Kolik televizních programů snese jeden multiplex?

Kvalita je subjektivní pojem

Nedá se samozřejmě porovnávat multiplex, ve kterém vysílá několik plnoformátových stanic nebo sportovních kanálů, a multiplex s programy, které nejsou tak náročné na bitový tok. Jiří Rajdus, manažer projektu digitalizace CDG, upozorňuje na rozdílné vnímání kvality obrazu u diváků: Každý přenosový systém má svoje limity a u používaného systému digitální televize je to kompromis mezi kvalitou a náklady na vysílání televizního programu. Z čistě technického hlediska je „ideální“ počet programů jeden HDTV (v MPEG-2) na celý multiplex, ale i tak by se našli puritánští zastánci analogové televize, kteří by tvrdili, že to „není ono“ a že analogová televize byla lepší.

Technická kvalita vysílání závisí podle Rajduse nejen na bitovém toku, obsahu a kvalitě zdrojů jednotlivých programů, ale také na kvalitě použitých kodérů a na použitém zobrazovacím systému. Poměrně dobrá kvalita začíná od přibližně 6 Mb/s na jeden program, což podle manažera CDG umožňuje při použití variabilního bitového toku a statistického multiplexu, kdy bitový tok mezi jednotlivými programy přetéká podle potřeby a náročnosti aktuálně vysílaného pořadu, pohodlné zařazení pěti televizních programů do celkového bitového toku přibližně 20 Mb/s. To však platí za předpokladu plnoformátových televizí a rovnoměrného rozložení jednotlivých formátů v čase, upozorňuje Rajdus. Tak aby nebyly například současně vysílány dva nebo více sportovních přenosů nebo dva a více identických programů, což je bohužel současná situace multiplexu A.

Problém s kostičkováním obrazu

Ale i při dodržení všech výše jmenovaných zásad může při zařazení pěti programů do multiplexu dojít ke kolizi, kdy se okamžité nároky na bitový tok několika programů střetnou a převýší aktuální možnosti kapacity celkového bitového toku. K tomu dochází hlavně při totálních změnách obsahu v jednotlivých snímcích a objeví se známé efekty, tedy kostičkování obrazu, upozorňuje Rajdus. Bude-li však jedna digitální síť vysílat více programů s menší náročností na bitový tok, což jsou třeba filmové kanály, kdy jsou filmy přepisovány z filmového pásu, nebo stanice zaměřené na talk show, vychází výrazně nižší průměrný bitový tok na jeden program a tím pádem může multiplex pojmout šest programů, v extrémních případech podle Rajduse i více.

Co se týká zvuku, je v současné době všeobecně používaná hodnota bitového toku 192 Kb/s pro většinu hudebních žánrů vyjma vážné hudby. S takovýmto bitovým tokem se již dlouhá léta vysílá i v satelitní distribuci pro analogové vysílače (vyjma ČT, která používá 256 Kb/s) a nezaznamenal jsem za tu dobu žádné vážnější výhrady, vysvětluje Rajdus. Jiný případ je poměr akceptovatelné kvality zvuku a obrazu k nákladům na šíření signálu. Ten už záleží čistě na provozovatelích programů. Je to patrné na současném satelitním vysílání, kde není výjimkou maximální bitový tok na jeden program v rozmezí 2,5 až 3 Mb/s (Óčko, TOP TV, 24.cz, CS Film, programy UPC Direct a další). Většina programů, které CDG vysílá ve stále „zkušebním“ vysílání, je přebírána z těchto satelitních zdrojů, takže v současnosti není ani 21 Mb/s vyhrazených pro šest programů v multiplexu B v každém okamžiku plně využito, říká Rajdus.

Čtyři, maximálně pět programů

Pro řádné digitální vysílání je podle Rajduse akceptovatelné zařazení pěti programů do jednoho multiplexu: Licencované televizní stanice stejně jako operátoři sítí nemají mnoho na výběr, takž se domnívám, že takový počet je pro start digitální televize akceptovatelný převážnou většinou diváků. V Německu podle Rajduse vystačí pro čtyři televizní programy v jednom multiplexu jen 13,5 Mb/s. Bohužel je to i vidět, dodává. V České republice se původně počítalo se zařazením čtyř programů do jedné digitální sítě. Po letošním únoru, kdy Radiokomunikace přidaly ke čtyřem televizním stanicím v multiplexu A kanál ČT 4 Sport, se Rada pro rozhlasové a televizní vysílání zeptala operátorů zbylých dvou sítí, zda mohou technicky zajistit prostor pro pět televizních programů. CDG i Český Telecom odpověděli kladně.

