Vymáhání dlužných částek za televizní poplatky si po roce a čtvrt prošlo už soudní cestou. Exekutoři se podle informací deníku Právo chystají na 400 lidí, kteří se brání zákonné taxe za televizor v domácnosti. Česká televize (ČT) ve svém boji prochází mj. i databáze odběratelů elektřiny a stihla už zažalovat zhruba tisíc lidí a firem. Mluvčí ČT Martin Krafl Právu sdělil: Z podaných žalob je 40 procent v právní moci a jsou předány exekutorům.
Zatím jde ale jen o předkrm, hlavní chod 25 tisíc žalob se teprve chystá. Smlsne si na něm advokátní kancelář, která vzejde z probíhajícího výběrového řízení. Na seznamu televizních dlužníků je celkem přes 50 tisíc jmen.
Start kampaň a úvodní chyba
Česká televize začala motivovat diváky k přihlášení televizoru a zaplacení dlužné částky sérií promo spotů vloni na jaře. Písemná výzva, která měla akci podpořit, přišla lidem ale ještě před začátkem akce. Televize oslovila více než půl milionu domácností. Dopisy byly odeslány oproti smluvnímu ujednání o několik dní dříve než ČT kampaň zahájila,
uvedla Rada ČT na svém zasedání dne 18. května minulého roku. Někteří adresáti se přitom nestačili divit. Ačkoli poplatek řádně hradili nebo doma televizor vůbec neměli, výzva k uhrazení dlužné částky přišla i jim.
Upomínka přišla i do schránek řady českých poslanců. Na parlamentní rozpravě vyšlo najevo, že ČT obeslala i cirka polovinu z přítomných členů mediální komise. Některé z nich televizní výzva rozlítila a zástupci média veřejné služby museli své kroky před zákonodárci hájit. Generální ředitel ČT Jiří Janeček mylně osloveným poslal omluvný list, ve kterém věc vysvětlil chybou při kopírování databáze a která se měla týkat jen hrstky lidí. I když ne každý jeho slovům věřil, první vlna kampaně byla úspěšná, což potvrdila především fakta.
Miliony z dlužných částek
Zatímco do konce minulého roku (2004, pozn. red.) přestávalo poplatky platit 20–30 tisíc domácností ročně, od začátku roku 2005, kdy Česká televize prostřednictvím médií na chystanou kampaň upozornila, eviduje cca 23 tisíc nově přihlášených poplatníků. To představuje roční příjem z poplatků ve výši cca 20 miliónů korun,
shrnul Martin Krafl. Během jediného dne, loňského 18. května, zaplatilo své dluhy 15 tisíc televizních diváků. Do květnového zasedání přibylo televizi zhruba 12,5 milionu korun od necelých 50 tisíc koncesionářů. Na slyšení před poslanci, které následovalo krátce poté, už mohl vrchní ředitel televize František Lambert informovat o číslech dvakrát větších: 100 tisíc lidí, 25 milionů korun. ČT se zabývala i námitkami oslovených, ale jen hrstku z nich shledala za oprávněnou.
Start kampaně za dlužnými pohledávkami sice provázely chyby jako přetížená infolinka najaté společnosti BSP nebo zmíněné mylně adresované dopisy, přesto pro televizi znamenala krok příznivým směrem. Dopisní fiasko neodradilo poslance od schválení vyššího poplatku, který podle zákona 348/2005 Sb. vzrostl na 100 korun. Předchozí sazba 75 korun přitom fungovala od roku 1997, tedy osm let.
Kdo platí, a kdo ne?
Televizní poplatek se platí ze zařízení technicky způsobilého k individuálně volitelné reprodukci televizního vysílání bez ohledu na způsob příjmu (dále jen „televizní přijímač“). Toto zařízení se považuje za televizní přijímač i v případě, že si jej poplatník upraví k jinému účelu,
určuje zákon o rozhlasových a televizních poplatcích. Příznivci komerčních televizí, kteří na vysílání veřejné služby ni okem nezabrousí, mají smůlu. Koncesionářem je každý majitel televizoru a jestli se na Českou televizi skutečně dívá, to už nikoho nezajímá. I kdybyste měli doma přijímač jen kvůli tomu, abyste si k němu připojili PlayStation nebo DVD přehrávač, stále zůstává televizorem a vy za něj musíte platit.
