Josef Šlerka (NFNZ): Česká média jsou drcená ze dvou stran

Má nízkou kvalitu, certifikuje nesmyslně jen na základě formálních kritérií, tvůrci nedebatují s vydavateli. Na MediaRating, hodnocení důvěryhodnosti médií vydávané Nadačním fondem nezávislé žurnalistiky (NFNZ), se v polovině července snesla vlna kritiky.

Odstartoval ji komentář na serveru Hlídací pes, v němž si Ondřej Neumann postěžoval na svévolné a chybné hodnocení, jež web v nejnovější verzi MediaRatingu obdržel. Fond poté jednu chybu uznal a hodnocení upravil. 

Tím ale kritika neskončila. „Problémem je celá koncepce ratingu. Protože jakékoliv ‚certifikování‘ či ‚nálepkování‘ médií jen na základě formálních kritérií je potenciálně velmi nebezpečné pro svobodu slova. I když je na počátku vedeno těmi nejlepšími úmysly,“ napsal v dalším komentáři Neumann. MediaRating zároveň kritizovali i zástupci dalších vydavatelství. 

Jak MediaRating vzniká? Proč u médií hodnotí jen formální znaky, jako jsou dostupnost informací o redakci či vydavateli, rozlišování žánrů či odkazování na zdroje? A jak na kritiku vydavatelů reaguje? Mluvili jsme s mediálním analytikem Josefem Šlerkou, který je jedním z tvůrců MediaRatingu.

Jak dlouho projekt MediaRating funguje a proč vlastně vznikl?

31. července uplynulo pět let od chvíle, kdy vyšel první MediaRating, tehdy se ještě jmenoval Rating Médií. Vznikl z potřeby nějakým způsobem pojmenovávat to, jak jednotlivá média dodržují elementární vydavatelské standardy a standardy novinářské práce. Začínali jsme tím, že jsme ve spolupráci s lidmi z Masarykovy univerzity provedli analýzu mediálních kodexů, podívali jsme se na příklady dobré praxe ze světa a stanovili jsme základní okruhy toho, co se v západní novinařině považuje za dobrou praxi.

Objevily se tam principy, jako je zdrojování zprávy z více zdrojů, prolinkovávání původních zdrojů, označování reklamy a podobně. Hlavní motivací bylo ukázat, jak se k těmto standardům média vztahují, a také demonstrovat, že takzvané alternativní, konspirační nebo propagandistické weby, jako byl Sputnik, nedodržují ani ty elementární novinářské postupy. To se mimochodem hned v prvním ratingu prokázalo.

Co naopak MediaRating není, nikdy nebyl, nikdy nechtěl být a myslím si, že ani nebude, je hodnocení obsahu médií ve smyslu toho, jestli takzvaně píšou pravdu. Z tohoto důvodu může rating na jedné straně působit velmi formalisticky, na druhou stranu se na příkladu dezinformačních webů ukazuje, že často nejsou schopny základní standardy dodržet – typicky komentování uvnitř zprávy.

Zároveň rating nikdy neměl ambici sloužit jako chrtí dostihy mezi médii, proto jsme nikdy nezveřejňovali konkrétní počty bodů. Přišlo nám, že se média nemají mezi sebou porovnávat a rating má sloužit spíše jako zpětná vazba pro konkrétní médium. Proto hodnotíme v bodových zónách A, A−, B+, B, B− a C.

Nevyvinula se za těch pět let mediální scéna? To, že někdo nedával do textů odkazy, se na internetu řešilo někdy v 90. letech. Dnes máte – když to zjednoduším – podle ratingu na jedné straně velkou skupinu médií, která jsou v „áčkové“ skupině, a pak pár webů, které jsou v „céčku“. Neměl by MediaRating změnit to, co vlastně hodnotí?

Metodologie MediaRatingu se postupně upravovala právě s tím, jak se měnil trh. Principy ale zůstávají pořád stejné. Máš pravdu v tom, že se trh proměnil. Vzájemné prolinkovávání je už dnes běžný standard a nikdo seriózní si nedovolí neprolinkovat původní zdroj. Myslím si, že na tom máme docela zásluhu, protože jsme začali o tom problému nahlas mluvit.