Zatímco vysílací rada je pro pět programů v jedné digitální síti, předseda Rady Českého telekomunikačního úřadu (ČTÚ) Pavel Dvořák vidí jako ideální počet spíše čtyři. Maximální počet by mohl být pět za podmínky, že rozhlasové stanice budou umisťovány (a na základě dohody provozovatele vysílání a operátora sítě) jen v tom případě, že zůstane v každém případě zachována dostatečná kapacita datového toku pro televize a samozřejmě pro doplňkové služby (nikdo by neměl nutit operátora k zařazení rozhlasových služeb!) – odpovědnost za kvalitu služby šíření televizního programu musí nést společně provozovatelé vysílání a operátoři sítí, řekl Dvořák serveru DigiZone.cz. Osobně přitom považuje zařazování rozhlasových stanic do sítí DVB-T za nejméně neorganické.

Vyberte si svůj set-top-box v e-shopu na DigiZone.cz

Set-top-boxy pro příjem zemské digitální televize, ale i integrované digitální televizory a USB přijímače, to vše můžete nakoupit v elektronickém obchodě serveru DigiZone.cz. Zpravodajský portál digitálního vysílání nabízí každému čtenáři možnost vybavit se na příjem DVB-T už dnes. Jednotlivé výrobky si můžete nejdřív porovnat v databázi set-top-boxů a přečíst si jejich recenze, které vycházejí každý týden. Novou součást domácnosti si tak vyberete jednoduše sami, po vlastní úvaze, ne na základě marketingové kampaně. DigiZone.cz provozuje obchod pro digitální vysílání společní s firmou Digitální televize v.o.s.. Najdete ho na této adrese.

Jak je to s kvalitou obrazu?

Spíše ke čtyřem, maximálně pak pěti televizním programům v jednom multiplexu se kloní také Martin Roztočil, ředitel úseku vysílacích služeb Radiokomunikací. Podle Tomáše Vlčka, šéfa telekomunikací společnosti FTV Prima, která provozuje televizi Prima, ale také záleží na tom, jaký má divák televizní přijímač. Je nutné vzít na vědomí, že kvalitu obrazu nelze nějak objektivně měřit, je to především subjektivní vjem a objektivizovat vnímání kvality lze pouze statistickými metodami za „použití“ vzorků určitého počtu pozorovatelů při přesně stanovených podmínkách a postupech, říká Vlček. Přínos digitalizace televizního vysílání by měl být veskrze pozitivní pro ty diváky, kteří mají doma klasický televizor.

Naprostá většina diváků má nyní signál z analogových vysílačů znehodnocen vícecestným šířením (odrazy), které se projevuje rozostřením obrazu až „duchy“. Ti diváci, kteří mají nyní naprosto dokonalý příjem, na tom budou kvůli nutné kompresi objektivně hůře (méně přenesených informací), ale subjektivně by to měli vnímat jen někteří (citlivější) z nich, vysvětluje Vlček. Obrovský vliv na vnímání kvality ale bude mít právě typ televizoru, na kterém bude divák digitální vysílání sledovat. Signál zkomprimovaný podle MPEG-2 sledovaný na klasické obrazovce s prokládaným řádkováním a půlsnímkovou frekvencí 50 Hz působí mnohem lépe než tentýž signál sledovaný na LCD displeji nebo na plasmové obrazovce,“ upozorňuje Vlček. „Současný trend přechodu na velkoplošné displeje prudce zhoršuje toleranci diváků k důsledkům komprese signálů.

Vlček cituje i názor čínských odborníků, podle nichž je z hlediska maximálních požadavků na kvalitu obrazu lepší standard MPEG-2, u kterého lze při dostatečném bitovém toku dosáhnout situace, kdy je subjektivní vjem diváků při srovnání s originálem (PAL) stejný, zatímco signál zpracovaný v MPEG-4 vnímají mnohem častěji jako zhoršený.