Za poplatníka se podle § 3 uvedeného zákona považuje automaticky i ten, ke komu lidově řečeno „vedou dráty“. Přípojka do elektrické sítě je vstupenkou do databáze televizních plátců, i když se tam člověk sám nepřihlásil. Povinnosti platit se zájemce zbaví jen tehdy, pokud na výzvy médií veřejné služby zareaguje čestným prohlášením, že žádný televizní nebo rozhlasový přijímač skutečně nevlastní.
Rozhlasové poplatky: kauza ještě neskončila
Za mediální výbavu nemusí platit lidé postižení a sociálně slabí, školy, cizinci a několik prominentů. Zákon vypočítává např. osoby s úplnou nebo praktickou slepotou obou očí a osoby s oboustrannou úplnou nebo praktickou hluchotou, pokud jsou osaměle žijící; osvobozeny jsou tyto osoby rovněž v případě, kdy žijí společně v jedné domácnosti
. Stačí tedy, aby někdo v domácnosti viděl na jedno oko a slyšel na jedno ucho a celá rodina musí už poplatek hradit. Sociální podmínkou je čistý příjem pod 1,4 násobku životního minima za celé čtvrtletí nebo totéž aplikované na celou domácnost.
Za televizi a rozhlas neplatí Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, provozovatel vysílání ze zákona a subjekty s televizní nebo rozhlasovou licencí – ale ty jen ve svém oboru. Na Nově by tak měli platit Českému rozhlasu a Evropě 2 zas České televizi.
Dlužíte za televizi? 10.000 přirážky!
Účinným nástrojem proti neplatičům je § 9, který stanovuje přirážku 5000 korun za neohlášené rádio a dvakrát tolik za neoznámený televizor. Přirážka se platí za každý rozhlasový nebo televizní přijímač, za který nebyla splněna povinnost platit rozhlasový nebo televizní poplatek.
Máte televizní kartu v počítači, která je schopná přijímat třeba i rozhlas? A televizor v obývacím pokoji, další u dětí, k tomu Hi-Fi věž a rádio na budíku? Nemusíte se bát, celou domácnost zabezpečí jeden poplatek za rozhlas a další za televizi, celkem 145 korun měsíčně.
Na právnické osoby je metr přísnější a musí platit za každý přijímač rozhlasu a televize zvlášť. V opačném případě je čeká pokuta za každý neohlášený kus. Výjimku mají prodejci příjmové techniky, kterým stačí jeden televizní a rozhlasový poplatek za každou provozovnu.
Platba za televizi veřejné služby dvakrát po sobě na Nový rok ještě vzroste. 1. ledna 2007 to bude na 120 korun, o rok později už 135 korun. Změna se projeví vždy o měsíc později. Počínaje rokem 2008 z České televize také prakticky zmizí reklama a po mém soudu i daleko obtížnější věc – teleshopping. Výjimku dostanou jen sportovní a kulturní události, kde je reklama podmínkou pro nákup přenosových práv. Příkladem jen fotbalová Liga mistrů. Uvidíme, zda v té době budou už spory s neplatiči vyřešené.
Osobně beru koncesionářský poplatek jako věc danou a prospěšnou, ale nerad bych se v budoucnu dočkal monstrorganizace na jeho správu, kterou provozuje třeba BBC. Britové mají velký specializovaný úřad TV Licencing, aparát určený na motivaci lidí k placení poplatku, ale i vyhledávání a potírání neplatících diváků. Jeho vozový park čítá i vozy s odposlechovou technikou, které pomáhají odhalovat lidi bez koncese. Vypadá to hezky, ale možná je to přeci jen trochu přehnané. Nemyslíte? Vždyť cena televizního poplatku v Česku není víc než jeden lístek do pražského multiplexu.
ČLÁNKY DO MAILU