Na vývoj jsme reagovali tím, že jsme metodiku postupně zpřesňovali, částečně i v komunikaci s trhem. Poslední zpřesnění metodiky, které jsme publikovali v lednu a podle kterého vznikl současný rating, se zaměřilo na dva fenomény, které nám přišly důležité a na trhu vzbuzují pořád velké debaty. Jedním je fenomén označování reklamních formátů a druhým je fenomén toho, jakým způsobem média zacházejí s žánry.

Tato témata jsou podle nás v tuhle chvíli na trhu problematická. Na jedné straně stojí šance čtenáře poznat, že to, co právě čte, je reklamní text, a na druhé straně šance čtenáře rozumět tomu, jestli to, co čte, je zpráva, nebo komentář a podle toho očekávat nějaký standard. Když čte zprávu, tak očekává, že v ní bude zdroj a prolinkování. U komentářů také, ale často se v nich se zdroji pracuje jinak, a hlavně se v nich komentuje.

S Nielsen Admosphere jsme před čtyřmi, pěti lety dělali výzkum, ve kterém se ukázalo, že samotní čtenáři přikládají kategoriím, jako je uvedení zdroje či produkce vlastního obsahu, důležitost pro to, aby sami posuzovali dané médium jako spíš důvěryhodné, nebo spíš méně důvěryhodné.

Zastavme se u těch žánrů. Nezměnila se situace i v tomto ohledu? Přijde mi, že dnes je standardní žánry tolik nerozlišovat, v kurzu je autorský přístup, média často vydávají články, které názory autorů hodně odrážejí, a vůbec nedělají klasické zpravodajství.

Tohle napětí bude existovat věčně. Nemyslím si, že existuje jedna novinařina, jedny standardy. Myslím si, že máme pluralitu novinařin, a kdybychom se podívali po světě, našli bychom různé postupy. Rating je výrazem jednoho typu novinařiny, která je spojená s odkazem anglosaské tradice.

Kdyby rating jenom odrážel praxi na trhu, tak by měla všechna velká zavedená média áčka. Rating je vždycky vytvářen někým, kdo říká, že si z nějakých důvodů – a my ty důvody pojmenováváme – myslí, že některé věci mají být takhle, prostě protože je to fér třeba vůči čtenáři. Pokud je neděláte, my vám rozumíme, ale nemyslíme si, že to tak má být.

MediaRating to má v sobě zakódované i na úrovni celkových hodnocení. Chápeme třeba, že bulvár bude vždycky nějakým způsobem pracovat s clickbaitovým titulkem. Proto lze v ratingu získat celkově áčkové hodnocení, ale zároveň mít špatně kategorii relevance, do které clickbait patří. U toho média je pak napsané OK, dělá clickbaity, ale vlastně celý ten zbytek je správně.

A teď k těm žánrům. To je podle mě dneska největší bolest, protože nerozlišování žánrů otevírá prostor pro to, aby média – často nevědomě, ale přeci jenom nějakým způsobem – ovlivňovala čtenáře ve chvíli, kdy to neočekává. Když čtu zprávu, tak v ní prostě hodnotící komentáře nemají být. Zpráva je něco, co čtenář čte proto, aby se dozvěděl, jak ty věci jsou. Zatímco komentář je k tomu, aby jim porozuměl.

Mimochodem v nejnovějším Digital Reuters Report je to hrozně pěkně rozlišeno. Existuje touha něco vědět a touha něčemu rozumět. A ty dvě věci jsme byli zvyklí odlišovat. Spousta médií na to říká: ale my jsme to takhle dělali vždycky a náš čtenář to ví. Jenže v době, kdy lidé média čtou tak, že přes nějaký odkaz vstoupí rovnou do článku, chovají se k médiím prostě jinak.

Ale právě když čtenáři chodí do článků takhle nahodile, to bys pak musel v každém textu mít velkým písmem napsáno, jestli to je zpráva, nebo komentář.

