Upravení síťové neutrality, tedy principu, podle kterého by mělo být (minimálně) s jednotlivými typy provozu na internetu operátorem nakládáno nediskriminačně, férově a pokud možno stejně, je jednou z hlavní součástí nové regulace telekomunikačního trhu, kterou odstartovala ještě minulá Evropská komise.
Hraje se o hodně. Operátoři si stěžují, že na ně dopadá řada nařízení a zákonů a neustále jim klesají tržby i zisk a zvyšuje se konkurence. Mezitím se přitom v jejich sítích prohánějí zlobiví internetoví hráči, kteří jim kradou zákazníky, znehodnocují služby a nekale konkurují starému, spolehlivému a léty prověřenému volání a SMS pomocí novátorských aplikací jako je třeba WhatsApp či Skype.
Stále více provozu v internetu tvoří také streamované video a aplikace jako Netflix či HBOGo omezují poptávku po tradičních televizních megabalíčcích, které nabízejí kabelové televize či IPTV operátoři.
Nesmělé i brutální pokusy operátorů více mluvit do toho, jak koncový spotřebitel využívá mobilní i pevné internetové připojení, už se objevily. Třeba podle zprávy sdružení evropských regulátorů BEREC z prosince 2012 minimálně dvacet procent uživatelů mobilního internetu mělo v tarifu nějaké omezení VoIP, omezování P2P provozu bylo také dost běžné.
V členských státech se také děly různé (hrůzné) věci, asi nejdrsnější byl pokus KPN v Nizozemsku šmírovat uživatelský provoz pomocí DPI. Operátor si od toho sliboval, že odhalí zlotřilé uživatele WhatsApp, Skype a podobných aplikací a dokáže jim toto kacířské počínání zpoplatnit. Nicméně nizozemský zákonodárce neměl pro počínání exmonopolisty pochopení, zareagoval vcelku promptně a princip síťové neutrality upravil zákonem, o čemž bude ještě řeč.
Trocha historie
Různé státy EU tak k síťové neutralitě přistupovaly různě, což obvykle na jednotném evropském trhu vyvolá reakci komise, která se snaží pravidla harmonizovat. Světlo světa tak spatřil poeticky pojmenovaný “Návrh nařízení Evropského parlamentu a Rady, kterým se stanoví opatření týkající se jednotného evropského trhu elektronických komunikací a vytvoření propojeného kontinentu”. V byrokratickém eurosoukolí je již od loňského září. Komise se návrhem poměrně radikálně odklonila od klasického postupu v telekomunikační regulaci, tedy od periodického vyhodnocování regulačního rámce a navrhování změn po poměrně důkladné konzultaci. Návrh představila bez konzultace, ač obsahoval některé poměrně radikální změny (zvláště co se týká roamingu).
Zůstaneme-li ale u síťové neutrality, návrh komise ji explicitně nikde nezmiňoval. Operátorům jen zakazuje
blokovat, zpomalovat, zhoršovat nebo diskriminovat konkrétní obsah, aplikace nebo služby nebo jejich konkrétní třídy, s výjimkou případů, kde je zapotřebí uplatnit vhodná opatření týkající se řízení provozu.
Zároveň ale nařízení nově vynalezlo termín “specializované služby”, což jsou
služby elektronických komunikací nebo jiné služby, které umožňují přístup ke konkrétnímu obsahu, aplikacím nebo službám, případně jejich kombinaci, a jejichž technické vlastnosti jsou mezi koncovými body kontrolovány, nebo které umožňují odesílat nebo přijímat data mezi určitým počtem subjektů nebo koncových bodů a nejsou nabízeny ani běžně používány jako náhrada za službu připojení k internetu.
Návrh v komise tím dost popudil různé online aktivisty (LQDN, EDRi atd.), organizace zabývající se ochranou spotřebitele (za všechny BEUC) a svobodou vyjadřování na internetu a podobně. Ďábel se skrývá především ve slově “přístup”, díky čemuž by bylo možné víceméně jakoukoli službu prodávat separátně od “veřejného” internetu. A protože broadbandové připojení není jen internet a zároveň jde o omezené médium, s každou takovou specializovanou službou by se podle odpůrců návrhu scvrkával prostor pro běžný, neomezovaný internet.
Evropský parlament zjevně na tyto argumenty slyšel a návrh v rámci několikaměsíčního turné ve výborech víceméně celý kompletně přepsal. Především síťovou neutralitu přímo definoval:
neutralitou sítě“ se rozumí zásada, podle které se s veškerým internetovým provozem nakládá rovnocenně, bez diskriminace, omezení nebo zásahů a bez ohledu na odesílatele, příjemce, typ, obsah, zařízení, službu nebo aplikaci;
Parlamentní verze také jinak definuje specializované služby, požaduje jejich poskytování “prostřednictvím logicky odlišné kapacity” a také to, aby nebyly nabízeny ani použitelné jako náhrada za službu připojení k internetu. Je tedy zjevně vidět přání parlamentu na co nejpřesnější definici, která umožňuje operátorům používat opravdové specializované služby (jako je třeba IPTV, různé odečty chytrých senzorů, telematické aplikace a podobně), ovšem výrazně ztěžuje až znemožňuje nabízet jako “specializované” takové služby, které jsou běžně na internetu dostupné.
