Musím se přiznat, že ač mám ke čtení právním předpisů poměrně blízko, ani já jsem se celým návrhem zákona neprokousal a když byl před časem zveřejněn, stačila mi ke štěstí obecnější důvodová zpráva. S radostí jsem proto využil toho, že sdružení studentů práv ELSA Praha před časem na půdě právnické fakulty pořádala seminář o Internetovém obchodování, na kterém právě s informacemi o tomto zákonu vystoupil jeho hlavní autor, zmíněný doc. Smejkal.
Nejprve bych rád stručně nastínil, jaký je současný stav tohoto návrhu. Podán byl formou poslanecké iniciativy 8. listopadu skupinou mladších poslanců napříč politickými stranami. Jde vlastně o vykrystalizovanou podobu lobbování, které delší dobu – a jak se zdá, úspěšně – prováděl SPIS, jenž sdružuje největší firmy, působící u nás na trhu informačních technologií. Jako každý poslanecký návrh byl nejprve předložen k projednání ve vládě, která by se k němu měla vyjádřit do jednoho měsíce. Podle mých informací se tak dosud nestalo, vláda na to v každém případě má ještě týden. Nejpozději 8. se tedy zákon vrátí zpět do poslanecké směnovny, kde se o něm bude jednat ve třech čteních a následně bude – samozřejmě jen pokud bude přijat – odeslán do Senátu. Proč to všechno říkám: je důležité si uvědomit, že stále ještě jde jen o návrh, který se na cestě parlamentem ještě může výrazně změnit, přestože pro zásadní koncepční úpravy už pravděpodobně prostor nebude. Nic však není definitivní.
Smejkal svoji přednášku zahájil optimistickou vizí, když s odkazem na současné fronty na dopravních inspektorátech prohlásil, že pokud všechno půjde správným směrem – a snad také pokud by se snížil věkový průměr naší vlády – za dva roky bychom mohli s dopravním inspektorátem komunikovat po Internetu. Podle Smejkala jsou však současné problémy s neuznáváním komunikace po Internetu způsobeny zejména úzkým výkladem právních předpisů, které by přitom už nyní při extenzivnějším výkladu různé možnosti využití nabízely. Příkladem je třeba Expandia banka, která digitální podpisy využívá, první podpis je ovšem třeba udělat na papíře přímo „na přepážce“.
Zvláštní zákon o elektronickém podpisu má proto za úkol zejména otevřít některé doposud zavřené dveře, obrousit hrany, změnit nekterá blokující ustanovení, ale vlivem svého přijetí také změnit dosavadní výklad soudů. Náš zákon je součástí celosvětového trendu, o legislativě v této oblasti se jedná na úrovni OSN i EU a v rámci OSN byl dokonce přijat určitý „vzorový zákon“ o elektronickém obchodu a členské státy dostaly doporučení, aby ho převzaly do svých právních předpisů. Zatím tak bohužel učinilo jen nemnoho států světa. Nevýhodou tohoto vzoru je však skutečnost, že se týká pouze obchodního světa. Například v oblasti styku občana se státními orgány nepřináší podle Smejkala vůbec nic.
Zatím jsme se však nedostali k tomu, jak budou konkrétně elektronické podpisy podle nového zákona vypadat. Na vrcholu pomyslné pyramidy by měl být Úřad pro elektronické podpisy, který však sám podpisy ověřovat nebude. Půjde jen o malou instituci – dle představ autorů zákona zhruba o třech až pěti lidech – která bude působit v rámci Ministerstva dopravy a spojů a bude pouze vydávat licence vlastním ověřovatelům, kterých by mělo být řádově deset. Ti budou muset splnit řadu podmínek, aby nedocházelo ke zneužití, a navíc zaplatí za udělení licence poplatek sto tisíc korun.
Samotní ověřovatelé pak budou vydávat elektronické podpisy zájemcům. Zajímavou informací je skutečnost, že mezi uchazeči o licenci bude možná i Česká pošta, která už projevila svůj zájem. Pak by byl elektronický podpis skutečně dostupný takřka komukoliv bez velkých průtahů: stačilo by zajít s občanským průkazem na přepážku, podepsat jeden formulář a odejít domů s příslušnými klíči na disketě. Zprávy s připojeným elektronickým podpisem, který byl ověřen některým z licencovaných ověřovatelů, by měly mít podobné postavení jako třeba listina s notářsky ověřeným podpisem, samozřejmě by mohly sloužit třeba jako důkaz u soudu. Jinými slovy, prostřednictvím Internetu by napříště mělo být možné uzavírat třeba i platné smlouvy bez toho, aby vůbec musely být na papíře.
Zákon počítá i s existencí ověřovatelů bez licence, ostatně již dnes má řada lidí elektronický podpis, vydaný některou zahraniční certifikační autoritou. Tyto podpisy nevylučuje, jejich používání však bude možné pouze v soukromoprávním vztahu (tedy nikoliv ve vztahu ke státu a jeho orgánům, což je logické, protože stát nebude mít možnost je ověřit) a na základě předchozí dohody. Zachovává tedy v tomto ohledu smluvní volnost obou stran, domluvit se na takové certifikační autoritě, která jim vyhovuje. Z dlouhodobého hlediska lze však očekávat, že převládnou podpisy, vydané licencovanými autoritami: pro všechny to totiž bude pohodlnější.
Zajímavý bude ještě jeden aspekt: cena. Poplatky za ověřování elektronických podpisů stanoví až trh, těžko se nyní dá odhadnout, kde se budou pohybovat (například u amerického Verisignu se dnes podle Smejkala pohybují řádově v desítkách dolarů za rok). Je však možné, že se najdou subjekty, které nabídnou ověření zcela zadarmo a budou vydělávat na dalších službách, které budou nabízet. Zvláště v první fázi to však – na rozdíl od docenta Smejkala – osobně nepředpokládám.
Proti návrhu zákona se již vznesly některé připomínky a ohlasy z řad odborné veřejnosti, která kritizuje, že si návrh „upekl“ SPIS za pomoci několika právníků bez toho, aby dal prostor širší diskusi. Možnost vznášet připomínky zde sice v období přípravy návrhu byla, ale ve skutečnosti se jimi nikdo vážně nezabýval, což je chyba. Některé ze vznesených námitek osobně považuji za podstatné, jiné připomínky jsou řekněme méně důležité. Určitá naděje na jejich prosazení však stále existuje, plánuje se i setkání některých oponentů s jedním z předkladatelů, poslancem Mlynářem.
Rád bych však závěrem podotkl, že i kdyby zákon hned od počátku trpěl některými nedostatky, představuje nepochybně skok kupředu – a to je dobře.
ČLÁNKY DO MAILU