Většina médií to řeší rozsvícením rubriky, ve které se ten člověk nachází.

A kdo si toho všimne?

Jsou zaběhlé formáty, jako je domácí nebo zahraniční rubrika, o kterých se ví, že jsou to zprávy. A když je uvnitř komentář, tak je tam napsáno komentář. Myslím, že je to rozlišování důležité, zejména kvůli vzniku médií, která jsou vysloveně vlivová nebo dezinformační. V nich často čte čtenář článek jako zprávu, a přitom je to komentář, který nesplňuje základní nároky na zpravodajství: ověřování informací a podobně.

Druhým tématem, o kterém jsi mluvil, bylo stírání hranice mezi reklamou a obsahem. Už roky se debatuje o takzvané nativní reklamě, která je založená na tom, že se pokud možno tváří jako redakční obsah. Inzerenti jsou pak za ni ochotní platit víc peněz. S tím se teď setkáváte nějak častěji?

Je to momentálně velká bolest médií. Inzerenti platí za to, aby čtenář měl pocit, že nepotkal inzerci, a vydavatelské domy s tím souhlasí. Úmyslně jsem použil termín vydavatelské domy, protože si myslím, že novináři samotní s tím mají problém. V tomhle ohledu stojíme na straně čtenářů, ale i novinářů. Rozumím reklamním oddělením, ale setkal jsem se taky s tím, což v ratingu nezohledňujeme, že novináři dostali zadáno z reklamního oddělení, které firmě mají zavolat o vyjádření do článku, protože je to součást nějakého reklamního balíčku.

Setkáváme se s tím, že jsou přetištěny kompletní tiskové zprávy a jsou podepsány nějakým novinářem jako autorský text. Setkáváme se s tím, že se objevují označení pro reklamu, která jsou v reklamní branži jasná, například „Be Native“, ale kdybychom se zeptali lidí na ulici, co to „Be Native“ znamená, neodpověděli by nám správně.

Jak prakticky MediaRating funguje? Kdo hodnotí ta kritéria a jak to probíhá? 

Sbíráme vzorky z jednotlivých médií za určité časové období. U online titulů se věnujeme textům, které byly na titulních stránkách, v případě printu celému vydání. Nehodnotíme komentáře. A snažíme se brát články, které na hlavní stránce visely delší dobu v horních pozicích. Potom existuje skupina kodérů, kteří s námi spolupracují už delší dobu. Mají kódovací knihu, podle které určují, jestli jednotlivý článek obsahuje uvedení zdroje, prolink, je řádně označený. A kódují jednotlivé texty. Potom následuje fáze kontroly, kdy jiný kodér dostává vzorek nakódovaných článků a kontroluje, jestli se v kódování shoduje, nebo ne.

Kódování znamená, že hodnotí ta jednotlivá kritéria?

Ano, dávají jim jedničku, nebo nulu. Z toho se potom vypočítávají jednotlivé podíly chyb a korektních stavů a přepočítávají se na body. V případě, že je chyb víc než 30 procent, tak v dané kategorii médium nezískává žádný bod. Následně se to kompletuje a přepočítá na celé skóre. Všechno je to popsané v naší metodologii. Je to vlastně poměrně velká ruční práce. Jeden release MediaRatingu představuje zhruba 7000 kódovaných článků.

V MediaRatingu dnes nejsou všechna média z Česka. Najdeš tam hlavně obecná zpravodajská média, Lupa.cz tam třeba není. Proč tenhle výběr?

Po celou dobu vedeme velkou debatu o tom, která média hodnotit nebo zpracovávat a která ne. Poté, co jsme v MediaRatingu měli už ke stovce médií, jsme se rozhodli projekt rozšířit. V samotném MediaRatingu jsme ponechali plnoformátová média s vysokou návštěvností. S tím, že jsme si nechali prostor i pro menší média s významným dopadem na společnost. Plnoformátová média se vyznačují tím, že pokrývají celou škálu společenských témat.

