Ve svém malém hollywoodském bytě vybudoval díky jednomu pécéčku a modemu mediální značku, která úspěšně konkuruje kolosům jako CNN či The New York Times. Někteří dokonce tvrdí, že úspěch jeho stránky Drudge Report je předzvěstí konce žurnalistiky. Matt Drudge poskytl před časem rozhovor časopisu Online Journalism Review, který je (hlavně mezi řádky) vcelku zdařilou sondou do duše „outsidera, který se stal hvězdou“. Nejen při čtení Drudgeových provokujících názorů tuzemského čtenáře napadne: Máme v Česku ekvivalent Matta Drudge? Nebo ještě lépe: Proč tu nikdo takový není?
Drudge začal svou stránku dělat před šesti lety, ale asi nejvíc se proslavil v roce 1998, kdy jako první otiskl informace o poměru stážistky Moniky Lewinské s prezidentem Clintonem. Kauza má navíc zajímavé pozadí, protože informace o Lewinské sbíral několik měsíců korespondent Newsweeku, ale vedení časopisu se otištění příběhu rozhodlo o týden odložit – a jako první s ním proto přišel Drudge. Respektovaný novinářský měsíčník Columbia Journalism Review to později zařadil do svého výčtu „deseti nejvýznamnějších událostí v médiích ve dvacátém století“. Proč Drudge profesionální novináře tak popuzuje? Protože se vědomě odmítá řídit pravidly, která jsou pro americký novinářský establishment posvátná? Neověřuje fakta (o dvou nezávislých zdrojích vůbec nemluvě – Drudge se většinou nenamáhá ani s jedním) a nestará se ani o morální či etické souvislosti zpráv, které zveřejňuje. Neřídí se žádnými pravidly ani žurnalistickým kodexem. Jeho základní novinářskou metodou je „drb“. Cokoliv najde na Internetu nebo mu někdo pošle e-mailem (a je to zajímavé), tak to zveřejní. Materiálu má dost: jak tvrdí, denně mu chodí v průměru kolem deseti tisíc mailů. Jeho server se pyšní statistikou přes půldruhého miliónu shlédnutých stran denně – což je zhruba tolik jako návštěvnost nejpopulárnějšího českého Seznamu.
Proč je příběh Matta Drudge tak fascinující? Protože nám dává uvěřit, že pohádky existují. Že podivínský chlapík se starým počítačem a modemem může konkurovat gigantům se stamiliónovými rozpočty. Pokud ovšem začneme pátrat po dalších lidech jeho typu, dostaneme se nejspíš do potíží. Dvojnásob to platí doma. Kdo by mohl být českým Mattem Drudgem? Zde je malá inventura mezi několika pravděpodobnými kandidáty.
Po formální stránce se Drudgeův příběh podobá internetové kariéře Ondřeje Neffa. I on začínal v roce 1996 s počítačem připojeným k Internetu přes modem a psal Neviditelného psa pro desítky až stovky čtenářů. Komentoval pečlivě a trpělivě každodenní události. Byl poměrně často citován klasickými médii a jeho popularita rostla. Stal se prvním českým internetovým novinářem, který o událostech nejen referoval, ale začal na ně mít i vliv. Vybudoval mediální značku, která popularitou a sledovaností konkuruje perzonálně i finančně lépe vybaveným podnikům. A i když dává prostor spolupracovníkům (konec konců si prvního zaměstnance nedávno najal i samotářský Drudge), tak jeho titul zůstává především „one-man-show“. Tím ovšem podobnost končí. Na rozdíl od Drudge je Neff noblesní a kultivovaný novinář. Má za sebou úspěšnou kariéru v papírových novinách a nežije s klasickými médii v permanentní válce. Naopak. Je spíše pozitivní než negativní osobností.
