavatelem majetkových autorských práv. Pro tento případ je dle našeho názoru nutno použít ustanovení § 61 autorského zákona. (Odlišný právní názor obsahuje komentář k autorskému zákonu, který uvádí, že ustanovení § 61 autorského zákona nelze použít na smlouvy, kde smluvní stranou není autor).
Ustanovení § 61 odst. 1 autorského zákona uvádí: „Objednatel může užít dílo vytvořené na základě smlouvy o dílo (dílo vytvořené na objednávku) pouze k účelu vyplývajícímu ze smlouvy. K užití díla nad rámec takového účelu je objednatel oprávněn pouze na základě licenční smlouvy (…) Objednateli tedy vznikne ‘pouze‘ právo počítačový program užít.“
Právní postavení takovéhoto objednatele je samozřejmě nepoměrně slabší než postavení výše zmiňovaného objednatele, který je vykonavatelem majetkových autorských práv. Objednatel, který není vykonavatelem majetkových autorských práv, může počítačový program užívat pouze k účelu vyplývajícímu ze smlouvy o dílo. Navíc nastávají situace, kdy účel smlouvy nemusí být v samotné smlouvě zcela jasně vyjádřen, popř. každá ze smluvních stran si účel smlouvy vykládá jinak (v praxi dochází i k situacím, kdy žádná písemná smlouva není). Postavení tohoto objednatele může být dále oslabeno ustanovením § 61 odst. 2 autorského zákona: „Není-li sjednáno jinak, autor může dílo vytvořené na objednávku užít a poskytnout licenci jinému, není-li to v rozporu s oprávněnými zájmy objednatele.“
Vzhledem k nastíněné právní úpravě lze jen doporučit, aby otázka výkonu majetkových autorských práv k počítačovému programu zhotovovanému na zakázku (případně způsoby a rozsah užití počítačového programu) byla upravena předem a výslovně ve smlouvě o dílo. Tímto lze předejít případným pozdějším sporům smluvních stran ohledně těchto záležitostí. V této souvislosti nutno zmínit, že řada softwarových společností působících v ČR se ohledně nakládání s počítačovými programy nechává výrazně inspirovat anglo-americkou právní kulturou (např. licenčními smlouvami velkých zahraničních společností). Avšak vzhledem k jiné koncepci českého autorského zákona a vzhledem k tomu, že autorský zákon obsahuje velké množství kogentních (donucovacích) ustanovení, od kterých se nelze smluvně odchýlit, mohou tyto anglo-americké „podněty“ často znamenat neplatnost smluvních ujednání.
ČLÁNKY DO MAILU