Vedle toho vzniká paralelně projekt Mapa médií, který je dneska v podstatě tím hlavním projektem, v rámci kterého postupně zpracováváme vlastně všechny weby, které v Česku aspirují na to být považovány za zpravodajská nebo publicistická média. Celkem jsme jich zatím napočítali asi 1400, jen pro představu, jak velký je to balík.

U těchto ostatních webů se soustředíme na pojmenování toho, jestli je evidentní, komu patří, jestli je evidentní, kdo je redakce, a jestli je dobře označená reklama. A ze vzorku počítáme, jaký je zhruba podíl původních zpráv. Vedle toho do Mapy médií patří ještě projekt dezinformačních a konspiračních webů, kde se snažíme identifikovat weby, které často sdílejí konspirační narativy, dezinformace a podobně. A vedle toho máme ještě málo známý, ale poměrně robustní seznam junk webů. To jsou sítě webů, které vznikají vlastně jenom proto, aby publikovaly tiskové zprávy. Pro představu, napočítali jsme jich asi 900.

To souvisí mimo jiné i s tím, proč jsme považovaní za extrémně přísné v hodnoceních typu žánru nebo reklamy. Myslím, že česká média jsou dneska drcená ze dvou stran. Na jedné straně obrovským množstvím parazitických webů, které vznikají jako v dílně někde na kraji města prací jednoho, dvou lidí, kteří si přečtou, co píšou ostatní média, a z jejich článků vytvoří skládačku. A potom využijí různých distribučních kanálů, od sociálních sítí přes agregátory zpravodajství. Tyhle weby pak berou peníze médiím, která obsah skutečně vytváří.

Mají opravdu tak velkou návštěvnost, že se to může signifikantně projevit?

Podle služby Similarweb jsou tyhle weby schopné mít i 10 nebo 50 tisíc návštěv měsíčně. Kdyby sis vybral, že máš takových webů třeba deset, už mluvíme v souhrnu o půl milionové návštěvnosti. A to už je docela solidní množství. No a na druhé straně trh drtí vstup pseudonovinářských útvarů, ať už jsou to konspirační weby, nebo obsahy psané na zakázku pro firmy. To jsou dva největší problémy.

Z MediaRatingu se časem stal projekt, který může mít přímé dopady na reklamní příjmy daného média. Například Seznam.cz začal rating brát v potaz ve svých reklamních systémech nebo v newsfeedu. Není tohle role, která jde za rámec toho, co jste začali dělat?

My říkáme, tady je náš MediaRating a tady je naše Mapa médií, a jestli je chcete ve svých produktech nějakým způsobem používat, tak nám řekněte a můžete to dělat. Pokud jde o Seznam, tak ten, pokud vím, používá náš rating v reklamním systému na bázi dobrovolnosti. Je tam možnost vyloučit weby s nízkým hodnocením nebo označené za konspirační a dezinformační. Inzerenti nejsou nuceni to dělat.

Jiná věc je ta, že Seznam dlouhou dobu používá MediaRating a Mapu médií jako jedno z podpůrných kritérií pro zařazení do svého newsfeedu. A tady si myslím panuje spousta nedorozumění. My nemluvíme Seznamu do toho, jakým způsobem s hodnocením zachází. Ale pokud tomu rozumím správně, tak mít MediaRating v hodnotě B a vyšší je důležité, pokud chceš do newsfeedu posílat zprávy. Což mně přijde vlastně jako pochopitelné rozhodnutí. A popravdě řečeno, když se podíváme na seznam webů s hodnocením B a vyšším, najdeme tam všechna mainstreamová média.

A pro publicistický newsfeedový obsah má Seznam nastavenou hranici, že tam musí být podle Mapy médií tuším alespoň 25 procent vlastního obsahu, aby všechno, co pouští, nebyly skládačky. Tohle je hranice, pro kterou se rozhodl Seznam. My si myslíme, že je to dobré rozhodnutí, ale není naše a mezi námi a Seznamem neexistuje ani žádná smlouva, nejsme obchodní partneři.