Co se týče vztahu k okolnímu světu, pak bychom jisté prvky Matta Drudge mohli najít v Janu Čulíkovi. Také on vzešel z okruhu Neviditelného psa a dnes vydává vlastní Britské listy. Stejně jako Drudge vytrvale kritizuje mediální establishment – i když z poněkud odlišných pozic než on. Jedním z důvodů, proč publikuje na Internetu (kromě praktického, protože bydlí v zahraničí), je asi i to, že měl pocit, že v klasických médiích nedostává dostatečné příležitosti. Když mu nějaké noviny odmítly otisknout příspěvek, hned je obvinil z názorové cenzury. Na rozdíl od Neffa není nijak výjimečný stylista, ale dokáže zručně pracovat se zdroji a informacemi. A asi nikdo jiný tak vyčerpávajícím způsobem nesleduje českou mediální scénu. Mezi novináři jsou Čulíkovy texty tím, čemu Angličané říkají „must read“ – tedy cosi jako povinná četba. A to i mezi těmi, které kritizuje – třebaže mnozí by to možná nepřiznali (stejně jako Američané čtení Drudge). Jestli však Čulíka a Drudge něco odlišuje, tak je to právě Čulíkova práce s fakty – z tohoto srovnání vychází jako precizní a spolehlivý novinář.
O něco blíž má k Drudgeově revolverovému stylu brněnský Petr Cibulka. Vydavatel známých seznamů estébáků (další takový zdroj, ze kterého všichni čerpají, ale zároveň se od něj pokrytecky distancují) postupně přesouvá své aktivity na Internet – prostě proto, že je to levnější než je vydávat v papírové formě. Cibulku lze ovšem těžko považovat za novináře – bere média včetně Internetu pouze coby prostředek k prosazení své pravdy. A i když se na jeho stránkách objevují i výzvy k diskusi na překvapivě různorodé náměty (počínaje původem vesmíru a konče počítačovými hrami), lze říct, že je Cibulka v podstatě muž jediného tématu: a tím je estébácká minulost národa. Běžné publikum to ovšem (na rozdíl od afér prezidentů se stážistkami) bohužel moc nezajímá.
S trochou úsilí bychom objevili i další kandidáty. Drudgeovo charisma a provokativnost určitě nechybějí například Jiřímu X. Doležalovi, který si nedávnou založil internetovou stránku nazvanou Koukat – ale protože jeho ego dostává dostatečný prostor v papírovému Reflexu, zatím si nemusí hledat úplné útočiště na webu. Naopak výhradně na Internetu prezentuje své názory Daniel Dočekal – muž bezstarostně lehkého pera a nebezpečně rychlého úsudku. Ten by se Mattu Drudgeovi mohl velmi podobat (a má stejně jako Drudge i poměrně početné publikum) – kdyby ovšem nebyl technickým ředitelem firmy vlastněné stoprocentně telekomunikačním monopolem. Z něčeho takového by měl Matt Drudge jen těžko radost. Sečteno a podtrženo: pátrání po českém Mattu Drudgeovi musíme ukončit jen s velmi rozpačitými výsledky.
Možná se však ptáme špatně. Správná otázka by neměla znít „Kdo je českým Mattem Drudgem?“, ale „Proč u nás nikdo takový není?“ Jedna odpověď se nabízí: protože stovky Mattů Drudgeů jsou už v klasických médiích. Neúcta k informacím, neověřování faktů, jednozdrojové články – to všechno jsou běžné metody klasické české žurnalistiky devadesátých let. Stačí otevřít kterýkoliv deník (ne nutně bulvární) nebo zapnout televizi. Jestliže americký Matt Drudge začal svou kariéru na Internetu proto, že se v normálních médiích nemohl prosadit (nebo nechtěl čekat, až se mu to v hierarchicky uspořádaných mediálních společnostech povede), českému Mattu Drudgeovi stačilo, když se rozhodl, že bude „psát do novin“ – a čekala ho bezproblémová novinářská kariéra. Odpověď je tedy nakonec překvapivě jednoduchá: čeští Mattové Drudgeové Internet zatím nepotřebují.
ČLÁNKY DO MAILU