Navíc parlament požaduje, aby byly jenom doplněním přístupu k internetu, nenarušovaly dostupnost či kvalitu služeb přístupu k internetu a aby je operátoři mohli nabízet jenom pokud je kapacita sítě dostatečná a pokud nebudou diskriminovat funkčně rovnocenné služby a aplikace. Parlament tak měl zjevně jinou představu o “inovativních nových obchodních modelech”, než měli operátoři (například chce, aby byly opravdu inovativní).
Nicméně parlament šel ve svém nadšení dost daleko a operátorům dost zproblematizoval řízení provozu v síti. Stále platí, že operátor nesmí diskriminovat, měnit, blokovat, zpomalovat atd., navíc řízení provozu je možné použít jen k “prevenci nebo zmírnění účinků dočasného a výjimečného přetížení sítě za předpokladu, že odpovídající typy provozu vykazují rovnocenné zacházení.” a to pouze po nezbytně nutnou dobu. Otázkou tak zůstává, zda vůbec bude možné podle nařízení běžně řídit provoz v síti ku prospěchu koncového uživatele, například preferovat aplikace citlivé na zpoždění, jako je VoIP, streamované video či online videohry před přenosem souborů či maily a podobně.
“Jednotná v rozmanitosti”? Ale kdeže
O textu nařízení musí ale rozhodnout ještě Evropská rada. Ta posuzuje verzi Komise, ale pokud jsou její závěry zásadně odlišné od závěrů Parlamentu, nastane poměrně dlouhé a komplikované dohadovací řízení (pokud Parlament nezmění názor a s verzí Rady nesouhlasí). V Radě došlo k dlouhému a možná i fatálnímu záseku. Členské státy se nedokázaly během celého podzimu dohodnout na kompromisu. Hlavní problém byl v části týkající se roamingu, síťová neutralita byla ale hned v závěsu. Italské předsednictví se snažilo navrhnout různá řešení, která by členské státy byly schopné přijmout, ale zjevně bez výsledku.
Konečným nápadem bylo z návrhu pokud možno vyhodit co nejvíce definic a pouze ve vysvětlujícím recitálu na začátku (který je nezávazný, ale je vodítkem odhalujícím úmysly zákonodárce) uvést základní principy nediskriminačního zacházení s internetovým obsahem, nedefinovat specializované služby a soustředit se hlavně na definování povoleného řízení provozu v síti včetně požadavku na zachování dostatečné kapacity pro internet v případě nabízení (nedefinovaných) jiných služeb.
Otázkou, kterou některé členské státy také zvedly, je, zda blokování, omezování či degradace některých aplikací či provozu “na vyžádání uživatele”, které návrh italského předsednictví obsahuje, ve skutečnosti není dírou do celého principu regulace síťové neutrality, kterou by mohli operátoři kreativně využít ve smlouvách. Diskuse tak bude jistě ještě bouřlivá, nicméně Rada se musí shodnout na nějakém stanovisku, se kterým půjde do takzvaného trialogu, tedy vyjednávání s Parlamentem a Komisí.
Samozřejmě Parlament již cosi “čuje”, takže jedna z nejaktivnějších obránkyň principu síťové neutrality, nizozemská europoslankyně Mariejte Schaake, poslala příslušnému náměstkovi zodpovědnému za telekomunikace a tedy vyjednávajícímu za italské předsednictví poměrně ostrý dopis, který podepsalo přes 150 europoslanců (z českých všichni čtyři za ANO plus Pavel Poc z ČSSD). Europoslancům se nelíbí především chuť Rady učinit nařízení poněkud vágní, vzhledem k tomu, že v dubnu dali najevo svůj názor na silnou ochranu principu síťové neutrality poměrně jasnou většinou.
Co s Zero-Ratingem?
Debata v Radě se vede i o tom, zda explicitně zakázat či nezakázat cenovou diskriminaci, jako je například stále populárnější zero-rating, tedy princip, podle kterého je část obsahu vyňata z FUP limitu a nabízena operátorem mimo něj. Na jednu stranu jde o praktiku, která zákazníka zásadně neomezí (část stahovaných dat prostě nemusí platit), na druhou stranu jde jen o jiný způsob blokace určitého obsahu.