Každopádně pro médium může být existenčně důležité, jaký rating dostane. V nejnovějším ratingu jste přitom měli chybu u serveru Hlídací pes. Ten se proti tomu veřejně ozval, říkal, že těch chyb tam bylo víc, ale vy jste uznali jednu, kterou pak MediaRating uznal a opravil. 

A to je důležitý bod. Víme, že pracujeme s lidmi, takže máme nastavené kontrolní procesy a máme nastavené i procesy, aby v případě, kdy něco unikne těm kontrolním mechanismům, se to bezprostředně nedotklo toho média. MediaRating se neaplikuje ihned. Máme časovou zónu, v rámci které počítáme, že se může stát chyba. Za tu dobu jsme jich pár udělali. Poprvé hned v tom prvním, jak jinak (smích).

Chyby se stávají, my se za ně stydíme, omlouváme se a pracujeme s nimi. Proto po vzoru programátorského changelogu publikujeme seznam změn. A když dojde k chybě, tak ji hned opravíme a napíšeme do changelogu, že došlo ke změně. Děláme to i v situaci, kdy médium opraví nějakou nepatřičnost, která se týká bezprostředně změnitelných věcí, jako je označování reklamy, uvedení IČ na homepage a podobně.

Čili ano, udělali jsme chybu, Hlídací pes nás na ni upozornil svým článkem, já se za to znovu omlouvám a omluvil jsem se i osobně. Hlídací pes je znovu v áčku a nemělo to na něj žádný bezprostřední dopad.

Další dvě věci, o kterých Hlídací pes píše, se právě týkají toho, o čem se diskuze povede pořád: označování žánru a uvádění IČ. My vycházíme z toho, že čtenář má IČ najít bezprostředně a vzorem je nám do značné míry německé Impressum, které se mimochodem stává na českých médiích takovým tichým standardem. Několik médií ho má dokonce označené přímo jako impressum.

Po článku Hlídacího psa jsem viděl názory lidí i z jiných vydavatelství, kteří říkali, že nejsou s podobou MediaRatingu spokojení. Šlo o vydavatelství Economia, šéfa Asociace online vydavatelů, kriticky se vyjadřoval také majitel Seznamu Ivo Lukačovič. Dostali jste od vydavatelů konkrétní námitky, co se jim konkrétně nelíbí a co byste měli v MediaRatingu změnit?

Částečně ano. Škála reakcí se pohybuje od toho, že by se měl rating úplně zrušit, po to, že některé věci jsou na trhu jinak a že je moc formalistní. My bychom velmi rádi v září vyvolali sérii setkání s vydavateli. Možná mají kritéria, která v ratingu chybí a dají se jednoduše implementovat, nebo nás přesvědčí, že je něco fakticky špatně. Debatě jsme otevření a nemáme v tomto ohledu určitě patent na rozum.

Umím si představit, že se velká debata povede právě o označování reklamních formátů. Připomínám, že kodex reklamy Rady pro reklamu, který se tohoto tématu týká, je už hodně starý. Ale mě by spíš zajímalo, jestli nám nějaká kritéria chybí a pak by bylo super je doplnit, anebo jestli jsou kritéria v principu správná, ale média si pod nimi představují něco jiného než my. A to je, myslím, ta kruciální debata.

Myslím, že bychom mohli mluvit třeba o tom, jestli by nemělo být zajímavým kritériem členství média v oborových organizacích, například Asociace online vydavatelů nebo Česká unie vydavatelů. I to může být signálem určité míry serióznosti. Na druhou stranu, kdybychom toto kritérium zavedli, velmi by mě zajímala reakce menších médií, která se třeba z principu Unii vydavatelů nebo AOV vyhýbají. I to může být otázkou debaty. Nechceme jen debatu na téma „noviny, které píšou pravdu“.

Ale už současný MediaRating vlastně do určité míry obsah hodnotí. Posuzování toho, jestli je něco clickbait, nebo ne, se přece týká právě obsahu. Přitom to není exaktní matematika. Bude se MediaRating posouvat více tímto směrem? Tedy více k hodnocení obsahu a méně toho, jestli je v tiráži něco uvedeno, nebo ne?

