Jde samozřejmě o relativně nové technologie, takže k jejich většímu rozšíření dojde prostě časem a samospádem. Nicméně kromě toho zde podle mého názoru působí i určité konkrétní brzdy. Potíž není jen na straně úřadů, v jejich neochotě/lenosti umožnit elektronickou komunikaci – pár takových aplikací je již dnes k dispozici. Jenže provádět je je nějak složité, vyžaduje to různé elektronické podpisy, certifikáty či kdovíco.
Po pravdě řečeno, přes veškeré marketingové slogany provozovatelů jsou stále poněkud problémové i internetové nákupy. I když pomineme obavy o bezpečnost, stále se obvykle v každém novém obchodě musíte znovu registrovat a podstoupit před prvním nákupem všechny ty otravné procedury. Chtělo by to prostě mít možnost nějaké „jednotné registrace“, identifikovat se při připojení k Internetu pouze jedinkrát a konec (pomiňme případ, že zrovna provádíte na Internetu něco, při čem identifikováni být nechcete).
Jak ale požadované jednoduché a dostatečně spolehlivé transakční prostředí vybudovat, respektive kdo by to měl udělat? Snad poskytovatelé Internetu, snad nějaká profesní asociace online obchodníků? Možná trochu překvapivá odpověď zní: (relativně) bezpečný a jednoduchý kanál zde už existuje.
Vycházel bych zhruba z toho, že pokud je určitý komunikační kanál natolik bezpečný, že mu svěříte svůj účet, pak už na něm budete ochotni provádět de facto cokoliv. Tedy stručně řečeno – zdá se mi, že právě internetové bankovnictví by se mohlo stát jakýmsi hledaným deštníkem. Dovedu si představit, že to, co nabízí třeba Portál veřejné správy, by se mohlo schovat do aplikací e-bankingu. Přihlásili byste se ke svému účtu a kromě tradičních operací byste před sebou měli lištu ve stylu „další transakce“, kde by se skrývalo téměř vše, od přidružených internetových obchodů po daňové přiznání. To, že daňové přiznání jste podali opravdu vy, by se pak autorizovalo úplně stejně jako u platebního příkazu (třeba kódem poslaným jako SMS).
E-banking by byl obálkou, která by nám jako uživatelům dávala pocit bezpečí a ušetřila nás dalších registrací/autentizací, na druhé straně by nás pak zase jednoznačně identifikovala z pohledu třetí strany. Když dnes uzavíráte smlouvu s bankou, konkretizují se zde povolené operace, eventuálně různé limity apod. Do příslušného formuláře by prostě přibylo několik kolonek ve stylu: daňové přiznání: ano/ne, online nákupy: ano/ne (výše limitu). Důležité by bylo, že tohle byste provedli jen jednou, vaším bezprostředním partnerem by byla pouze banka (které už tak jako tak asi důvěřujete, když jí svěříte peníze a používáte její online systém).
Když je to všechno tak jednoduché a skvělé, nabízí se logicky otázka: proč tady ale podobné aplikace integrované s e-bankingem dosud nejsou? V první řadě zde asi hraje roli konzervativismus bankovních institucí, jejich pochopitelná snaha nehazardovat se svým jménem a nepouštět se do něčeho mimo vlastní předmět podnikání.
Samozřejmě – banka skutečně není internetovým prodejcem CD (proč by měla být jakkoliv zatahována do sporu, až mi bude doručeno škrábnuté?) ani institucí, která by měla řešit daňová přiznání občanů. Ale znovu: existuje tlak uživatelů na jednoduché/jednotné transakční prostředí a fakt, že banka vlastní bezpečný kanál. Je to trochu, jako kdyby někdo vybudoval tunel a pak jím vozil určitou komoditu. Bylo by pak jistě logické nechat zde přepravovat i další zboží, provoz samozřejmě nějak zpoplatnit a vydělat na něm. Banka bude mít oproti jinému řešení nižší náklady – důvěryhodný tunel již má vybudovaný.
Samozřejmě se přímo vnucuje například obava, že e-banking, přes který by protékalo tolik citlivých informací, by byl velmi lákavým cílem všemožných útoků; jenže to je už dnes a nic moc by se na tom nezměnilo. Pokud je určité prostředí natolik důvěryhodné (viz výše), že mu svěříte své peníze, můžete mu už svěřit asi cokoliv. Totéž pak platí pro řešení příslušných sporů. Dojde-li ke škodě, jak by se určilo, zda jde o chybu na straně banky, nebo uživatele? To je závažný problém, jenže opět – existuje i dnes a od používání internetového bankovnictví lidi neodrazuje.
Je třeba zdůraznit, že banka by poskytovala nadstavbové prostředí, „obálku“ snad srovnatelnou s funkcí pošty. Majitelé internetových obchodů by samozřejmě dále fungovali i v běžném provozu; není důvod, proč by se vzdávali své nezávislosti, banka zase určitě nepotřebuje mít na krku velké množství obchodů, nebo dokonce vyvíjet všechny příslušné aplikace. Není také důvod, proč by internetový obchod nedodával svoji aplikaci do více takových obálek-bank.
Tím se dostáváme i k námitce poslední: státní správa samozřejmě chce, aby její aplikace byly relativně nezávislé na dalších subjektech. Na Portálu veřejné správy ČR je už řada aplikací/informací; byly do něj investovány peníze a jde svým způsobem o vlajkovou loď ministerstva informatiky. Z hlediska portálu by se ovšem nic moc nezměnilo, jeho určité části by pouze kromě toho byly přístupné i přes e-bankingové systémy. Státní správa by prostě stejně jako dnes vyvinula příslušnou aplikaci; novinkou by byly specifikace/podmínky, za nichž lze tuhle aplikaci přibalit do aplikace jiné. Řešení by nebylo svázané s jednou konkrétní bankou a bylo by jen na bankovních ústavech samotných, zda by ho chtěly nabízet a investovat do vývoje „obálky“ (třeba by banka umožňovala ty procedury, které vykonává větší množství jejích klientů).
I přes nezávislost internetových obchodů či aplikací státní správy na konkrétní bance je ale podle mého názoru stejně významné, která z českých bank se zde začne angažovat jako první. Pokud by nějak pokročila třeba v jednání s finančními úřady (a zde zřejmě bude muset iniciativa vzejít od bank), získá velkou konkurenční výhodu. Ostatní hráči na trhu pak tak jako tak budou následovat, nic jiného jim nezbude – podobně jako byly před pár lety postupně všechny banky přes veškerý konzervativismus nuceny nabídnout e-banking.
ČLÁNKY DO MAILU