Pokud vyčerpáte FUP, pak přenos dat operátor zcela zablokuje, mimo aplikace, které sám preferuje. Pokud zákazníci nemusí za některou aplikaci platit, pak ji budou používat daleko pravděpodobněji, než aplikaci, jejíž využívání se jim do datového limitu počítá. A svou cenotvorbou (či dohodami) o tom, která aplikace bude “zero-rated”, rozhodne operátor. Může tak do značné míry ovlivnit, která aplikace (startup, projekt, obsah) bude úspěšná a která ne.
Zero-rating explicitně zakazuje třeba nizozemský zákon, který funkčně a úspěšně síťovou neutralitu reguluje (ustanovení o neutralitě má i Slovinsko v paragrafu 203 svého zákona). Není divu, že Nizozemsko v debatě vystupuje dosti aktivně. Místní úprava je vážně dobrá, postihuje většinu omezení, škrcení a dalších negativ, která mohou hrozit, a dává operátorům možnost poskytovat jakékoli “inovativní služby”. Návrh totiž řeší jen přístup k internetu, žádné “specializované služby”.
Tuto praktiku používá v EU řada operátorů, finská konzultační společnost Rewheel nedávno napočítala 75 podobných služeb, od operátorova vlastního cloudu přes televizní a hudební streamingové aplikace až po sociální sítě. Zřejmě nejdrsnější jsou v tomto Maďaři a jejich místní T-Mobile, který vymyslel “tematické možnosti datového připojení” a nabízí třeba neomezená data sociálních sítí v přepočtu za cca 80 korun měsíčně, neomezený streaming ve vlastní televizní aplikaci operátora za přibližně 90 korun denně či 500 korun za neomezená data mezi půlnocí a sedmou hodinou ráno.
Podobný extrém zatím nikde jinde v EU není, většinou jde o zvýhodnění vlastního cloudu nebo partnerské hudební aplikace (typicky Spotify). Problém podobných praktik je nejen možné narušení hospodářské soutěže, ale i to, že výrazně opozdí nástup skutečně neomezeného (bez FUPového) mobilního internetu. Evropské instituce se zatím nedokážou shodnout, zda jde o problém, který by měly postihnout v regulačním rámci pro elektronické komunikace či zda jej nechat na orgánech posuzujících hospodářskou soutěž.
Bude veselo
Debata o neutralitě se povede příští rok bezpochyby bez servítků. Operátoři budou tvrdit, že pokud Evropa bude chtít regulovat, povede to k omezení investic, ačkoli se tak v Nizozemsku ani jinde nestalo. Dozajista budou tvrdit, že regulace bude znamenat ohrožení inovací, ačkoli sami na výzkum či vývoj nevydávají žádné zásadní částky. Možná si vážně připraví i nějaké pěkné dezinformační inzeráty. Možná stejně jako v USA začnou využívat astroturfing a objeví se občanská sdružení, která ani netuší, že proti síťové neutralitě bojují (ne že bychom k tomu už neměli nakročeno – můj dotaz, kdo platí a kdo stojí za “platformou” Broadband4Europe, která se tak moc líbí šéfovi asociace evorpských velkých operátorů ETNO, zůstal bez odpovědi). Možná operátoři v EU zaspali, měli předejít regulátora a stanovit si dobrovolně vlastní pravidla, jako ve Švýcarsku.
Otázka jak a zda regulovat je ale dost komplikovaná. Existuje tu skutečná a možná i oprávněná obava, že příliš tvrdou regulací by mohla EU zajít příliš daleko. Že by se měla soustředit na tradiční podporu konkurence na úrovni infrastruktury, která zajistí spotřebiteli výběr mezi několika konkurenčními způsoby připojení, což hráče na trhu (teoreticky) odradí od blokování a kroků, které jsou zcela v rozporu se zájmem jejich zákazníků mít stabilní, spolehlivé, neblokované a rychlé internetové připojení.
Bezesporu je ale dobré postupovat odshora dolů, nejprve si tedy říci, co chceme, aby v podobě “přístupu k internetu” a broadbandu jako celku vlastně spotřebitel dostal, a od toho pak odvíjet případnou regulaci. Což se bohužel zatím neděje – zdá se, že některé státy se jakýmsi právním micromanagementem snaží postihnout všechny možnosti, jak operátor může řídit síť k neprospěchu koncových uživatelů a uzavřít všechny díry, které mohou vzniknout, což bezesporu není dobrý přístup.
Možná nakonec jeden z nejlepších (a bezesporu nejveselejších) návrhů pochází od telekomunikačního analytika Deana Bubleyho – nechat management operátorů složit podobnou přísahu jako skládají lékaři, tedy že provoz v síti budou řídit “v zájmu a ve prospěch koncového uživatele” a “vystříhají se všeho, co by bylo ke škodě a co by nebylo správné”…
ČLÁNKY DO MAILU