Matematika to není, to je fakt. Byl bych moc rád, kdyby v debatě s vydavateli vznikly šířeji uznávané standardy, které by to zohledňovaly. Je velká škoda, že samoregulace českých médií pořád není na takové úrovni, aby se dala tato debata vést.

Ale také bych znovu rád připomněl, že mediální byznys stojí na třech nohách: čtenář, novinář a vydavatel. Myslím, že kdyby si řada novinářů vzpomněla na to, jaké titulky jim přidělili editoři, tak by přesně věděli, proč ten titulek byl clickbait, protože prostě neodrážel obsah toho článku. Novináři to ví velmi dobře. Mám pocit, že v tuhle chvíli jsou nejvíce nespokojení vydavatelé, protože těm to nejvíc zasahuje do byznysu. Jestliže rozdíl mezi cenou článku označeného jako inzerát a cenou textu, který je označený nějakým cudným termínem typu „po vzájemné domluvě s majitelem firmy“, činí 50 procent, tak vydavatelům to obětování standardů už stojí za to. Ale myslím si, že novináři sami se v tom necítí dobře.

Další z námitek se týká toho, jak MediaRating zachází s majiteli médií. U médií z vydavatelství Vltava Labe Media se uvádí střet zájmů jejich majitele. U vydavatelství Economia, které také vlastní miliardář, se to nepočítá. Proč?

V tomto případě používáme metodologii, kterou používá například The Economist. Neplatí, že v případě, že médium vydává miliardář, jde automaticky o oligarchické médium. NFNZ se v minulosti podílel na velkém celoevropském výzkumu o vlastnické struktuře médií v Evropě, takže mám dobrý přehled o tom, jak to funguje.

Určitá nestandardnost českého trhu oproti zbytku Evropy spočívá v tom, že máme málo klasických mediálních podnikatelů. Máme hodně podnikatelů, kteří mají dominantní byznys jinde a k tomu vlastní média. Je to velmi nestandardní situace, kterou najdeme také třeba v Itálii. Máme také vysokou koncentraci vlastníků médií, ale existují země, kde je mnohem vyšší, třeba ve Skandinávii.

Ale situace, že někdo má byznys postavený na tom, že musí vyjednávat se státem, a zároveň vlastní médium, uvádí ono médium principiálně v podezření. Debata o Zdeňku Bakalovi je dlouhá, ale když se dnes podíváme na jeho reálný byznys v České republice, tak nemá objem, který by se dal srovnat s objemy byznysu a zájmy Daniela Křetínského nebo Penty. Objektivně nemá.

Nemělo by se posuzovat spíš to, jestli dané médium skutečně píše ve prospěch svého majitele? Jestli tam jsou konkrétní případy? 

Ano, ale tím se otevře velký problém, který je zase na velkou debatu: jak to přesně dělat? Myslím, že od okamžiku, kdy jsme začali upozorňovat na existenci střetů zájmů, bylo vidět, že řada médií začala do svých článků doplňovat věty o možném střetu zájmů jejich majitelů. Dnes je skutečně najdeš v řadě článků. Zásadní výjimkou v tomto ohledu byla vždycky Mafra, která by se do svého prodeje v domácí redakci asi upsala.

No jo, ale kdybychom šli u těch střetů skutečně do konkrétních detailů, vyžadovalo by to spíš velké kvalitativní studie než rating. Celou dobu vlastně stojíme nad problémem, který zní: buď budeme hodnotit běžnou praxi média a pak u střetu zájmu jenom konstatujeme, že existuje podezření. Nebo se budeme zabývat konkrétními pochybeními, ale ta jsou vždycky problematická kvůli tomu, jestli sis něco účelově nevybral, abys to médium sejmul.

Další problém je rozsah. Budeme u všech článků o Spartě, které vyjdou v médiích CNC, vyžadovat, aby u nich bylo napsané, že majitelem klubu je Křetínský? To vypadá jako vtip. Na druhou stranu, jak to budeme dělat s články o energetické problematice v Info.cz nebo v Blesku? A jak s články o ministru Síkelovi v médiích, která patří Křetínskému? Tam je evidentně nějaké napětí mezi zájmy. 

Můžeme dělat obsahovou analýzu, ale ta nemůže být součástí ratingu, musí být zvlášť. Rádi bychom do toho šli, minimálně u reklamních formátů a dalších případových studií. Fond v minulosti nechával podobně prozkoumat třeba zpracování pokrytí kauzy Andreje Babiše mladšího a Pandora Papers v českých médiích nebo střelbu na Filozofické fakultě. Podobné projekty by ředitel fondu David Klimeš, jak jsem s ním o tom mluvil, podporoval rád.

Nedávno se vedla debata o tom, jestli by vaše hodnocení neměly brát v potaz úřady při tom, když rozhodují, ve kterém médiu si zaplatí inzerci. MediaRating v tomto směru doporučuje oficiální metodika ministerstva pro místní rozvoj. Zase jde o možný dopad ratingu na příjmy konkrétních vydavatelů.

Upřímně řečeno si myslím, že stát se má vůči médiím chovat velmi opatrně a stát má za svoje rozhodnutí ručit sám sebou. Nemá vytěžovat neziskovky, aby dělaly jeho práci. Jestli si stát chce o něčem rozhodovat, tak ať to udělá, ale ať nepřenáší odpovědnost, nebo ať si to neoutsourcuje.

Fond nebere peníze od státu. Nikdy. Jsme rádi, když někdo využívá naši práci, ale nebudeme se smluvně zavazovat jako subdodavatelé, ani státu, ani třeba Seznamu. Seznam.cz je donor NFNZ, ale nedává peníze na MediaRating. Daruje peníze do velkého balíku peněz, který se rozděluje v grantech. Rating stojí ročně zhruba 3,5 milionu korun. Vklad Seznamu je tuším 1 milion 200 tisíc. Za 8 let existence fondu jsme rozdělili na mediální projekty 50 milionů korun. Největší peníze šly do médií jako je Reportér, Hlídací pes, Forum24. Chováme se jako neziskovka, ale soukromá neziskovka, ne neziskovka, která žije z peněz státu.

Vždycky s velkými obavami sleduju, když stát chce říkat, co jsou média, co nejsou média a podobně. Nebo nedej bože kdo je novinář.

Mluvil jsi o Mapě médií, kterou plánujete rozšiřovat. Jak by tedy měla v budoucnu vypadat?

Chystáme se ji na přelomu léta a podzimu rozšířit o asi 200 až 300 regionálních a technologických a zájmových webů. Chtěli bychom nakonec dojít k číslu zhruba 1000 až 1200 médií, protože nám přijde důležité, aby ten katalog někde existoval. Chceme zmapovat trh, jsme kartografové, kteří popisují mediální scénu, a proto máme Mapu médií. A v té krajině identifikují média, která jsou společensky zásadní, a těm se věnují navíc v MediaRatingu.

A pak začne další zajímavá část. Tím, že mapujeme, komu média patří, a koukáme se do registru konečných vlastníků, budeme výhledově schopni odpovědět na otázky typu, jaké je propojení mezi různými marketingovými a PR agenturami a médii, která se dnes nacházejí „pod radarem“. Jestli tam třeba není majetkové propojení, to je extrémně zajímavá otázka.

Ve výsledku bychom byli rádi, aby když si někdo přečte někde na internetu článek, tak aby se mohl podívat, jestli to médium má známého majitele, jestli ten majitel náhodou nemá marketingovou nebo PR agenturu, jaká je podle NetMonitoru nebo jiných služeb návštěvnost toho média… Tyto informace teď chybí a my jenom pomáháme čtenáře navigovat mediálním prostorem.

Chci odebírat newsletter 

Informace ze zákulisí českého internetu. Vždy v pondělí ráno.